Jan Jílek

Občas se na displeji objeví neznámé číslo, a jsem obvykle na vážkach, zda zvednout, či nikoliv. Dnes se objevilo dvakrát. Oboje jsem zvedl. Nakonec, nikdy nevím, jestli nevolá budoucí klient.

První, bylo docela velké a milé překvapení. Ozvala se má sestřenice Jarmila, kterou jsem neviděl víc jak třicet let. Prý mluvila s mojí sestrou a ta ji řekla, že mi má zavolat. „Tak ti tedy volám.” Divil jsem se že je tak poslušná, ale prý si o číslo sestře řekla a zavolala. Dcera nejmladšího tátova bratra.

Okamžitě mi naskočily okamžiky z dětství, kdy jsme se celkem často vídávali. I s její starší sestrou Sašou. Míla byl sice o šest let mladší než můj táta, leč ženil se dřív, protože jak táta vždycky říkal, bál se, že mu tu hezkou holkou někdo odvede. Tedy se Sašou jsem zhruba stejně starý, Jarmila je mladší. Už je to taky babička. Jo, jak se z těch dětí, co jsme si hráli v Boleticích bud u nich na zahradě, nebo u tety Jiřiny, stanou starci.

Deset sourozenců, každý dvě tři děti, když jsme se sešli, dali bychom hravě dohromady školní třídu a pokud bych měli jezdit do školy MHD, potřebovali bychom pro sebe autobus. A najednou nikdo z těch sourozenců naživu, jen Jarmilina máma je poslední z těch tet, které jsem měl. Už vlastně nemám žádnou tetu. A že jich bylo.

Probrali jsme živé, mrtvé, patřičně pomluvili, to se jaksi musí, aby i ti mrtví věděli, že na ně myslíme, a ti živí si stejně nic lepšího nezaslouží. 🙂 Domluvili jsme se, že až pojedeme autem do Děčína, pojedeme z Ústí po střekovské straně a navštívím ji i tetu.

Málo platné, neviděli jsme se kolik let, ale příbuzní jsou příbuzní. Povídala, že naposledy jsme se viděli v Děčíně Želenicích, takhle po ránu, kdy ona se divila, co dělám v Želenicích, když moji rodiče bydlí na Kamenické, ženu mám v Jindřichově Hradci. No, zrovna jsem se rozváděl, takže jsem měl krásnou milou v Želenicích.

Rozvedená, Eva se jmenovala. Jedna z těch, co doufala, že když se rozvedu, že si ji vezmu. Mě se vše vybavilo, když mi Jarmila připomněla ono setkání. Jo s příbuznými máme společnou paměť. Ten si pamatuje to, ten zas ono a dají se docela dát dohromady zajímavé vzpomínky.

Jo, měl jsem v úmyslu mnohé, ale svatba s Evou mezi těmi úmysly nebyla. Pak jsem se sice oženil, ale vzal jsem si zcela někoho jiného než Evu. Dlouho mi to měla za zlé. Jak říkám, byla rozvedená, měla dceru, a já se nijak nikdy nechystal vychovávat cizí děti.

Roli otčíma jsem se úspěšné vždy vyhnul. Necítil jsem potřebu být lepší tatínek, než ten původní. To jsem často slýchával ve svém mládí: „Hledám tátu pro své děti, lepšího než ten jejich.” Vždy jsem na tohle prohlášení odpověděl, že děti tátu přeci mají. Touhle pýchou jsem netrpěl, že bych mohl být lepší táta, než ten pravý. Tehdy začínala ta móda vyřazovat otce za trest, trest za zklamání a pokoušet se svěřovat vlastní děti, do péče cizích chlapů. Tedy v tom lepším případě. V tom horším, žádného chlapa nechtěla a děti otci nesvěřovala. Jo, takových jsem znal.

No nic, to jen tak na okraj. Kde je Evě dnes konec netuším, naposledy jsem ji potkal na koupališti pod děčínským zámkem, kde jsem byl tehdy se svou druhou, v té době těhotnou ženou. Vrhla po mne pohled, že kdyby oči zabíjely, ležel bych tam na trávě mrtvý a má dcera by se narodila jako pohrobek.

Má tehdejší žena měla dobrý radar a okamžitě se zeptala:„ To je kdo?” Lhal jsem až se okolní kopce zelenaly, ale její víra v mou pravdomluvnost byla nulová. Už si ani nevzpomínám jak to dopadlo. Myslím na tom koupališti. Manželství s mou druhou ženou špatně. Ale už je to za námi.

No a druhé neznámé číslo byl můj operátor, slečna měla sice příjemný hlas, ale asi po pěti vteřinách jsem ji vypnul. Obvykle tyhle hovory zastavím hned jak sdělí, že má výhodnou nabídku. Ani nepoděkuji. Tady jsem ji dal šanci pět vteřin. Zřejmě jsem byl díky procházce v dobrém rozmaru. Takže, nic dramatického, politického, jen takový pocit z dnešního dopoledne. Jo jo.

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
má starodávná milá, starodávná milá
kde laně tišily žízen, kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinu aby se napili z dlaní
ubývá míst kam chodívala pro vodu,
voda si na to vzpomíná, voda je krásná.
voda má voda má voda má…

Jan Skácel

https://youtu.be/0tMR40Vu_gY

Četl jsem takové povídání o česneku, a pod ním mne zaujala diskuse. Bylo tam několik zajímavých příspěvků, z nich ten nejzajímavější byl tento:

Kdo jí cibuli, k tomu nechodí lékař, kdo jí česnek, k tomu nechodí nikdo. 

Zajímavý postřeh. Je pravdou, že jsem zvýšil spotřebu česneku na denních tři až čtyři stroužky. Ovšem zásadně je jím, až když odejde návštěva. Má láska mě klidně líbá, ale ona také jí česnek, neb se léčí, pokud je třeba, tímto přírodním antibiotikem. Česnek má mnoho dobrých vlastností, pravda, není pro slabší povahy, kteří nesnáší jeho vůni. Mě tedy česnek voní.

