Občas, když o něčem píši, dám si pak práci, abych se seznámil, pokud je to možné, s tím co je dostupné. Včera jsem, hned jak jsem dopsal blog v němž jsem se zabýval anděli, pročetl jsem si některé názory a postřehy.
Téma andělů je pro mne zajímavé, takže jsem si objednal hned knihu o archandělech. Těch sedmi, biblických. Uvidím, co se dozvím nového. Přečetl jsem na tohle téma dost věcí na internetu, všiml jsem si, že jsou lidé, co dokonce poskytují jakousi andělskou terapii. Neshazuji to, myslím si, že pokud dokáží vyslechnout a pochopit problémy, pak mohou být prospěšní.
Já sice moc nemám zájem o takovou kombinaci křesťanství, budhismu a hinduismu, protože pak z toho vzniká galimatyáš, který je velmi líbivý, a nějak mi uniká ten smysl toho všeho. Mimo toho, že se z toho stal slušně vydělávající artikl, kde lze nabídnout cokoliv.
Kdysi dávno se tomu říkalo New Age. S „českým „prorokem” tohoto hnutí, se kterým jsem se seznámil v osmdesátých letech Vlastimilem Markem, jsem se potkal v polovině osmdesátých let. Díky tomu setkání jsem se potkal tak trochu i se Zenbuddhismem. Pak jsem objevil metodu patera Lassala, který jako jezuitský misionář v Japonsku absolvoval zenový výcvik. Praktikuji dodnes, jako modlitbu beze slov.
New Age mi dlouho přišlo jako velmi zajímavé hnutí, kde každý věřil, čemu chtěl, každý mohl nabídnout svou cestu životem, svou teorii a dokonce byl mnohými brán zcela vážně, ať říkal skoro cokoliv. Samozřejmě v momentě, kdy jsem se prokousal některými jeho aspekty, začal jsem rozlišovat, zjistil jsem že většina teorií New Age, zůstává jen nevěrohodnými, rádoby psychologickými teoriemi, jež může hlásat kdekdo.
„Uděláš si kurs o víkendu a staneš se prorokem. Podstoupíš holotropní dýchání a máš vyřešeny všechny problémy. Zaměříš se na pozitivní myšlení, budeš pozitivní a už tě nepotká neštěstí. Chápu, že jsou lidé, kteří chtějí se vymanit ze svého pozemského trápení, nechtějí čekat na spasení, chtějí být šťastní tady, teď a hned. Včera bylo pozdě.” Tyhle a další metody jsou k mání.
Za dobu tři a třiceti let, co se pohybuji kolem psychoterapie, Zenu, Jógy, jsem nepotkal nikoho, kdo by nestárnul, neměl problémy v životě, i když pravidelně cvičil, nikoho, kdo, ač se řádně modlil, aby ho nepotkávaly problémy, stejně jako toho, kdo absolvoval jakýkoliv druh psychoterapie. Ani ti nejsou vyjmuti z toho kola života, jak říkají buddhisté, nebo hinduisté, z té Samsáry.
Tak většina těch lidí zjistí, že se utrpení sice nevyhnou stejně jako stárnutí, ale jestli něco umí, tak v té přítomnosti, žít tady a teď, nečekat na štěstí v budoucnu, ale umět užít, toho, co prospívá a neničí v tuhle chvíli. Naučí se porozumět svému tělu a duši. Za pomoci křesťanství, joģy, zenu i psychoterapie. Pomalu, postupně a dlouhodobým výcvikem se dostanou k sebepoznání, kontemplaci, či satori.
Všimněte si, že nebrojím proti ničemu, každý, kdo se potká s určitým náboženství, teorií, musí se napřed prokousat tunami falešných nadějí a to se týká libovolného náboženství, stejně jako Bušido. Jdeš cestou kendo, aikido, judo, nikdy se nestaneš neporazitelným. Jen si možná nenarazil na nikoho, kdo byl v tu chvíli lepší. Stejně tak neexistují nejmoudřejší lidé, jejichž moudrost je nezpochybnitelná.„Nespoléhej na člověka!“ Říká žalmista.
Ač se člověk nestane nejmoudřejším a nejsilnějším, díky všem těm výše uvedeným praktikám, ani se nezbaví utrpení, které nás ve větší, či menší míře celoživotně provází. Přesto, a to si opravdu myslím stojí za to se trénovat ve zvládání toho utrpení.
A nemusí k tomu ovládat žádné extra duchovní a magické praktiky. Kněz, psychoterapeut stejně jako šaman mohou dávat naději. Naději podloženou vědomím, že nic se neděje jen tak zadarmo a o všechno se musí usilovat. Usilovat, nikoliv bojovat.
Joģa se stane ničitelem utrpení, pro toho jehož jídlo je jóģové, jehož spánek je jógový a jehož odpočinek je jógový.
Říká jedna jógová moudrost. Jóga jako taková, údajně znamená i úsilí o spásu. O spásu se nebojuje, o spásu se usiluje, pomalu, trpělivě, bez zbytečné bolesti. Té bolesti, která zatemňuje mysl a ducha. A pak, kupodivu, jde-li se podle ověřených pravidel se člověk postupně naučí zvládat i tu bolest. V logoterapii se člověk učí vstoupit do toho, čeho se bojí, za pomoci paradoxní intence.
Přijme-li situaci, takovou jaká je, začne se jí smát, pak prošel stínem strachu a uzdravil se. Dvě zdánlivě rozdílné cesty, obě ale počítají s lidskou slabostí a ochotou svou slabost přijmout jako součást sebe sama. Obě cesty počítají s lidskou slabostí, záměrně nepřetěžují, učí pomalu posunovat ony hranice pocitu „nezvladatelného utrpení“, kterým každý z nás občas trpí. Občas odvahu nemáme, ale můžeme ji najít. Jo jo.
Zdrávas Královno, matko milosrdenství,
živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva!
K tobě voláme, vyhnaní synové Evy,
k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce
v tomto slzavém údolí.
A proto, orodovnice naše,
obrať k nám své milosrdné oči
a Ježíše, požehnaný plod života svého,
nám po tomto putování ukaž,
ó milostivá,
ó přívětivá,
ó přesladká, Panno Maria!