Jan Jílek

Připomněla mi paní Zajícová, svým blogem o pořadu „Sama doma,” ten čas, kdy jsem měl možnost být do něj pozván, na doporučení kolegy Jardy Vacka.

Jo, to je vlastně tři roky co jsem byl naposledy v České televizi, s nějakým svým „chytrým“ pohledem na problém závislosti. Vlastně před jedenácti lety, jsem zahájil několikaletou spolupráci, která prozatím skončila v tom roce 2016.

Ten pořad: „Sama” doma byl docela dobře veden moderátorkami, uměly se ptát, jak vyplyne z ukázek, na které dám odkaz:Sama doma ukázka 1 Řeč plynula, povídal jsem, moderátorky neměly touhu být za každou cenu chytré, takže dodnes, i když jsou to tři roky si myslím, že byla moje návštěva užitečná pro zájemce o problém hazardní hry. Ukázka 2Díky rozfázování je možné dát ty hlavní vstupy, aniž by lidé museli zhlédnout celý pořad, ale jen ty vstupy o hazardu: Ukázka 3Ještě dávno předtím v roce 2008 jsem měl vlastně možnost ve zcela prvním vystoupení v pořadu:„Rodina a já,” také hovořit o problému hazardní hry. Rodina a já

Tehdy to spunktovala Ivana Sovišová, se kterou jsem napsal 16 dílů tohoto pořadu, které se zabývaly závislostí a spoluzávislostí a souběžně jsme spolu napsali a s Alanem Ledererem natočili seriál: „Ze závislosti, do nezávislosti.” tam byl díl: „Kdo nehraje, neprohraje“. Najdete na ivysílání České televize Nechal jsem vlastně v České televizi, docela velkou stopu. Ale myslím, že se nemám za co stydět.

Prospěly ty pořady dost lidem, jak jsem později zjišťoval z ohlasů, nakonec, dost lidí se za mnou vydalo pro radu a podporu, dodnes tak mnozí činí. Závislost, ale hlavně spoluzávislost je pořád zahalena dost velkým tajemstvím i pro psychology, kteří s touto terapeutickou disciplínou nemají zkušenosti.

Vždy mne pobaví „znalci a znalkyně” kterých je všude dost a dost, co vědí, jak to je, kdo je dobrý terapeut, kdo není dobrý terapeut, neváhají to dát najevo a netuší, že jsou zdrojem mého velkého pobavení. Na iDnes je několik takových, kteří vždy se mi v diskusi snaží vysvětlit, jaký jsem omezenec a jak by k mě do terapie nešli.

Připomíná mi to některé slečny z mého mládí, které, aniž by byly tázány, se mi pokoušely rozhořčeně sdělit, že by mne nechtěly, jak jedna říkala, ani kdybych měl hroudu zlata. Vždy jsem se na ně podíval a otázal se, zda jim někdo něco nabízí a někdo něco od nich chce? Většinou zamumlaly něco ve smyslu: „No kdyby si náhodou chtěl.”

Terapeuta si lidé pochopitelně vybírají, tedy mají-li možnost, ale většinou v ústavní léčbě je to jako s rodiči, ty si také nikdo nevybere. Takže k terapeutovi jsou přiděleni a první, co musí , je že se smíří s jeho osobou, nebo odejdou. A pak hledají dál, než najdou toho nejlepšího na světě, pro svou osobu.

Někteří procházejí všemi možnými terapeutickými komunitami a ne a ne, toho nejlepšího na světě najít. Mají to fakt těžký. Tak těžký, že bych to nechtěl mít tak těžký ani půl hodiny denně. A pro své příznivkyně a příznivce toho typu výše zmíněného. Myslím, že jsem docela úspěšný terapeut, neúspěšné nikam nezvou a nic od nich nikdo vědět nechce. Jo jo.

Svátek má dnes Liliana. Inu i tohle jméno mám ve svém kalendáři. Jenže, byl jsem mladý, divoký a trvalo to krátce. Byla to něžná dívka s kladným poměrem k sexu.

Ten kladný poměr sexu je taková parafráze, kterou psali velitelé plavidel do osobního hodnocení členů posádek. A my jsme ten slovní obrat zlehka vylepšili s tím, že jsme říkávali: „Má kladný poměr k sexu.” Asi by se na nás soudruzi zlobili.

Kdysi jsem v jedné své hře, bylo to v „Náplast a převozník,” vložil do úst postavě jménem Jakub Kotýz slova, že nikdy nepotkal frigidní ženskou. Jo, tohle štěstí mne provázelo celý život. Nikdy jsem jsem nepotkal frigidní ženskou se záporným poměrem k sexu.

Ano, potkal jsem takové, co si stěžovali na své sexuální poměry doma, zda tomu tak bylo netuším, pokud se mi líbily, ulehčil jsem jim od jejich trápení, pokud se mi nelíbily, nevoněly mi, tiše jsem se vzdálil. Nikdy mne nebavilo dávat najevo dámě, že je nehezká a otravná. Aspoň ne dlouho.

Tedy pokud se dlouhodobě a neodklonitelně tak chovala. Ale pokud jsem měl možnost se vzdálit, tak jsem se vzdálil. Ovšem, našly se i takové, co neunesly, že mi nevoní a některé se dost dlouho snažily mi otrávit život. Zhrzení lidé, tedy někteří, muži i ženy mají někdy zvyk se mstít.