Našel jsem na iRozhlas zajímavý článek Antibiotikum z česnekuKde chemik Ondřej Kašpar popisuje jak by mohl fungovat jako introverní aplikace. Zajímavé čtení pro milovníky česneku.

Kupodivu česnek shodně s alternativními léčiteli uvádí jako prostředek, co dokáže řešit problém s rakovinovým bujením. 

Vědci tak například zjistili, že česnek dokáže bojovat s rakovinovým bujením. „Účinnou látkou česneku je alicin, jednoduchá látka, která obsahuje síru. Díky síře jde o látku velmi těkavou, nestabilní a typicky zapáchající.“

Podstatnou celého článku je také tvrzení, že:bakterie nemají čas na vytvoření rezistence, třeba také proto, že na rozdíl od syntetických antibiotik u nich nedochází k akumulaci v přírodě, ve spodních vodách, v půdě a podobně: 

bakterie nemají čas na vytvoření rezistence, třeba také proto, že na rozdíl od syntetických antibiotik u nich nedochází k akumulaci v přírodě, ve spodních vodách, v půdě a podobně.“

Jo, člověk se občas dozví věcí. Pochopitelně, byly doby, kdy jsem jedl česnek jen tak v bramboračce, česnečce a v karbanátkách. Dnes už asi málokdo ví, co jsou karbanátky. Většina lidí jí hamburgry, který když jsem ho prvně ochutnal, okamžitě jsem věděl, že to nebude to pravé pro mne. Ty tátovy karbanátky, co se tomu hamburgru tvarem a složením podobaly, těm chybělo všechno. Koření, česnek a ta křupavost, co dělala karbanátek, karbanátkem.

Česnek byl u mne v kuchyni v mnohém lahodném jídle. Vždy jsem hlásal: „Lásky a česneku není nikdy dost.” A ta, která neměla ráda česnek, kterých bylo naštěstí minimálně, dlouho se v mém objetí neohřála. Dával jsem ho na na topinky s volským okem. Občas jsem mazal chleba sádlem, s cibulí a vylepšoval jsem ten skvost ještě nakrájeným česnekem. Kdo ale dnes jí chleba se sádlem a cibulí?

Dorazit díte do školy s chlebem se sádlem s česnekem a cibulí, bylo by možná pro ten den vyloučeno z vyučování. I když, tady by biomatky mohly, tedy pokud by se je podařilo přesvědčit o výhodě takové stravy, své prosadit. Biomatky mají docela dost sílu. Bohužel, já teď v rámci prevence smím cibuli, česnek, leč není mi alternativci doporučen chleba a sádlo či vajíčka.

Myslím, že vegetariánská strava po nějakou dobu nemůže škodit. Nakonec, jak jsem tak četl doporučení různých lékařů v případě rakoviny, nebo po operaci nádoru, je dobré změnit tímto směrem stravu. Tak ty další dobroty , až zase časem.

Držím se spíš vegetariánské stravy, abych se vyčistil, detoxikoval, ale cibule a česnek naštěstí je základ. Dávám ho do pohanky, čočky, do tvarohu s bramborami atd. Tak ještě jednou. „Česneku a lásky není nikdy dost.” Obojí pomáhá k uzdravení. Jo jo.

Čtu si nadšené výkřiky o postupu slovenské kandidátky paní Čaputové do druhého kola. Prý nástupkyně presidenta Kisky. Velká očekávání a velké naděje vzbuzuje ta dáma.

Jenže, tak nějak mi zní v hlavě jedna písnička, která sice moc nesouvisí s tou volbou, ale… Už dávno nejsem mladíkem a tak se vracím s prosíkem, tím vandráckým taxíkem, jo k Abilene, Abilene, teď už jen o tobě sním…Mnohokrát v životě jsem viděl lidí, nejen politiky, co dokázali vzbudit velká očekávání. Profesně, umělecky, sportovně. Aby se nakonec ukázalo, že očekávání jsou jedna věc a výsledky druhá věc.

Nechci brát nikomu naději. Lidé volí toho, kdo jim poskytne největší a pokud možno věrohodně presentovanou naději. Z toho důvodu nikomu nelaji, že volil toho, či onoho. Václav Havel též vzbuzoval veliké naděje, až do chvíle, kdy si dost velká část občanů uvědomila, že v presidentském úřadu je jen člověk. Člověk se všemi dobrými vlastnostmi a chybami, které člověk může mít.

Což mnohé překvapilo. Z prvotního a poměrně dlouhého nadšení společnost vystřízlivěla. Někteří se dodnes z toho vystřízlivění nedostali. Jsme lidé, volíme lidi, a jak se ukazuje, lidi se všemi lidskými vlastnostmi. Navíc si čtu, jak Slováci jsou před námi, jak jsou úspěšnější, no nevím, z úspěšné země do málo úspěšných zemí přeci nechodí velká část občanů, studovat, pracovat, žít zde. A dlouhodobě.

Musím říct, že nesleduji Slovensko, nijak zvlášť o něm nepřemýšlím, asi si říkám, že jako občan téhle země je pro mne lepší se zabývat zemí kde žiji, zabývat se tím, jak se mi zde žije a jestli bych měnil. Pokud se týče Slovenska, zřejmě bych necítil potřebu se tam odstěhovat.

Stejné jako se ženskou. Ano může se mi líbit mnohá, otázka je, zda bych ty mnohé měnil za tu jednu? Pokud ne, a to znamená dát na pocit, pak asi nebudou pro mne lepší. Přeji Slovákům ať se jim vede, aby volba, kterou učiní byla ve prospěch národa a státu, ael to je asi tak vše.

Čtu si také poznámky a úvahy k vyloučení V.Klause mladšího z ODS. Nevím, zda to ODS prospěje, či ne. Čas ukáže. Nejsem člen ODS, jako kdysi, i když je volím a zatím i přes vyloučení VK, volit budu. Nemyslím, že VK, je nějaký zázračný spasitel. Na spasitele už dávno nevěřím. Ano jsou krizoví manažeři, kteří přijdou, ukáží na problém, navrhnou řešení, které se buď osvědčí, nebo ne a po skončení své práce jdou jinam. Tím zřejmě VK nebude.

