Šel jsem se dnes projít a volal mi Martin. Bratr mu umřel. Na infarkt. Musím říct, že mě to sebralo.
Šel jsem se dnes projít a volal mi Martin. Bratr mu umřel. Na infarkt. Musím říct, že mě to sebralo. Infarkt je asi milosrdná a rychlá smrt, nikdo se u ní dlouho netrápí, má jen tu nevýhodu, že zastihne postiženého kdekoliv. Pak leží, když má smůlu někde na ulici a lidi ho překračují. Jako Kaplického. Moji matku našli sice hned, zavolali záchranku a už ji stejně nebylo pomoci. Jo ono biblické „Memento mori„ platí. Nikdo nevíme dne ani hodiny. Ti pozůstalí dostanou šok a nemohou uvěřit, pak uvěří a je většinou spousta smutku. V hodině smrti většinou končí jakékoliv spory a nastává, co jsme si, to jsme si. Bohužel někdy ne a je to velmi smutné, když se ona zášť přenese až za smrt. Znám několik takových případů a vlastně, co tak vím zášť se týkala celkem nepodstatných křivd. Tedy z mého hlediska. Pro ty lidi to byly věci zásadní. Kolikrát jsem přemýšlel o svém dětství, o svém otci, který nám ten život skutečně neulehčil. Stejně na něj nemohu vzpomínat s nějakou zvlášť velkou hořkostí. Zrovna tak na lidi, které jsem znal, kteří mě i ublížili. Nějak nemám v sobě zakódovanou onu pomstychtivost. V první chvíli se namíchnu, pak vychladnu a za chvíli mě pomstychtivost přejde.
Nemyslím, že bych na sobě nechal dřevo štípat, to rozhodně ne. Ale nemstím se. Vyrovnání účtu není pomsta, ale korektivní zkušenost pro toho druhého, že nic není zadarmo. Ani zlé skutky. Navíc vyrovnání účtů je důležité pro pocit sebevědomí i sebedůvěry. Nemyslím, že se má nechat zlým lidem volná cesta a nevrátit k nim jejich zlo. To vrácené zlo, které na ně dopadne je jejich korektivní zkušenost. Rváči, kteří na zábavách zastrašovali, museli občas zjistit, že i je bolí rána do hlavy. Ona bolest je poučila. Jsou sice nepoučitelní lidé, ale to už je patologie. Běžný člověk si zpětnou ránu do hlavy dlouho pamatuje a dává příště pozor. Občas i pochopí a nehněvá se. Byli chlapci, kteří napřed museli dostat ránu do hlavy, abychom mohli být nakonec kamarádi.
Byla to smutná zpráva a bohužel jsem nemohl pro Martina udělat nic jiného, než ho vyslechnout. Nikdy v takové chvíli nevím co říct. Jednoduše mi dojdou slova. K smrti se nedá asi nic extra říct. Tedy alespoň já nikdy nevím. Všechno co řeknu mi přijde jako blábol. Nelze z nikoho sejmout jeho smutek ze ztráty blízkého člověka jako je třeba bratr. Já to tedy nedokáži. A z matky syna, který zemřel už vůbec ne. Měl jsem pocit, že týden co uplynul byl náročný, několik nepříjemných událostí, ale tohle všechno překrylo.
I to, že jsem dnes k večeru natáčel před domem pro ČT komentář k patologickému hráčští pro pořad „Třináctá komnata.” Prý bude o Věře Bílé. Jestli je nebo není hráčka nevím. Ale lidé ze štábu mluvili o tom, že hraje a prohrála hodně peněz. K ní jsem se nijak nevyjadřoval. Neznám ji, kdybych ji měl jako klientku, tak bych o ni nehovořil vůbec a co jsem slyšel je informace z druhé ruky. K závislosti na hazardní hře se klidně vyjádřím protože o té závislosti ledacos vím.
Údajně ona dáma prohrála dost peněz a dnes je v nouzi. Dost velké nouzi. Za hráčku v problému se nepovažuje. Paní režisérka se tomu divila. Já ne. Dokud nepocítí, že je v debaklu, pak asi „zřejmě nemá důvod si o sobě myslet takové ošklivé věci o sobě..” Jako lidé si o sobě myslíme rádi to nejlepší, i když už jsme leckdy ve výkalech až po krk. Jsme zaslepeni. Závislost strašlivě zaslepuje, stejně jako žárlivost, závist, pýcha a další podobné „milé vlastnosti.” Valná většina z nás si o sobě myslí, že není takový či makový. Někdy je to i pravda. Ale jen někdy. Později, když se nám otevřou oči, nestačíme se divit nad tím, co jsme řekli, nebo udělali a ptáme se, jak jsem to mohli říct a udělat? Sobě samému i druhým. Litujeme, sypeme si popel na hlavu a vrátit to nejde. Zlý skutek se dá jen odpustit, nedá se vrátit a většinou ani odčinit. Stal se a je tu.