Vlastně neunesou, že ten/ta koho si vybraly, nemá normálně zájem. Osobně pokud zjistím, že dáma nemá zájem, vzdálím se, co nejtišeji. Nemá zájem jednou, nijak nespoléhám na to, že bude mít zájem příště. Nesnažím se žádnou ukecat. Nevěřím, že se dá ukecat, tak, která je bez zájmu.

Možná se to někomu povede, možná, ale zřejmě se dá ukecat jen ta, co nezájem jen předstírá. Předstírá aby si zájemce otestovala a připoutala k sobě lanem pevný, nepřetržitelným. Jinak asi ne. Vždy mi bylo líto mých kamarádů, známých děvčat, kteří tiše a dlouhodobě nyli za někým, kdo se radoval s z někým jiným a vychutnával si obdiv a lásku ještě těch nyjících, a jen málokdy o takových toužících mluvili hezky.

Ano ano, byl jsem v životě několikrát nešťastně zamilovaný, trápil jsem se, leč jsem vždy dal šanci nějaké jiné, aby mne z toho trápení vyvedla, dala mi najevo, že jsem pro někoho dobrý a nejsem zcela k ničemu. Jak se mi mnohdy pokoušely, některé naznačit.

Tak jsem se od té Liliany, do které jsem byl zamilovaný, leč ona mne docela právem opustila pro mé hloupé chování, čímž mi,(tehdy jsem to tak pochopitelně nevnímal,) prospěla, protože jsem si uvědomil, že něco se prostě ženou tolerovat nedá. Dal jsem si příště pozor.

Nabýváme zkušeností tím, že některé chyby, aniž tušíme, uděláme a okolí nás poučí, že je tomu jinak. Říká se tomu „korektivní zkušenost.” Ta má sílu změnit lidské chování. Rozhodně víc, než trest. I když mnozí lidé tu korektivní zkušenost vnímají, jako trest. Jenže ona to je jen informace. Informace, že jistý druh chování se jednoduše nevyplácí.

Jsou lidé, co na tuhle metodu nevěří, mají pocit, že potřebují nějaké extra uvědomění, leč většinou stačí jen trochu upravit chování a najednou člověk zjistí, že svět kolem něj ho vnímá jinak. Pravda, jsou lidé, kteří potřebují díky své zaslepenosti poněkud větší korektivní zkušenost a jsou lidé, kterým jejich pýcha nikdy nedovolí změnit chování.

Jsou trestáni svou pýchou, ale oni nikdy nepovolí, nikdy se nedají poučit a jsou pyšná na svou tvrdohlavost, ať to stojí, co to stojí. Naštěstí jsem takovou tvrdohlavostí netrpěl. Vytrvalost byla vždy moje silná stránka, ale být vytrvalý neznamená tvrdohlavý a nepoučitelný.

I když, tohle si lidé pletou a nevšimnou si, že sice díky své tvrdohlavosti, občas malého výsledku dosáhnou, leč unikají jim ty větší výsledky, protože ztrácí čas něčím, co je neefektivní. Jako bych slyšel. „Neefektivní, ale moje.” jasně, ať si to svoje užijí. Jo jo.

PS: Takovým zářný příkladem nepoučitelnosti, jsou lidé levicově zaměření, Takže i pro ně jen ten blog. Dnes mají výročí toho, kdy nepoučitelní, tvrdohlaví převzali moc a čtyřicet dva let nebyli schopni pochopit, že jsou věci, které prostě nebudou fungovat nikdy. Tedy, některé nepoučila ani ta víc jak čtyřicetiletá zkušenost.

Vzal jsem si do hlavy, že budu přidávat podle receptu vanilku do tvarohu s lněným olejem. Nic zlého netuše. Myslel jsem že si koupím prášek, leč ke koupi byl jen vanilkový lusk.

Takže, teď hledám, jak se správně zpracuje takový lusk, abych si mohl, podobně jako skořici přidat špetku aby to všechno krásně vonělo. Už jsem něco našel, dokonce jsem našel i zpracovanou vanilku na internetu, ale zatím budu zpracovávat ten lusk. No a kdo hledá, najde, takže jsem zjistil, že se mletá, údajně bio vanilka prodává v DM.

Jo, kdybych nebyl líný, jakože jsem líný, už bych si ji pořídil. Marně jsem ji hledal v supermarketu. Většinou mě ty důležité věci napadnou až poté, Leč nevadí, už vím, co jsem potřeboval vědět, se mnou to vědí i čtenáři, takže když si budou chtít udělat doma vanilkovou zmrzlinu, či vanilkové pečivo, vědí kam jít.

Ozvala se mi vlastně už včera, jedna má bývalá láska. Markéta. Rozešli jsme se, tedy spíše ona mne opustila, před deseti lety, protože jak říkala, nechtěla abych viděl jak umírá na leukemii. Neumřela, přežila. Jestli díky té pouti, nebo transplantaci kostní dřeně a odstranění nádoru na slinivce, není zcela jasné, ale je naživu. Dlouho jsem o ni neslyšel. Vím, že jsem se pokusil s ní navázat kontakt, ale nechtěla, protože mi nemohla odpustit, že jsem se dal odlákat jinou. Po tom jejím oznámení o rozchodu.