Zažil jsem dost takových, co přicházeli z halasem a odcházeli tiše. Velmi tiše. A zažil jsem i dost takových, co přišli, tiše se rozhlédli, dali si dohromady, že jedna jedna jsou dvě. bez halasu, výkřiků a slibů. Udělali co měli, bez zbytečných slibů a očerňování předchůdců. Obvykle stačilo jen pořádně uklidit a něco málo změnit, aby věci šly svou cestou. I tohle mne život naučil.

Naučil mě: „Udělej, vyzkoušej, nech chvíli běžet a pak můžeš jít dál. Neslibuj, o čem jistě nevíš, že bude fungovat.” Občas za mnou přijdou lidé s tím, že mne viděli v televizi. Viděli mne v televizi a čekají zázrak. Jenže, já zázraky neumím a pokud nechtějí spolupracovat, jsem dalek toho, abych jim cokoliv slíbil.

Slíbit mohu vnukovi, že mu koupím fotbalový míč a brankářské rukavice. Takový slib splnit je v mých silách. Ale jinak toho lidem kolem sebe o moc víc slíbit nechci. Naštěstí nemusím, nejsem politik a nemám povinnost vyvolávat naději. Pokud se mne klient zeptá, zda má naději, řeknu: „Jistě, pokud uděláš vše, co je třeba. A to je dlouhá cesta.” Víc než takové ujištění ode mne nedostane. Jo jo.

Byl to docela zajímavý týden, který byl v pořadí sedmý mého marodění. Jo, občas se povede. Ale nedá se říci, že bych se nudil.Klienti se sem tam ozvou, nějaká činnost tedy je.

Čtu si, má láska vytáhla z mé knihovny knihu od Peter A. Levine: „Probouzení tygra,” což je jakýsi manuál jak pracovat s lidmi, co prožili trauma, například při autonehodě, nebo také při nějaké nemoci. Není to ani tak samotná psychoterapie, nebo čistá psychologie, je to jistý směr metod, které Levin dlouhá léta zpracovával. Vlastně je o to o určitých instinktivních, technikách které napomohou zpracovat trauma, tak aby nakonec člověk z něj těžil.

Transformuji se energie,co napomáhají nejen porozumění traumatu, ale i léčení. Energie a schopnosti, pochopitelně ty, které podle mnohých vědců neexistují. Ovšem, protože už jsem měl možnost ji číst, nijak o metodách Levina nepochybuji.

Kniha je napsaná tak, že podle ní mohou postupovat i laici, nejen odborníci pomáhajících profesí. Jak už mám ve zvyku, nebudu popisovat něco, co provozuje někdo, kdo tu knihu napsal, ale doporučím ji zájemcům. Kdo si opatří, neprohloupí.

Já si ji znovu prostuduji a pokusím se z ní do své praxe převzít maximum. Jak pro sebe, tak pro své klienty. Jsou tam postupy, co se opravdu mohou hodit.

Povídal jsem si předevčírem se svou láskou o Novém Zélandu, který jsem pěšky procestoval na rozhraní roku 2003-2004 a vyprávěl ji mezi prohlížením fotografii, jak bezvadní lidé tam žijí, jak bezpečně jsem se tam cítil a jak bych se tam rád ještě jednou, až se dám do pořádku podíval. No a dnes taková zpráva. Zlo dorazilo až tam.

Nemyslím si, že je dobré střílet bezbranné lidí v mešitě. I když zrovna nejsem příznivec islámu. A rozhodně si nemyslím, že takový čin přispěje záchranně bílé civilizace, které si docela dost vážím a nijak netoužím aby se rozplynula v nějakém multikulturalismu.

Přečetl jsem si na tohle téma několik blogů, některé byly seriozní, některé méně, inu lidé mají občas dost rozličný pohled na některé události. Holt u některých touha po čtenosti a karmě je velká. Ale jsem rád, že se našlo na iDnes, dost rozumných lidí, kteří si nemyslí, že nejlepší odpověď na islámský terorismus je bílý, křesťanský terorismus.

Jsem toho názoru, že s teroristy se nevyjednává, ti se mají rovnou zabíjet, pak už nikoho nezabijí, myslím, že fanatici většinou jsou nepřevychovatelní, ale jinak, každý ať si věří čemu chce, a pokud chceme udržet tu svou civilizaci, pak jinými prostředky.

Jasným nastavením pravidel, sekularizací státu, práva a povinnosti stejné pro všechny, kdo chce nějaké extra výhody, mám mít možnost jít tam, kde je dostane. Pak tu civilizaci udržíme takovou, jakou ji chceme mít. Dost velká část světa přijala ty evropské hodnoty a pokud je někdo příchozí nechce akceptovat, měl by mít smolíka.

Je dost možné, že by bylo potřeba pár odborníků na trauma, pro ty pozůstalé těch zastřelených, aby je časem vyvedli z těch traumat, která u mnohých pochopitelně nastanou.

Když už se zmiňuji o zajímavých blozích, tak asi nejvíc pro mne byl blog dr. Kovářové o ženách, co nechtějí mít děti: Pozor na přání nemít dětiChápu, že mnohé mladé ženy mají potřebu kariéry, zvládnutí profese, dostatek financí.

Ale, jak si tak marodím, nemohu si pomoc. Nejen má partnerka, ale moje dcery jsou mi v té nemoci oporou, vím, že existují, že jsou tu vnuci, nejsem na světě sám. Nebýt sám je z mého hlediska mnohem výhodnější pozice, než jen být úspěšný v životě. Ale jsou situace, které se z blízkými lidmi mnohem lépe snáší. Ne z toho důvodu, že se postarají, nechci se dostat do situace, aby museli.