Paní režisérka mě pobavila. Pobavila tím, když řekla. „Ona vlastně nikoho ani nepoškodila.” Udělal jsem „hmmm” a myslel na ty lidi kolem ní, kteří se o ni bojí, mají s ní starosti, trápí se tím, že ji neumějí pomoc. Nemyslím, že romská komunita prožívá závislost a spoluzávislost jinak, než ta gadžovská. Možná je v ní náhled na peníze a mravnost trochu jiný, ale nikomu z jejích blízkých asi není zas až tak lhostejné, že žije v nouzi. Tohle je na závislosti nakonec to nejhorší. Závislý žije zcela sobecky jen pro sebe a lidé kolem něj mají starost. Velkou starost. Starost jak skončí, starost jak žije, starost jestli na něj dopadne jeho způsob života a kdy a jak.
Mámy se bojí o své opilé syny, děti se bojí o své zfetované rodiče, rodiče se bojí o své zlodějské děti, kteří se živí okrádáním svých bližních, někdy i za pomoci loupežného přepadení, které končí poškozením na zdraví onoho oloupeného. Matky vědí co jejich syn udělal a bojí se jeho trestu, který na něj ze zákona většinou dopadne.
Natáčení netrvalo dlouho. Za dvacet minut jsme byli hotoví. Dostal jsem nějaké peníze na ruku a bylo. Žádná zvláštní horentní suma. Ale přeci jen milá. Každá poctivě vydělaná koruna je dobrá. „Malý kšeft je taky kšeft.“ Po natáčení jsme ještě chvíli povídali, jak se žije na volné noze. Štáb, který pracuje externě pro ČT byl překvapen, že nejen oni, ale i já jsem víceméně na volné noze a znám jejich starosti se sehnáním práce, která je slušně honorovaná. Také se musím starat, stejně jako oni. Blázinec samotný mě neuživí. Musím hledat a využít každou slušnou možnost jak vydělat peníze. Musím mít nápady a smířit se s tím, že třeba knížky nejsou na zbohatnutí, stejně jako z televize člověk extra nezbohatne.
Když už jsem se zmínil o knížkách, bavil jsem se včera s jednou nakladatelkou o tom, že bychom vydali další moji knížku. O vztazích, trochu o závislosti. Zase jiný pohled. Zřejmě po novém roce. Připravili bychom ji. Vydali hezkou, vázanou s obálkou od pana Botky, pokud bude ochotný se toho ujmout. Moc bych si přál aby ji udělal. Vázaná kniha je sice ekonomicky dražší, ale zase lépe prodejná a lépe vypadající. Brožované knihy mohou být klidně takové ty do vlaku, co je člověk jednou přečte a zapomene na ně. Ale jestli se má ke knize vracet a já doufám, že se někteří lidé k mým knihám budou vracet, dokonce mi to i někteří píší, že tak činí. Tak ať se jim pěkně drží v ruce, dobře se v ní listuje a hledá.
No a něco příjemného nakonec. Domluvili jsme se s Markétou, že až se dá opravdu dohromady, pojedeme do Děčína. Ukáži ji místa svého dětství. Podíváme se do Březin kam jsem se ještě nedávno chodil koupat. A na Kvádrberk. Projdeme Kamenickou, ulicí mého dětství a mládí. Ukážu ji kam jsem chodil tancovat, kde se vázaly parníky a zadokoláky. Kde je obratiště, protože jediné mezi Ústím a Děčínem je v Děčíně pod mostem v ouplavu. A třeba půjdeme i do Zoo, protože Zoo je v Děčíně na nádherném místě. A ukážu ji jak vypadá Děčín s Pastýřské stěny a jak vypadá z Kvádrberku, tedy jinak ze Stoličného vrchu. Vezmu ji na Belveder a na rozhlednu na Tři skoky. Děčín má krásné okolí a je na co koukat. Prý se už těší. Abych pravdu řekl, já také.