Děkovala mi,že jsem za její uzdravení šel pouť ke sv.Antonínovi do Padovy. Naštěstí tehdy neumřela, ale už jsem se k ní nevrátil, neb většinou nebývám dlouho sám, vždy se najde nějaká, které se zželí mé samoty a vezme si mne na starost. Asi abych zcela nezvlčel. Markéta je o dvacet šest let mladší, ta, co mne odlákala byla o dvacet čtyři let mladší, leč ta chtěla děti a já už skoro v šedesáti na děti se nějak necítil. Tak mne také nechala.

Musím se přiznat, že jsem měl včera radost. Pamatuji se, že říkala, že když nebude mít pět let recidivu, že je zdravá. Už je to deset let a je naživu, zřejmě recidivu neměla. Což je dobře, aspoň nějaké dobré zprávy. Ta cesta do Padovy byla krásná. Skoro nepršelo, lidé byli vstřícní a vlídní a Markéta se nakonec uzdravila. Bylo mi sice tehdy skoro šedesát, leč ještě jsem pořád ještě byl schopný ujít denně čtyřicet kilometrů s ruksakem na zádech.

A mladé ženy mne milovaly, co si chlap víc může v těhle letech ještě přát? Tak přídám pár fotek z té cesty, aby bylo vidět, jak to bylo fajn. Jo jo.

Bloudím světem a slunce v zádech mám, už hezkou řádku let, a pořád mě něco někam táhne dál, takovej už je svět…

Budu se muset vydat do prérie reklamovat čtečku. Chodila, chodila, leč už nechodí. Jak uspěji, dám vědět. Pokud uspěji. Prý je reklamace loterie.

Jsem otrlý, už jsem něco reklamoval, většinou to bylo bez potíží, takže se uvidí. Ale mám naštěstí ještě jednu, mohu si tedy své oblíbené knihy přesunout PC, do čtečky a číst si a číst si. Ale zřejmě už si nepořídím stejný typ čtečky, neboť tuhle jsem měnil hned první den, kdy jsem si ji koupil, takže potřetí ji šanci nedám. Občas se člověk splete a nic není dokonalé. I když pochybuji, že mi budou chtít vrátit peníze. Zřejmě mne čeká velká bitva.

Abych se lépe připravil, poslouchám jako doping „Americká tragedie,” od Rock&rollBand Marcela Woodmana.Baví mne ty přetextované staré rokenrolové fláky. Většinou jsou vtipné a mají ten správný rokenrolový náboj.

Indii hledal Kolumbus 
a skončil někde v Jú Es Ej 
když mu to řekli, byl to hnus 
Kryštof byl vzteky šílenej.

Stejně to musela být pecka, tři měsíce přes Atlantik a místo v Indii skončit někde v Karibiku a do smrti nepochopit, že přistál zcela někde jinde. A do Indie se pořád muselo podle Mysu dobré naděje, tedy podle Afriky a pak Indickým oceánem. Nakonec tu Novou Zem pojmenovali podle zcela někoho jiného. Takže ta píseň relativně odpovídá tomu, že mohl cítit hnus, když přistál skoro v Jú Es Ej, no skoro kousek od Floridy.

A jestli potkal Chucka Berryho se fakt neví. I když, co by ne, ve fantazii je možné všechno a Chuck by možná mohl zahrát „Maybellene,” Ale takhle ji zahrál aspoň nám. Pochopitelně jednoduchá skladbička, ale to je na rokenrolu to krásné, žádné složitosti, rytmus a už to jede.

Je to stejně krásná kombinace černošského rhythm­-and-blues a bílé country-music. Tam se prostě sešla USA a bylo vymalováno. Dodnes je ta kombinace základem té muziky, které se říká rock a hraje se v nejrůznějších kombinacích. A začalo to pár černých a bílých hochů, jako byli Litte Richard, Fats Domino, Chuck Berry, Bill Haley, Elvis Presley a další. Nemělo to chybu a opravdu ta muzika je pro dost lidí, včetně mě, výrazem svobody.

Svoboda, to je asi nejvíc, co člověk může mít. Když je málo peněz, dá se s tím žít, ale když není svoboda, aspoň já se dusím. A vůbec se mi nelíbí, když pitomci hlásají, že na co člověku svoboda, hlavně když je pořádek. Jo už Mojžíš věděl, když vyváděl Židy z Egypta, že jim musí vytlouct z hlavy ty plné hrnce egyptské, aby mohli dojít svobodně, pochopitelně s útrapami,do Země zaslíbené.

Svobodně myslet, svobodně žít. Tohle když si necháme vzít, budeme zas kňučet, jak staré kurvy, co lkají nad ztraceným mládím a ti, co nám tu svobodu, když je necháme, vezmou, budou s se nám jen smát. Tehdy i v USA se ten rokenrol nijak lehko neprosazoval, ale nakonec se prosadil.

Prosadil se, s ním alespoň podle zákona, padla rasová segregace a tím se prosadila rovnost. Ne ta socialistická, kdy jsou si všichni rovni v chudobě, ale rovnost v šancích. A jestli je někteří nevyužili, jejich problém. Ale to už je jiná písnička. Jo jo.

…I took my loved one over ‚cross the tracks 
So she can hear my man awail a sax 
I must admit they have a rockin‘ band 
Man, they were blowin‘ like a hurrican‘

Být v pracovní neschopnosti má tu výhodu, že sice nejsem plně fit, do toho mám ještě daleko, ale na druhou stranu, mohu se ráno v pět probudit, chvíli si číst chytré knihy, mám chytrých knih mraky.