I když ne vždy se to mnohým lidem zdaří, jen chci vědět, že nejsem sám, že se za mne má kdo pomodlit, až umřu, že si na mne někdo vzpomene, protože dokud žiji já, jsou se mnou moji rodiče, tety strejdové, a budou na mne snad v dobrém vzpomínat moji vnuci a moje děti. Možná i pár klientů, kteří budou mít pocit, že jsem jim byl prospěšný.

Jo, byl to docela hezký týden. Možná by bylo dobré říct. „Jen tak dál Jeníčku, jen tak dál. Jsme tu jen na chvíli, tak ať to stojí za to.” 🙂 No a mohu se pochlubit, měl by se mnou vyjít rozhovor v Katolickém týdeníku na téma: „Hazardní hráči.” Jen nevím jestli příští týden, nebo až další. Macháně mi poslal rozhovor k autorizaci, líbilo se mi, jak ho vedl, takže jsem mu napsal. „ Macháně, beru!“ Jo jo.

Volal mi ráno bývalý klient. Že se mnou potřebuje mluvit. Prý je v lehké depresi a tak. Domluvili jsme se, že přijde zítra. Tím to v tu chvíli skončilo, protože jsem měl dalšího klienta, a musel jsem se věnovat jemu.

Ovšem, o něco později mi volala klientova žena. Celá uplakaná. Že od včerejška její muž leží, dnes že chtěl skočit pod vlak, protože prý to bude pro něj i všechny kolem lepší. A co má dělat? Ptala se. Řekl jsem ji, co vždycky v takovém případě říkám.

Zavolejte záchranku, musí ho vidět doktor a rozhodnout, co s ním!!!

Občas mi různí chytráci vyčítají, že jsem nekompromisní, moc neberu ohled na city jak toho potenciálního sebevraha, tak lidí kolem. No, nevím, jestli je lepší živý člověk, nebo možná zraněné city jeho, či těch kolem. Nikdy nedumám, jestli je to něco demonstrativního, či nikoliv, tyhle věci beru zcela vážně. Myslím, že jsem takhle pár lidí naživu udržel a žádný z nich mi potom nikdy nevyčítal přehnanou opatrnost.

Osobně jsem v blázinci za dvacet pět let „pár” lidí, co přežili sebevraždu viděl, mluvil s nimi a vždy byli rádi, že přežili, že je někdo zachránil, dřív než umřeli.Takže pokud se mnou někdo zeptá na radu či názor v tomhle směru, vždy říkám: „Napřed udělat všechno aby přežil o city jeho i okolí se budeme starat později.” Už jsem slyšel a četl názory, že když se někdo chce zabít, stejně to udělá. Možná ano, ale ať se mu to povede, až o tom nebudu vědět.

Z mého hlediska nějaká ostuda rodiny, hněv, zloba, toho, co se pokouší zabít, na toho kdo nechal toho člověka odvézt, nehrají roli. Život je pro mne důležitější. No a jak vše dopadlo? Udělala paní jak jsem řekl, před chvíli mi volala, že muže odvezli a že mi děkuje, protože by jí tohle nenapadlo. Evidentně se ji ulevilo. Takže mám docela radost, že se něco pro tuhle chvíli povedlo. Deprese je sajrajt a z deprese lidé umírají. Jo jo.

Slyšel jsem vyprávění o dceři, kteří obešla dvanáct kostelu, aby se modlila za svého nemocného otce. Vyprávěl ten příběh její známý, jemuž ten příběh byl k smíchu. Mě ne, mě se ten příběh z nejrůznějších důvodů líbil.

Ano mnohým lidem bývají tyto příběhy pro legraci.Dovolávají se logiky, logického střízlivého myšlení. Očekávají, že události půjdou logicky, lidé se budou chovat logicky aniž by si všimli, že logický svět, logické události jsou jen malou množinou v nelogickém světě.

Baví se nad prostotou takto uvažujících a vůbec si neuvědomují, podobně jako onen chlapec, že rituály patří neodmyslitelně k životu. Psychoterapie je disciplína plná rituálů. I když se mnozí terapeuti pokoušejí z ní udělat exaktní záležitost, nevede se jim to.

Všichni máme nějaké rituály, které dodržujeme, které nás uklidňují, dávají smysl našemu konání. Rituály nám pomáhají se odpoutat, soustředit, zklidnit, uvědomit si sounáležitost s ostatními lidmi. Křižujeme se, modlíme, zaříkáváme, klepeme na zuby, dřevo, najdeme-li minci popliveme pro štěstí, zpíváme společně.

Proklínáme, dokonce vlastní děti, přejeme zdar a zdraví a doufáme, že to zlé se k tomu zlému vrátí. Stejně jako dobré. věříme na Boží mlýny, nebo karmanový zákon, ačkoliv nemáme pro tuhle víru žádná exaktní data. Máme radost, pokud potkáme někoho pro nás příjemného, když se vydáme z domova, kupujeme si auta jistých barev a mohl bych pokračovat.

Vším tím se pokoušíme ovlivnit štěstí, náhodu, osud. Věříme, že psi dokážou rozeznat dobrého člověka a necháme aby pes nám vybral partnera. Jak jsem se v jednom blogu dočetl Věříme, že jednou nás potká zatím nijak neidentifikovatelné štěstí, dáváme na pocit při setkání, aniž bych měli nějaký logický důvod se tomu člověku přiblížit, či vyhnout.

Vrátím se k oné dívce, co obešla těch dvanáct kostelů a modlila se za zdraví svého otce. Z mého hlediska je její činnost stejně „komická,” jako prosté přání všeho nejlepšího. Stejně tak je „komické,” proklínání. Oboje někdy podle mnohých funguje a někdy podle mnohých nefunguje. Přesto tak činíme.

Její víra ji pomáhá se zklidnit, věřit, že udělala, co mohla, pokud není lékařka a nemá žádnou jinou možnost jak svému otci prospět. Pokud se člověk zklidní, má možnost působit na druhé svým klidem. Klidně vyslechne, klidně ukáže na možnosti, která ta situace dává. Někomu pomáhá jen samotné vědomí, že někdo takový rituál pro nás vykonal. Samotné vědomí, že se za nás někdo modlí.

