Fotbal dopadl dobře, takže národ i já, zase fotbalistům nenadává, pouze
jen doufá, že v sobotu postoupíme. No uvidíme, jestli postoupíme. Díval jsem
Fotbal dopadl dobře, takže národ i já, zase fotbalistům nenadává, pouze
jen doufá, že v sobotu postoupíme. No uvidíme, jestli postoupíme. Díval jsem
se na oba zápasy, tedy na naše fotbalisty jen na konec, protože jsem měl
skupinu, ale v sobotu skupinu nemám, tedy dám úplně malé očko, zda to dobře
dopadne. Ale jak už jsem napsal v jednom blogu. Politikům a fotbalistům
nenadávám. Politici, ti lepší nebudou, protože do politiky jde skoro vždy
druhá kategorie občanů. Většinou těch, co se jinde neuživí a když uživí, tak
to není nic moc. Jsou i výjimky, ale ti dlouho v politice nejsou.
Politici se
nezlepší a nadávat těm, co se už nemají šanci zlepšit je ztráta energie.
Co se tedy rozčilovat nad občany druhé kategorie? Ty maximálně, pokud jsou
zcela neschopní, z politiky v tichosti vykopat. Fotbalisté dělají, co mohou
a umí. Pokud toho umí méně než soupeř, pak se nedá nic dělat. Pokud více,
vyhrají a můžeme je chválit.
Vyzvedl jsem si včera další díly námořních dobrodružství Jacka Aubreye a
Stephena Maturina, tedy mám co číst. Prý v létě by měl vyjít šestý díl. Což
je dobře. Tohle se dá číst. Dokonce jsou tam i nějaké myšlenky. Dozvěděl
jsem se totiž o svých blozích na chatu, že jsou napsané krásným slohem a
dají se číst, ačkoliv jsou prosty jakékoliv myšlenky. Nu což, jsou mnozí,
kteří myšlenku nepostřehnou, ani kdyby byla tučně vyznačena. Leč já celkem
nemíním myšlenky tučně vyznačovat a věřím, že se najdou tací, co občas sem
tam, nějakou myšlenku v mých blozích zachytí. Pokud ne, alespoň se potěší
mým slovosledem a stavbou vět.
Na jednom diskusním fóru mi zase jeden diskutující ovšem pro změnu
vysvětloval, že mám zcela špatnou stavbu vět, zcela vadnou, nedá se to číst.
No jo. Další mě chválí, protože nepíši o politice a cikánech, což je omyl,
píši o politice a cikánech, ale jen někdy. Třeba když s nimi zažiji něco
zábavného v MHD,jak popisuji v jednom odstavci v tomhle blogu: Utlačovaná
menšina a rasistické projevy bílých utlačovatelů Případně, když jsem s
nimi několik let bydlel jednom domě. To jeden ze zábavy nevyšel. Naštěstí
jsem tam byl většinou jen o víkendu a pak jsem se odstěhoval, protože tolik
humoru zas nemusím.
Šlápl jsem včera jedné mladé dámě na nohu. V Metru. Pak jsem si všiml, že
drží v ruce knihu, zeptal jsem se co čte. Ukázala mi knihu, co jsem
považoval za „kuchařku na štěstí.” Pravila, že to není kuchařka
na štěstí ale odborná kniha. Protože ona dělá něco, co jsem vlastně
nepochopil, neb použila cizokrajný výraz, kterému jsem nerozuměl. I když se
anglicky docela slušně domluvím, leč unikají mi všechny ty ejč manažeři, a
logistic manažeři, co se z nich nakonec vyklube, bud nějaká funkce na
osobním oddělení, kde dáma zakládá spisy, nebo píše maily, případně
rozmlouvá s návštěvníky, kteří se ucházejí o místo. Další zase dělá
skladníka, nebo údržbáře a má k tomu nějaký ten „manažerský
titul.”
Ale tahle dáma byla hezká, měla moc hezké oči, byla šik a tak jsem se ji
pochlubil, abych ji zaujal, že také píši knihy. Ptala se jaké, tedy jsem ji
sdělil ve zkratce čím se zabývám. Ona mne požádala o spojení. Dal jsem ji
vizitku. Na Karláku vystupovala. Neopomenul jsme ji sdělit, že mi může
klidně zavolat i když nebude potřebovat lektora. Stačí, když půjde se mnou
na kafe. Tak kdyby náhodou četla tenhle blog, tak jí to připomínám.