Takže, se probudím, chvíli se mžourám, pak si udělám čaj, nebo vypiji zelnou šťávu, ta mi dělá moc dobře, kupuji ji v jedné drogerii, a čtu si. Tak na přeskáčku, na co mám zrovna náladu. Případně si pustím nějakou oblíbenou muziku, domácí provenience, či zahraniční. Nemusím se spoléhat jen na YouTube, ale osobní diskotéka je též rozsáhlá.

Dnes ráno jsem se probudil a do pracovny dorazil podle hodinek ve 4:57. Nemám u postele budíka, ani mobil, aby mne nic nerušilo ve sladkém spaní. Chvíli jsem tak brouzdal po netu, chvíli po diskusích na iDnes, což je občas zábava, když si tak čtu ty spřátelené party, které se vzájemně obviňují s utváření různých koalic.

Někdy zírám, podle toho hesla: Vy zíráte, my zíráme, Vizír.Co všechno někteří lidé dokáží pod blog s muzikou nacpat. Mám na mysli blog paní Krusic. Ten jak tam dala tu píseň o Svaté válce. Jsem důsledný antikomunista, nejsem milovník Sovětského Svazu, ani milovník sovětských písní a filmů. Tedy většinou, na některé, ale ty byly zcela apolitické, se dalo koukat, takže se nedivím, že paní Krusic má zálibu v ruských písních. Každý něco. Politiku bych v tom tedy nehledal.

Já sám, jsem se kdysi prokecl před jednou kamarádkou mé katolické manželky, že mám rád domácí populární muziku. Třeba Pepíčka Zímu, který než si začal vydělávat na chléb vezdejší, pěním dechovky v pořadu: „Sejdeme se na Vlachovce.” Což byl pro tehdejší starší generaci tuze oblíbený pořad, tak Pepíček Zíma byl rocker. A zpíval beat třeba jako „Gina,” nebo „Bílá vrána.“

Ona kamarádka, pak pronesla slova, jež si pamatuji dodnes. „Jak může někdo poslouchat domácí produkci?” A dodala perlu: „Kdo nemluví anglicky, je vlastně negramot.”

Byla to kamarádka mé nejkrásnější manželky a tak jsem ji nechtěl moc osolit za blbost a nafoukanost, pokrčil jsem rameny. Mluvil jsem v té době jen německy a rusky, takže jsem zřejmě byl negramot.

Anglicky jsem se začal učit až v šest a čtyřiceti letech. Tedy až za osm let po onom setkání s Petřinou kamarádkou. Ale láska k domácí muzikantské produkci mi zůstala. Stejně jako k rokenrolu, k tomu americkému, co pro mne byl zase symbol svobody.

Míchá se mi to míchá. takže dnes ráno jsem poslouchal Pepíčka Zímu, jeho tehdejší hity ze začátku šedesátých let, než v sedmdesátých přesedlal asi zřejmě v rámci placení složenek na dechovku. Já mám někdy pocit, že se v některých lidech pořád mísí takový ten dojem, že umění musí být angažované a pokud není, tak je něco divně. A přitom osobně mám rád zcela neangažované umění. Nepolitické, krásné samo o sobě. pochopitelně, co je krásné si určím já sám, nikdo jiný. Nenechám si pokaždé něco nakecat.

A tahat politiku pod blog, co se zabývá muzikou mi přijde dost ujeté. I když jsou to lidé, se kterými jinak v politických názorech celkem souzním. Chce-li někdo poslouchat ruskou muziku, indickou, čínskou, jeho věc. Tací lidé se dokonce pak stanou znalci a lze díky ním objevit něco, co mě vezme za srdce a pohladí duši. jako se to povedlo onehdy Dmitriji Chvorostovskému.

Ale dnes ráno, jsem vzpomínal na dětství, své oblíbené zpěváky, které jsem v té pubertě, jak se tehdy říkalo, „žral,” a zpíval jsem společně s kámoši a občas i holkami po ulicích, na hřištích a občas ve škole. Později i ve vlaku cestou na internát.

Pochopitelně bolševicky zaměření spoluobčané, když slyšeli česká slova písně See you later Alligator: Na shledanou krokodýle, na shledanou kajmane, na shledanou Mister Presley, já tě žeru balvane, žádná láska není věčná, každá jednou pomine… tak jejich bolševické srdce pracovalo k infarktu, ale my jsme na bolševická srdce nedali, nás zajímal jen ten rokenrol, holky a holky zajímaly zase kluci, slunce svítilo, tráva byla zelená, láska jen kvetla a tedy všechno bylo all right. Jo jo.

Ještě není poledne a už mám za sebou několik malých dobrodružství. Vyrazil jsem na kontrolu k lékaři, což znamená cestu do Bohnic z Barrandova. Tam jsem se vezl jako pán autem, zpátky MHD.

Stavil jsem se na pavilonu, kde pracuji, okamžitě mi byla nabídnuta práce, s díky jsem odmítl, ujistil je že dřív než v polovině března nedorazím. Kolegyně se smály. Ale bylo dobré přijít mezi lidi, kteří mají evidentně radost, že mne vidí. Povídali jsme, povídali, pak měla nastat provozní porada, takže jsem se vzdálil, abych u práce nerušil.