Všichni víme, že výhra v loterii je z určitého hlediska hodně nepravděpodobná, přesto jsou lidé, co vyhráli velké peníze v loterii, proč zrovna oni a ne někdo jiný není jasné, stejně tak jsou lidé, kteří přežili klinickou smrt, tam kde přežití bylo vysoce nepravděpodobné a uzdravili se z nemoci, ze které se většina populace neuzdraví a zemře na ni. Děje se tak.

Lékař řekne „spontánní uzdravení.” Alternativní léčitel řekne, „díky detoxikaci, víře v metodu.” Opět velmi málo pravděpodobně, leč děje se tak. Ti i ti mají jen víru, nikoliv fakta, nebo fungující logiku.

Chodí ke mě dáma, která trpí bipolární poruchou. Přes mé nabádání, aby brala medikaci, mi tvrdí, že se její potíže zmírnily natolik, jen díky povídání se mnou, protože ona má dojem, že samotné vyslovení těch potíží a můj obvyklý terapeutický rituál ji zklidňuje natolik, že léky nepotřebuje. Poslouchá se její tvrzení hezky, ale jako výhradní léčebnou metodu bych to lidem s bipolární poruchou nedoporučil.

Rituály, i ty pověrčivé, pokud nepřesáhnou jistou míru, mají ten smysl, že dělají člověka člověkem. Pokud někdo má potřebu přibít na práh, či pověsit na zeď podkovu, nepřijde mi to nijak k smíchu. Onen rituál dodá tomu člověku, jak už bylo řečeno určitou nadějí, tedy i klid spojený s nadějí. Nakonec i Písmo říká. „Láska, víra a naděje.”

Neberu lidem jejich „pověry,” protože jim nechci brát jejich nadějí. Jejich strach z neuskutečnění nějaké lehké pověry, může napáchat mnohem více škod, než samotný pověrečný akt.

Modlím-li se pokaždé, když vyjdu z domova, má to více důvodů. je to můj rituál, který mi poskytuje naději a zároveň víru, že pokud modlitbu plním jak chválu Bohu a zároveň službu, pak dělám věci tak jak mám. Mám zkušenost, pokud dělám věci tak jak mám, pak se mi většinou v životě vede dobře. A pokud se mi dobře nevede, mohu zkoumat, co nedělám jak mám. Jo jo.

PS: Onen otec té dívky se uzdravil, a ten chlapec se ptal: „A jakou to má souvislost s tím modlením po kostelech?” Řekl jsem mu: „Pro tebe žádnou, pro ni a jejího otce veškerou. Ty jen nerozumíš a nechápeš.” A to je asi na tom příběhu to nejdůležitější.

Písen o jednom z nejdůležitějším lidském rituálu. Rituálu loučení. Kdo se nerozloučí, nikdy vlastně neuzavře něco hodně důležitého.

Jsem rád, že se s dr.Hnízdilem shodneme na tom, že nemá smysl vést boj, třeba proti nemoci, já ještě bych dodal, že většinou nevidím smysl v tom, vést boj proti oponentům.

V boji člověk vyhrává, nebo prohrává. Vítězové se často dostanou na vrchol, aby zjistili, že místa na vrcholu je málo a tedy musí očekávat toho, který přijde později a snaží se je z toho vítězného místa dostat.

Být vítěz po tom, kdy jsem všechny porazil a být poraženým, když jsem nad všemi zvítězil, je trudná situace. Něco jiného je přesvědčit někoho o tom, že co mu nabízím má smysl. A něco jiného je je pracovat na změně, dohodnout se, nebrat kompromis jako prohru, ale jako dosažení možného.

Lidé si pletou většinou dvě věci. Pletou si rozdíl mezi konfliktem a mezi sporem. Konflikt není boj, tedy z hlediska asertivity. Konflikt znamená si uvědomit své zájmy, své potřeby a své hranice, které potřebuji ke své existenci.

Nejde o to mít pravdu, jde o to, že mám právo na svůj způsob myšlení, vidění světa, způsob života, pokud tím neohrožuji druhé lidi. Chci-li se dívat na fotbal, což je můj způsob zábavy, nemám žádnou povinnost se dívat na operu a už vůbec nemám žádnou povinnost se pustit do sporu, co z těch dvou věcí je lepší. Tedy hledat jakousi pravdu. Hledat pravdu je většinou smrtelná záležitost pro vztah.

Lidé se dostávají do sporu v tom případě, že začnou hledat co je lepší, co je hezčí, co je správné a nesprávné. Začne se hledat argumenty, nikoliv aby se našla relevantní fakta, ale aby bylo možné zdeptat protivníka. Takový spor se nedá vyhrát, ten se dá jen zastavit. Ne každá pravda obsahuje fakta.

Čím víc se protivník cítí po prohraném sporu poražený, zdeptaný, ponížený, tím víc hledá cestu, jak v příštím sporu zvítězit. A kolotoč se rozjíždí znovu a zas.

Občas si dovolím, pro zábavu takový spor rozjet, ale většinou, po relativně krátkém času se stáhnu, nesnažím se eskalovat, hájím si své hranice a zájmy, je-li to nutné, tedy jsem v konfliktu, který je ovšem k životu potřebný. Jak už jsem řekl, v konfliktu hájím své zájmy, hranice, způsob života, způsob myšlení atd.

S lidmi, co milují spory, hrají na vítězství, dřív nebo později ukončím kontakt. Nestýkám se s nimi, nemám potřebu vyhrát, nebaví mne nikdy nekončící spory. Na sociálních sítích se od takových lidí izoluji. Buď je mažu, nemám zájem aby všichni viděli jací jsou, nezáleží mi na nich ani si nečiním nároky je nějak zlepšovat, prostě je vymažu ze svého okruhu.