„Neváhejte a klidně zavolejte. Fakt vám to moc slušelo. A máte moc
milý úsměv.” 🙂
Jo, svět se mění. Kde jsou ty časy, kdy jsem se seznamoval s mladými
dámami třeba ve frontě na zeleninu. To si mě jedna takhle prohlížela v
Děčíně na Kamenický. Stála přede mnou, zezadu vypadala náramně, pak se
otočila, vypadala ještě lépe, žádné „…zezadu lyceum, zpředu
muzeum,”jak pravil kdysi otec Viktora Tauše v divadle Archa, kde byla
něco jako dotočná filmu „Kanárek,” kde jsme měl také tu čest si
zahrát sebe sama. Byla krásná až oči přecházely, lehce zívla, tedy jsem
pronesl jednu ze svých kontaktních vět: „Aby ste mě nespolkla, sem
těžko stravitelnej.”
Ona se pochopitelně namíchla, protože ona přeci po mě v žádném případě
nekouká. A spolknout mě nehodlá. Namíchnutí ji slušelo, fronta byla
dlouhá, takže mi měla čas vysvětlit, že se zcela mýlím, když si myslím, že
koukala po mě, já jí to nebral, že mě nechce sbalit, pak se začala smát,
pronesla, že jsem drzý až vyzývavý. Pravil jsem, že to už mi psali do
žákovské knížky ve třetí třídě, předtím do notýsku, neb, myslím, že
žákovskou knížku jsem měl až ve třetí třídě. Koukla na mě vlídně a že prý se
nediví. Na kafe se dala pozvat. Jo, k čemu byly všemu dobré fronty za
totáče. Kolik se v nich asi sešlo lásek. Vlastně, jak znám bolševiky, tak
tohle si určitě přičtou k dobru a budou vykládat, jak měli tenkrát díky tomu
lidé k sobě blíž.
Ve frontách jsem se něco nastál a po krámech nachodil. Ne že bych byl tak
chtivý nakupování. Leč tehdy se nenakupovalo, tehdy se shánělo a stálo ve
frontách. Prý tohle dnes praktikují někteří starší spoluobčané, ošlehaní
totáčem, když je někde nějaká slevová akce. No, řekl bych, že pro mnohé je
ta fronta právě tou možností, jak dojít nějakého sociálního kontaktu, jak
se moderně říká. Já bych řekl, že mají důvod si pokecat, zanadávat, nikoliv
že by se jim vedlo tak zle, ale protože mnozí mají vztek, že už nejsou
mladí a myslí si, že život je hezký a zajímavý jen když je člověk mladý. Já
si nemyslím, že je tomu tak. Myslím, že život je pro mne hezký i když už nejsem
mladý. Třeba ona dáma ze včerejška. Výřečná byla, bavit se chtěla, takže sem
si užil pár minut zajímavého povídání. Nemusí pršet, stačí když kape.
Takže, zítra se vydám na Kladno, za Lídou, kolegyní z
psychoterapeutického výcviku. Už ji dlouho slibuji, že ji navštívím. Je v
posledních letech na vozíku. Už před těmi dvaceti lety chodila o berlích,
pomalu se to horšilo a horšilo, až došlo na vozík. Ale humoru má pořád dost.
Jo, co mám zkušenost s invalidy, tak většinou humoru měli dost. Ono, co
člověku také zbývá? Buď brečet, což je někdy třeba, nebo se smát, což je
také třeba. Obojí uvolňuje. Měl jsem sice jet do Znojma, z toho sešlo, takže
místo do Znojma pojedu na Kladno. Nikdy sem tam nebyl. Vždy sem jel jen
kolkolem. Irena udělá skupinu, já mám zítra, v pátek a v sobotu a neděli
volno a hodlám si odpočinout. Setkám se s několika lidmi, co nejsou ani
klienti, ani pacienti a budu klábosit, vymýšlet si, přehánět, dobře jíst,
protože to se na takových setkáních má. Jo jo.