Cestou domu mi volal klient, jestli bych měl v sobotu čas, že by přišel na individuální konzultaci. Moc se mi nechtělo. Byl zklamaný, prý otci diagnostikovali rakovinu prostaty. Říkám mu: „Tak to jsem na tom s tvým tátou skoro stejně. Mě odoperovali nádor na močovým měchýři.” Řekl jsem to tak nějak z úsměvem, ale jemu do smíchu nebylo.” Chápal jsem ho, mě také nebylo smíchu, když mi řekli, že mám nádor.

Tak mu říkám: „Hele kámo, s tím táta může klidně ještě dvacet let žít, podle toho v jakém je to stádiu.” Prý v tom prvním. Jo, povídám: „Nepanikař, táta je velkej chlap, ten si s tím nakonec poradí, ty si taky velkej chlap a určitě přijdeš na to, že každá nemoc, i ta nejhorší se prostě může zlepšit.” Pochopitelně může a nemusí, ale může!

Všiml jsem si, že taková zpráva většinou velmi okolí znejistí. Znejistí a vyvede z míry, jak toho, co ten nádor má, tak jeho nejbližší. Dost často tu informaci ale snášejí lépe ti, co ten nádor mají, že jejich okolí. Podobné tomu, když se rodiče dozvědí, že jejich dítě fetuje.

Také propadnou panice a začnou podnikat všechny možné kroky, o kterých se domnívají, že je opomněli a teď je čas je udělat, místo toho, aby se pokusili sami sebe zklidnit, vyhledat pomoc, kde jim někdo znalý a informovaný, poskytne radu a informaci, co je co je v jejich silách a co není v jejich silách.

Pochopitelně, trvá to nějaký čas, je to hodně práce, co musí člověk uskutečnit aby se uzdravil jak z rakoviny, či ze závislosti, nebo spoluzávislosti. Je to veliký zásah do života, mnohé je jinak, než bylo, člověk se musí chovat, než se choval doposud, změnit postupně mnohé jak v životním stylu, tak ve způsobu myšlení.

Protože jsem zažil obě situace, myslím si a vidím, že mnohé, co jsem použil ve vlastní terapii závislosti, mohu použít i v terapii rakoviny. Stejně tak ti kolem mne mi rozhodně nepomůžou kecy typu: „To dáš, musíš bojovat!” S rakovinou, stejně jako ze závislostí ne bojovat nedá. Tam se musí člověk učit jinak žít, jinak myslet, hledat, co je prospěšné, co je asi blbost, rozeznat jedno od druhého.

Ano, víra je nutná, leč sama víra nestačí, protože jak říká apoštol Pavel: Kdybych víru měl, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem…Ano víru a lásku k sobě, dělat ty věci které tělu a duši prospívají, hledat cesty, jak sobě samému prospět. A pokud tohle se člověk naučí a nebo umí, pak vlastně je na cestě k úspěchu. Žádný boj, ale cesta, krok za krokem a hledání správného směru. Občas se zastavit, kouknout jaký to má efekt a kam ta cesta vede.

Z lásky k sobě a z lásky ke svým bližním dělám, co dělám. Pokud se zajímají, klidně je informuji o všem, co je zajímá, klidně vyslechnu jejich názor, ale ze všeho nejdůležitější je pro mne, že jsou ochotni se mnou být, někdy třeba jen mlčet, protože ono skutečně platí, že mnohdy mlčení v přítomnosti je víc, než tisíc slov.

Léta jsem dělal s lidmi, kterým se říká spoluzávislí. mají toho na hrbu hodně, někdy opravdu stačilo jen je vyslechnou, naznačit směr kam by se jejich energie mohla napřít, aby to mělo efekt a jim se ulevilo a oni věděli a to vědomí jim stačilo, že nejsou sami, že mohou, když bude třeba, zavolat a ta tíha zase bude menší.

Dvacet pět let dělám tuhle práci. Bylo mnoho klientů. kteří po letech abstinence zjistili, že jejich rodiče mají rakovinu, bylo několik těch co měli sami rakovinu. Ne všichni umřeli, mnozí přežili, jsou naživu dodnes. Prostě, někdy se to zlepší natolik, že i zdánlivě neléčitelná nemoc se najednou sama vyléčí. A nikdo neví proč. Toho se držím, jen máloco víme a o budoucnosti vlastní či druhých víme ještě méně. Jo jo

Každý má v sobě vlastní vesmír,
svůj hvězdný prach,
něžnou mlhovinu snů,
slunce svit na víčkách

Jak už to bývá, občas mezi hromadou hlušiny, člověk objeví perlu. Či diamant. Nejsem znalec operních hvězd, vlastně tak nějak znám pár tenorů, jako byl Pavarotti, ale díky blogu paní Beaty Krusic, jsem takovou perlu objevil.

Jedná se o bohužel už zemřelého barytonistu Dmitrije Chvorostovského. Poslechl jsem si jeho písně válečných let, podobně jako „Te Deum (Tosca)” a byl jsem chycen. Občas si říkám, že jsem barbar, který sem tam nakoukne do světa umění. Na druhou stranu, pokud mne něco takového potká, užiji si to zcela a naprosto.

Být barbar má zas na druhou stranu tu výhodu, že nejsem přejedený všech těch kulturních událostí, kterých je dnes všude tolik, že mám občas pocit, že až zahlušují ty, kteří je neustále konzumují. Dám si čas od času dortíček. Dortíček, co udělá takovou tu sladkou tečku za běžným obědem a díky němu najednou ten oběd se zdá jako něco velkolepého.