Nechám je klidně vykřikovat o slova o vítězství. Žiji si po svém, starám se o své potřeby, zajímám se o své kamarády, stýkám se s lidmi, co mi vyhovují a necítím potřebu měnit svět. Ten mi nepatří a nejsem odpovědný za štěstí, či neštěstí jiných lidí. On totiž je každý odpovědný sám za sebe. Občas někoho upozorním na nějaký problém, pokud odmítne, necítím potřebu ho zachránit.

Volala mi dnes manželka jednoho bývalého pacienta, který po dlouhém času života v abstinenci začal pít. Ptala se mne co má dělat, jak mu má pomoc. Řekl jsem ji: „Buď si pomůže sám, ví co má dělat, nebo se na všechno vykašle a vy udělejte všech, co prospěje vám a vašim dětem. A můžete mu vyřídit ode mne pozdrav a případně mu dát moje číslo.”

Odpověděla mi, že by se nejradši sebrala a s dětmi odešla do doby, než přestane. Líbil se mi její nápad. Zeptal jsem se, jestli je schopná se vzdálit, nikoliv rozvést, ale jen vzdálit do doby, než s tím něco začne dělat? Tvrdila že ano. Tak uvidíme. To je přesně situace, kdy člověk přestane bojovat a začne se starat o své zájmy. Opilec je vždycky schopný s tím něco udělat, pokud se svou závislostí chce něco dělat a nechce přijít o rodinu. Nemusí se mu pomáhat.

Doporučil jsem ji, aby mu dala moje číslo, a pokud mi zavolá, já s ním klidně, bude-li mít zájem něco dělat budu. Pochybovala, zda se mnou bude chtít mluvit. No je to na něm. Já s ním mluvit nepotřebuji. Jen jsem s ním ochoten mluvit.

Nebojuji s ničí závislostí, nepletu se do života jiných, pokud o to „pletení” sami nestojí. Tak jsem se pokusil ukázat, co je konflikt a co je spor. Nad závislostí se nedá vyhrát, je to konfliktní situace, kde se dá spolupracovat s těmi, kteří jsou v konfliktu se svými zájmy, se zájmy druhých a hledají cestu, jak z toho ven. Nejsem ničí mentor, jak se mylně mnozí domnívají, jen průvodce na cestě. A směr cesty určuje klient. Jo jo.

Vyrazil jsem na procházku, lehce se ochladilo, co mi dělá vlastně dobře, protože nejen studená sprcha, ale i chůze bosky po chladnější zemi dělá dobře mé imunitě, která si díky tomu zvyšuje.

Sice se našla dáma, která se mi pokoušela vysvětlit psychika nemá co s imunitou dělat, ale moje tělo mi říká něco jiného. Pokud se otužuji, tak i tak, třeba tou studenou vodou, zjišťuji, že se zklidňuji a zároveň se zlepšuje moje odolnost díky lepe pracující imunitě. K tomu opravdu nepotřebuji znát kompletní mechanismus imunitního systému, stačí mi dát na osobní zkušenost.

Každému svému klientovi doporučuji otužování, protože většina z nich jako závislí jsou přecitlivělí, díky otužování, pochopitelně postupnému se jejich přecitlivělost s dalšími technikami, jako jsou řízené relaxace, kterých je hromada, se ona přecitlivělost snižuje, lidé reagují klidněji, organismus nepropadá do distresu, který je na rozdíl od stresu škodlivý. Stres hraje v lidském životě pozitivní roli, distres negativní. Jak v odkazu říká MUDr. Radkin Honzák a MUDr. Alena Večeřová.

Stres eustres a distres

Pokud se mi někdo pokouší vysvětlit, že psychologické techniky neovlivňují imunitní systém má zřejmě problém s nedostatkem informací, protože od dob, kdy Candace B. Pert napsala knihu „Molekuly emocí,” kde celkem srozumitelně prokázala, že emoce jsou na fyziologické úrovni, jak ostatně v článku o stresu eustresu a distresu, mluví oba autoři, je jasné, že i imunitní systém lze ovlivnit psychologickými technikami, i když trochu nepřímo.

Z anotace ke knize asi jen tohle. Proč se cítíme tak, jak se cítíme? Jak naše myšlenky a emoce ovlivňují naše zdraví? Jsou naše tělo a mysl od sebe navzájem odlišné, nebo fungují společně jako součást propojeného systému? Propojení těla a mysli. Ve své průkopnické knize Molekuly emocí Candace Pert poskytuje překvapivé a přesvědčivé odpovědi na tyto a další náročné otázky, o kterých vědci a filozofové uvažovali už po staletí. Její průkopnický výzkum o tom, jak chemikálie uvnitř našich těl tvoří dynamickou informační síť, propojující mysl a tělo, není pouze provokativní, nýbrž revoluční.

Takže žádní šarlatáni, ale lidé pracující na vědecké úrovni, lidé, kteří zcela záměrně navazují na empirické poznatky dávných myslitelů, ať se jedná o anticko-židovsko-křesťanskou civilizaci, tak východní filozofové, mudrcové, jako byl Patandžali, Buddha, Dogen, Huej Neng atd.

Osobně si dávám pozor na různé „proroky,” kteří mají na všechno odpověď. Takové odpovědi, jež jsou založeny na nějakých spekulacích, ale zajímají mě lidé, kteří se dokázali dostat díky různým psychologickým technikám, změně stravy, změně způsobu života jako takového, z nějakých somatických, psychických, tím pádem i sociálních a mravních potíží. Všechny ty moderní i dávné metody jsou založeny právě na postupné změně těch čtyř základních faktorů.

Chápu, že tento holistický pohled a přístup je pro mnohé lidí velmi těžko přijatelný, neboť jsou vychováni v redukcionistickém pohledu na svět, mají za to, že medicína má pracovat jako dosud. Ale jak čtu ty moudré lékaře, kteří se snaží vidět celého člověka, nejen symptom, jsem okouzlen jejich odvahou se pokusit změnit přístup, ač jsou mnohdy haněni. Jistě, ani oni nejsou neomylní, ale pořád jdou cestou, která se dá verifikovat.