Takže dnešní ráno jsem měl vlastně k snídaní, protože obědvat v šest ráno, kdy jsem poslouchal Ty písně válečných let v ruštině „Песни Военных Лет.” je dost brzo. Ale byla to velkolepá snídaně.

Poslouchal jsem a naprosto jsem viděl ty pochodující dvacetileté kluky, kteří, jak říká Jiří Mucha, díky svému rozhořčení vyhráli skoro prohranou válku. A je jedno, jestli se jedná o ruské, britské, či americké vojáky. V té ruštině a s tím barytonem, který Chvorostovskij oplýval je snadné se vrátit do těch širých ruských stepí. Nejsem příznivec bolševického Ruska, ale rozhodně jsem příznivec ruské kultury. A uznávám, že mám ve znalostech té kultury dost mezery.

Jasně na jedné straně země, která má na svědomí smrt milionů svých občanů, díky bolševické ideologii, která si ve své zhoubnosti nezadá s tou nacistickou ideologií, na druhou stranu podobně jako Němci, má obrovskou kulturu, jež je hodna obdivu. Inu svět je někdy zmatený a není černobílý.

Jo, měl jsem včera návštěvu. Přišlo pár klientů poptat se po zdraví. Lehce jsme povídali o životě. Většina z nich podniká, buď v trochu větším měřítku, nebo jen jako OSVČ. Lidé, co se musí ohánět, nikdo jim nic nedá, před pár lety by si na ně nikdo nevsadil ani groš, dali se dohromady, trochu jsem k tomu přispěl, dnes vážení lidé, do nichž by nikdo neřekl, že to byli kdysi lidské trosky v debaklu. Tak jsem měl radost.

Inu život nám někdy připravuje zajímavé situace. A občas jsou skutečně chutné. Jak říká Písmo svaté. Nejen chlebem živ člověk jest, ale i slovem Božím…A ve svých bližních prý potkáváme i Krista. No, muzika doznívá, blog pomalu končí a jdu si udělat skutečnou snídani.

Tvaroh, lněný olej, trochu mléka a medu, do misky dát trochu medu, v medu rozmíchat lněné semínko a navrch dát ovoce, dnes dám borůvky a na to ten rozmíchaný tvaroh s lněným olejem. Může se přidat vanilka, nebo skořice, aby to nebylo jednotvárné. A pak se to jí. Pomalu lžičkou vykrajuje. A ještě jednou děkuji paní Krusic, za navedení na Chvorostovského. Jo jo.

PS: V Ruštině Дмитрий Хворостовски, takže česká transkripce Chvorostovskij. Ale on si to každý srovná jak umí. 🙂

Tak, vyndali mi stehy z operační jizvy, sdělili výsledek histologie, Pochopitelně: „Maligní.” S čímž jsem počítal. Zatím kontroly, prý odoperovali všechno. Tak uvidíme.

Martin pro mne dorazil tak akorát, vyprávěl jsme mu, jak nade mnou stály tři dámy, pak čtyři, tři se dívaly, nejmladší mi tahala stehy. Musel jsem se smát. Ptaly se, cože je mi k smíchu. Říkám: „No, jak tu nade mnou stojíte, jedna hezčí jak druhá, já tu ležím nahý, tak mne napadají různě motivy.” Ta nejhezčí z nich mi říká: „Je vidět, že máte roupy.” No bodejť bych neměl.

Pak jsem musel vypít asi sedm kelímku vody, neb mi také odstranily cévku, no a když jsem dvakrát šel na WC, mohl jsem domu. S různým nabádáním, kdy a kam se mám dostavit. Budu se holt věnovat cvičení, procházkám a olejo-bílkovinové stravě, jako proti nádorové prevenci. Uvidíme, co to udělá, nakonec, když to nepomůže, tak se tím nic nezkazí. Ale docela téhle metodě věřím minimálně jako prevenci.

Opět jsem si po letech přečetl od Paul Johnsona „Intelektuálové.” Kapitolu o Karlu Marxovi čtu podruhé. Jo, ten člověk co měl a má takový vliv, nejen, že byl špína, nuzák, co si v životě nevydělal na sebe ani floka, celý život žil z cizích peněz a ještě vykrádal cizí dílo. Splácal páté přes deváté, vydával to za vědu a podle toho ty výsledky. No první komunista. Co by člověk mohl od nich chtít. jaký zakladatel, tací následníci. Ony ani další figury, v té knize popsané nevyjdou s nějak extra čistým štítem. Spíš naopak.

Ale nemívám ve zvyku recenzovat knihy, kdo bude chtít, jistě si ji opatří a přečte. Faktem je, že většina těch intelektuálů byla levicového zaměření a měli jedno společné. Víru ve vlastní rozum a přesvědčení, že nad ně není, a velkou schopnost využít okolí jak jen mohli. Jak je psáno na přebalu: Co u hlasatelů nového a „lidštějšího” světa překvapí nejvíc, jsou časté morální debakly a místy až monstrózní podlost, jíž se vyznačuje jejich soukromý život. Prachy pro většinu z nich byly na prvním místě.