Pakliže se mne někdo pokusí přesvědčovat, že nic nevím, že jsem hlupák, co vyhazuje peníze, naskakuje na šmejdy jako v tomto komentáři, 
To je jinak – autor vyhodil 13 litrů za odšťavňovač, a teď nechce slyšet, že si nijak nepomohl. Je snazší zavřít oči než si přiznat, že naletěl (zvláště když o sobě tvrdí, že si nedá poradit – jenomže někdo mu ten odšťavňovač poradil).
Případně takto? 
Jste prostě důvěřivý, pro podomní obchodníky zlatý důl…..
Pak opravdu přestávám diskutovat a klidně mažu tyto komentáře. Nemá smysl se ani hájit, ani odpovídat na komentáře typu: 
Jsem zvědavá, jak dlouho Vás bude bavit po každém použití odšťavňovač vyčistit, abyste zabránil bakteriální kontaminaci šťáv.
Může mne takový člověk přesvědčovat, že ví lépe než já, ovšem tento způsob diskuse nijak nevede k dorozumění. Ani k víře že něco ví. Pořád opakuji pravidlo, kterým se v takovém případě řídím. „To je spor, nikoliv konflikt a spor se nedá vyhrát, ten se dá pouze zastavit.” Zřejmě budu muset napsat blog, kde popíši rozdíl mezi sporem a konfliktem.

Tedy, psychologické techniky vedou ke zlepšení imunity, i když nepřímo, protože ovlivňují emoce, které jsou na fyziologické bázi. Takže asi tak. Možná se mýlím, možná. Jo jo.

PS: Jinak bych autorce těch komentářů doporučil si pročíst některé z prací dr. Walkera. Možná by ji něco došlo, co se zeleninových a ovocných šťáv týče.

https://www.welko.cz/soubor/strava-walker-cs-zarici-zdravi-pdf/

Čas od času se objeví lidé, kteří mají tendenci druhým lidem mluvit do života, poskytovat rady, o něž nejsou žádáni a pokud ti, na které se obracejí, je neposlouchají, mají tendenci jim vyhrožovat skoro pekelnými tresty.

Tito lidé, žijí v jakési své představě vševědoucnosti, nemají naprosto žádný ohled na ty, kterým se snaží „pomoci,” pokoušejí se manipulovat za pomoci falešných obvinění, jež sypou kolem sebe, bez ohledu na to, co způsobí, nebo, co by mohli způsobit.

Vzpomínám si, jak jsem před léty změnil způsob života a mnozí kolem mne těžko tu změnu nesli. Nesli ji těžko, ačkoliv se jich nijak netýkala. Shodil jsem tehdy díky změně stravy, pohybu, během asi tří měsíců osm kilo. našli se jedinci, kteří se mi snažili vysvětlit, jak je to špatně, jak mi uškodí ona změna stravy, jak není normální něco nejíst, jak se svým způsobem života vyřazuji z normální společnosti.

Normální společností měli na mysli alkohol, kouření, nadmíru té pravé české stravy atd. Já se sice cítil následujících víc jak třicet let dobře, bez kouření, alkoholu, měl jsem krásné vztahy s lidmi, byl jsem úspěšný v povolání, neměl jsem vlastně až do nedávna, než mi byl zjištěn nádor, téměř potíže.

Takže jsem opět něco změnil, něco praktikuji a po více jak třiceti letech jsou zde jedinci, kteří mi poskytují nevyžádané rady, vyhrožují návratem rakoviny a hodnotí mé preventivní kroky. Jsem si vědom toho, že se může ten nádor vrátit, z toho důvodu po prostudování všech možných pramenů jsem usoudil, že postupná změna i na prahu sedmdesátky vůbec nemusí být na škodu, spíše ku prospěchu, leč opět je zde někdo, kdo má zbytečné starosti.

Tito lidé jsou hodně podobni psychopatům. Nemají ohledy, pouze chtějí jen docílit svého vítězství. Bez ohledu na dopad na druhého člověka. Tímto způsobem se chová paní Martina Moudrá. Dáma, která vždy ví nejlépe, co kdo dělá špatně, co kdo potřebuje a pokud se nebude řídit jejími doporučeními, pak to s ním zle dopadne.

Naštěstí svět se neřídí katastrofickými předpovědmi všech těch jedinců, kteří chodí, vyhrožují, co všechno se stane, když se na ně nedá. Ať se jedná o klimatické aktivisty, genderové fanatiky, či fanatické vegetariány, co chtějí ekologicky spasit celý svět. Případně lékaře, co bezohledně vyhrožují, aby se nakonec ukázalo, jak třeba popisují některé prameny, když lékaři přestanou léčit, úmrtnost se snižuje.

Pochopitelně, lékař je důležitý člověk, ale není bůh a neví všechno. Na některé dotazy jednoduše neumí odpovědět, nikoliv že by nechtěl, ale protože neví. Je dost lékařů, kteří mají pokoru a jsou si vědomi, že léčí nejen lékař a medicína, ale i třeba lidská blízkost.

Poznal jsem mnoho lékařů, většiny z nich si vážím, ale poznal jsem i takové, že jsem se jim napříště vyhnul. Bylo jich málo, ale byli. Stejně tak jsou lidé, co mají opravdový zájem o druhého člověka, a jsou lidé, kterým, pokud se začnou o druhé lidi zajímat, je lepší se vyhnout. Bez ohledu na jejich znalosti, které deklarují.

Mít znalosti totiž nic nezaručuje. Je mnoho těch, co mají znalosti, leč ty znalosti samy o sobě jsou k ničemu, protože je neumí použít ani ve svůj prospěch, ani v prospěch druhých lidí. Poznal jsem za dvacet pět let práce v psychiatrické nemocnici mnoho lékařů jako pacientů na oddělení závislostí. Měli znalosti, měli chování, pokud byli střízliví, byli bezesporu inteligentní, ale jejich pýcha jim nedovolila nahlédnout na celou svou situaci.

Pýcha jim nedovolila se podívat na sebe střízlivýma očima. A recidivovali, těžce recidivovali. Primáři z psychiatrie, neurologové, lékaři ze záchranných služeb, chirurgové, onkologové prostě všechny možné discipliny. Jen někteří pochopili, že závislost je něco, co potřebuje jiný způsob života, myšlení a dlouhodobou terapii. Ti, co pochopili, překročili svou pýchu, absolvovali u mne, či jinde terapii, uspěli.

Vždy jsem respektoval jejich znalosti, jejich rozhled, ale vždy jsem si byl vědom své ceny pro ně jako jejich terapeut. A dnes, kdy jsem zase pacient, se radím s primářem velké interny, který je můj dlouholetý klient, co a jak dál? Stejně tak jako jsem se nebál se nechat poučit od anesteziologa, jež je můj další klient, co mne čeká, na co se mám zeptat, či chirurga, jak asi bude probíhat operace.

Takže asi opravdu nemám potřebu se nechat poučovat neznámou ženou, nechat si vyhrožovat, co se stane, když na ni nedám. Prokonzultoval jsem s nimi svou prevenci a bylo mi řečeno: „Ublížit to nemůže, jestli ti to pomůže, pak jen dobře.” A tak jsem si koupil na radu jiného klienta, který má velké technické znalosti a sám stejný odšťavňovač používá, jaký si mám koupit, jak je nevýhodné kupovat laciný šmejd. Atd.

A tu dámu, co vystupuje pod jménem Moudrá, za moudrou nepovažuji. Ale je docela možné, že má znalosti. Ale jak jsem kdysi jedné mladé dámě řekl, sice v trochu jiné souvislosti: „Slečno, jste velice hezká, ale to je asi tak všechno!” Tak dámě jménem Moudrá říkám. „Možná máte znalosti, ale to je opravdu asi všechno.” Jo jo.

Nechal jsem si poradit od klienta a koupil jsem si odšťavňovač. Drahý, celých 13 020 Kč mne stál. Ta dvacka navíc byla za dobírku. Prý je to nejlepší odšťavňovač za rok 2017.

Po návratu od doktorky, kdy jsem ještě nakoukl na pavilon, kde pracuji a vpadl tak přímo do supervize týmu, což mne pobavilo, neboť supervizor nic zlého netuše se obrátil na mne. Takže jsem odpověděl na co se ptal a pochlubil se, že nepracuji, jen hulákám, jak praví ona známá píseň Polednice:

Pojď si proň ty Polednice
pojď vem si toho tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje huláká. 

Ale jo, bylo příjemné posedět chvíli mezi kolegyněmi, sice jsem je údajně zarmoutil, tím, že přijdu nejdřív až koncem měsíce. Jenže, doma na mne čekal ten odšťavňovač, co mi ho ráno v 8:10 přivezli, zaplatil, uložil a vybalil, až když jsem přišel domu. Předtím jsem se svou láskou, co mi dnes dělala taxikářku nakoupil, zeleninu ovoce s tím, že jsem dal na její prosbu a jště k tomu přikoupil jednoho pstruha a kus halibuta. Koukala na celého lososa, s tím, že bychom si ho mohli někdy koupit. Nebyl velký, prý, jak pravil prodávající, víc jak čtyři kila neměl. Nu což, někdy ano, dnes jsem zas až tak hladový nebyl.

Doma jsem vybalil přístroj, pracně bez návodu sestavil, i když za mnou stála má láska z návodem a nabádala mne abych udělal to či ono, jenže frajeři, pokud možno návody nečtou. Jen v krajní nouzi a když je nejhůř. Ale než bude nejhůř. Složil, v jedné maličkosti si dal poradit, nakrájel červenou řepu, mrkev, jablko, do přístroje vložil a tekla štáva, tak jak má, stroj šel potichoučku, žádný kravál, je šnekový a pak už jsem jen do sklenice nalil šťávu, napil se dal ochutnat mé lásce a velkomyslně jsem po dokončení akce stroj rozebral a nechal ji ho umýt. Aby také měla nějaké zásluhy. Přece všechny zásluhy neschlamstnu sám, že jo?

Takže jsem opět udělal něco ke svému zdraví a pohodlí. Jasně, člověk si může šťávy koupit, ale údajně ty čerstvé jsou nejlepší. Nejvíc zdravé. Tak uvidíme, zda jsem dobře nakoupil, ale první pokus byl dobrý.

Ony ty enzymy mají údajně takto v těch šťávách největší efekt, lépe se dostanou do krevního řečiště. A zjistil jsem jednu věc. Takhle čerstvé jsou chuťově opravdu nejlepší. Ještě vykoumat, jak nejlépe a nejefektivněji tu zeleninu a ovoce s co nejmenší možnou námahou zpracovat. Inu, i když je to stroj, ještě by měl někdo vymyslet něco samočistícího. Podobně jako u lisu na česnek. Pohádka při mačkání, ale to čištění, zas až tak elegantní není. Inu, nemůže být všechno krásné.

Byly doby, kdy jsem preferoval, že jsem stroužek dva rozkousal a zajedl to stravou, do které jsem ho chtěl přidat, než abych ho třeba třel. Ale to jsem byl mladý a asi šestkrát línější než dnes. Jo, mladost=lenost. Alespoň u mne tomu tak bylo. To až přibýváním let jsem nějak začal být pilnější a pilnější. Pokud dnes někdo nasazuje na línou mládež, vzpomínám si na své mládí, své tehdejší vrstevníky, když jsem seděli spolu u stolu, všichni jsme mysleli jen na jedno. Světová revoluce to tedy nebyla. A protože tehdy začínala sexuální revoluce, takže jsme měli hezké mládí.

Děvčata byla povolná, tráva zelená, slunce svítilo a láska kvetla v každém ročním období. Nejen na jaře. A tak to má být. Ono vlastně, když je člověk mladý, musí si šetřit síly na tanec, zpěv a sex. Nemůže se vyčerpávat samou prací. A tehdy pracovat, dost často znamenalo se nadřít. A sil zas tolik nebylo. Jo jo.