Jo, můj táta zásadně o komunistech a levicových aktivistech, ale hlavně komunistech, mluvil jako o svinských komunistech. Takže jsem měl dlouho pocit, že je to jedno slovo. Časem jsem zjistil, že jsou to slova dvě. ke svému údivu. Nakonec, Hitler, socialista, Mussolini socialista, Stalin komunista, Lenin komunista, Gottwald komunista a když si tak člověk probere jejich osobní životopisy, dočte se skoro totožné informace, jako o Marxovi a dalších levicových myslitelích jako byl třeba Jean-Paul Sartre, Hemingway, Berthold Brecht a další. I když, Hemingway dokázal alespoň psát poutavě. Shelley zase krásnou poesii. Ale ty osobní životy fakt nic moc.

Jasně, neočekávám od „proroků nového života” svatost, úplně by docela stačila taková běžná lidská schopnost žít s druhými, rozumět jim, neokrádat je tak bezostyšně a chovat se v mezích normy. Jenže tihle inženýři lidských životů, obecně měli za to, že na ně se běžné normy nevztahuji.

Nakonec, neomarxisti a jejich „proroci,“ jak se zdá, trpí podobnými omyly, jako ti „proroci” před nimi. Opakují stále stejné omyly ve své nebetyčné pýše a domnívají se, že mají monopol na pravdu. Stále stejná písnička. A snaží se nás přesvědčit, že problém není v idejích, ale problém je v lidech, kteří ty jejich ideje neumí správně uchopit a použít. Stále chtějí ten svět měnit, nikoliv ho jen vykládat, jak se na dobrého filosofa a intelektuála, případně umělce sluší a patří, nějak si nevšimli, že jejich pokusy o změnu, vždy vedou jen a jen ke katastrofě. Jo jo.

…jsem rád, že sem měl tátu písta, nelhal, nekrad a nebyl komunista…

Co jsem doma z nemocnice, probouzím se dost časně zrána. Asi stařecká nespavost. Ale na druhou stranu, každé probuzení znamená zlepšení stavu. Už se nemusím bát bolesti ze zakašlání.

Jako všechno, jde i moje uzdravování po kouskách. Z ničeho nic si jen tak sednu, jako kdysi, a zjistím, že posazení nebolí. Že jsem uvolněnější. Však se také pomalu, několikrát za den opatrně uvolňuji. Vždy mne udiví, jak se pořád po několikáté v životě ten proces opakuje.

Většinou dlouho nic, žádný problém, pak přijde okamžik, kdy se všechno změní zjištěným zdravotním problémem, následuje nějaké řešení a posléze, krok za krokem návrat k „normálu.” Slovo normál jsem nedal do uvozovek zbytečně. Co je normál, je dost často diskutabilní. Řekněme, že by asi bylo lepší říci, že se vracím do stavu, v němž mohu celkem bez většího omezení existovat.

Ale, Bohu díky, že existuji alespoň takhle. Jak je vidět, učí nemoc člověka určité moudrosti. Učí, že nic není v životě jisté, ze dne na den se vše může změnit a on se učí žít s tím, co je, nikoliv na co by měl právo. Jak rádi mnozí říkají.

Tedy, pomalu se lepší má pohyblivost, pomalu se zlepšuje můj spánek. Už nebloudím, jako ty dvě noci po operaci, bezednými stíny a nevím, jestli bdím, či sním, Tohle trvalo dvě noci, kdy jsem nesměl z postele, hlad jsem neměl, jen jsem musel hodně pít, takže vlastně zcela při sobě jsem byl, když mne něco bolelo. A to buď rána, nebo záda.

Najednou se třetí den všechno změnilo. Bolest byla, ale cítil jsem, že i mysl se čistí, už jsem byl schopný číst déle, než jen několik okamžiků, byl jsem schopný vnímat okolí mnohem jasněji, žertovat se sestrami, se spolubydlícími, mluvit o tom, jak mi opravdu je. Najednou mi bylo jedno, jestli jde tohle, nebo tohle, jak se tvářil ten či onen politik. Co řekl, nebo udělal.

Mnohem důležitější je, jak je mě, jestli já mám, co potřebuji. Někoho, kdo je se mnou, i když jsem v tu chvíli málo mocný, spíš než mocný, bezmocný, pomalu se dostávající z oné bezmoci, vracející se znovu k vládě nad svým tělem. Promítaly se mi hlavou vzpomínky na cesty po světě, kdy jsem cestoval pěšky, jen s ruksakem na zádech, přecházel velehory, jako jsou třeba Andy v Chile.

V mysli přecházel velehory a zároveň jsem se s námahou a v bolesti zkoušel posadit. To je takový zvláštní paradox. V mysli jsem se viděl, jak stoupám třeba v Řecku od moře od Leonida vzhůru přes horský hřeben do výše 1800 metrů, abych sestoupil dolu ke Skale. A pak suchou krajinou směr Sparta a znovu na sever k Athénám.

Už to je čtrnáct let, co jsem překonával ten průsmyk v Andách, abych se dostal do Valparaisa, vlastně napřed do Viňa del Mar a potom po pobřeží do Valparaisa, abych zase přešel znovu hory a dostal se do krásného údolí, kterým jsem pokračoval kousek dolů na jih Chile. No, a je to devatenáct let, kdy jsem z onoho Leonida směřoval na tu Skalu.

Člověk leží v nemocniční posteli a zároveň stoupá do velehor. Úplně zlehka, ale jen do chvíle, než mu bolest zad, nebo pooperační rány při kašlání připomenou pravý stav věcí. Pak se bolest utiší a zase si vybaví cestu po východním Peloponesu od Napfilia do Leonida, po krásné málo používané silničce podle moře, kde byly krásné malé pláže.

Pláže, kde se nikdo nekoupal, musel jsem k ním sejít stezkami pro kozy, takže se u nich krásně spalo, moře šplouchalo, jen jednou jedinkrát jsem u nich narazil na dvojici starších lidí, co tam hledali nějaké mořské plody, dali se do řeči, z pána se vyklubal bývalý námořník, radiotelegrafista, a tak mne nakonec povali na snídani. Bydleli kousek od silnice.

Takových setkání jsem po světě zažil dost a dost. Potkali jsme se, pozvali mne, popovídali jsme si a šel jsem dál. No, třeba se ještě na nějakou malou cestu vydám, když Pán Bůh a staré kosti dovolí. Nejenom při bdělém snění. Jo jo.

Podíval jsem se na netflixu na dokument, který údajně vysílala i Česká televize: „Restrepo.” Na České televizi prý nebyl kompletní, zde na netflixu, tedy celý.

Zajímavá reportáž z vojenského života americké armády, která bez zbytečného pathosu a keců prostě ukázala život vojáka ve válce v Afganistanu. Pominu jako vždy politické důvody, proč tam Američané jsou a další spojenecké jednotky, politické úvahy v tomto směru nechám amatérským politologům, kteří vždy vědí, co a jak?

Já si pochopitelně mohu myslet, že je dobře, že tam spojenci jsou, stejně jako si mohu myslet, že je špatně, že tam spojenci jsou. Co si opravdu myslím, si nechám pro sebe.

Od dětství jsem se zajímal o život v armádě, v libovolné armádě a zjistil jsem, že je asi všude stejný, jen výcvik je více, či méně náročný. Na vojně jsem byl, dá se říci, že mi vojna nedělala problémy, asi to bylo tím, že jsem to bral jako nutnost, která je zbytečné se vyhnout.Dodnes jsem rád, že jsem se tomu nevyhnul. Chápu ty, kteří ty dva roky brali jako ztracený čas. Nedivím se jim. Já jsem si s tím hlavu nelámal. Beru to jako zajímavou zkušenost.

Nakonec, na vojně jsem uvažoval, že se stanu vojákem z povolání, když se ukázalo, že to nebude možné, kvůli zdravotním důvodům, smířil jsem se s tím, odešel ze zdravotních důvodů do civilu a už jsem tu myšlenku zcela opustil. Takže dokument „Restrepo” mne skutečně zaujal.

Viděl jsem několik dokumentů třeba o cizinecké legii, nebo britské SAS, či ruské Speztnas, a dalších, jenže to jsou speciální jednotky. Mě v tomhle směru zaujala právě ta možnost nakouknout do života běžné jednotky americké armády. A žádný hraný film nenahradí takový pohled na skutečně válčící vojáky, jejich emoce, jejich radosti i strasti.

Nějak si myslím, že každý běžný stát potřebuje armádu, potřebuje lidi, profesionály, kteří jsou ochotni stát bránit, jsou schopni v případě potřeby vycvičit civilisty, aby byli schopni bránit stát. Chápu pacifisty, kteří se domnívají, že nic takového není třeba. Mohou si to myslet, jenže skutečnost je jiná. Pokud neexistuje odstrašující síla, pak případný agresor si nemusí lámat hlavu s následky.

Tohle platí i v běžném životě. Ti kdo se nechtějí bránit, nebo nejsou schopni se bránit, většinou jsou první na řadě. Jistá míra agrese je v životě prostě nutná. Pomáhá přežít, stejně jako je jistá míra zbabělosti nutná, když je člověk schopen utéct z konfliktu, který ho ohrožuje a nemůže ho vyhrát. No a u lidí, ještě existuje řeč, kdy se člověk může pokusit se domluvit a použít nějaký způsob vyjednávání.

Bohužel, jsou jedinci se kterými žádná domluva není, ignorace, jak mnozí doporučují vyvolává v nich ještě větší odvahu k agresi a pak zbývá buď obrana, nebo útěk. Párkrát v životě jsem viděl, jak dáma přesvědčovala partnera, ať nic nedělá, nechá to být a nakonec byla obětí sama. Nedovolila svému partnerovi ani aby ji ochránil, nebo se pokusil ji ochránit. Bránila mu v úřinné obranně a pak musli zasáhnout jiní.

Některé ženy, takto si docela vykoledovaly. Ale prý dnes muži, než by bránili ženu, raději si natočí ten útok na mobil. Nebo ji řeknou: „Vyřeš si to!” Nevím jestli je tomu zcela tak. Snad ne. Ale je faktem, že jsem zachytil informace, že v tramvaji násilník napadl těhotnou ženu a muži přihlíželi a řidič zastavil aby mohla chudinka vystoupit a utéct a chlapec si klidně pokračoval v jízdě.

Nevím, jestli by tohle v mém mládí takovému hošíkovi prošlo. Zřejmě bychom ho zmlátili tak, že by ho doma nepoznali ani po hlase. Leč ty časy zřejmě minuly.

Každý najde důvod, proč se do ničeho neplést, předpokládám, že mi ho někteří, tedy ten důvod v diskusi sdělí. Už se těším. Ale to už jsme někde jinde. Jo jo.

Něco pro antiamerikanisty. 🙂