Dorazili jsme s Ritou domu na Barrandov, pustil jsem PC a po chvíli jsem začal cítit, něco neobvyklého. Ano, propalovala se zásuvka a asi by za chvíli začala hořet. Takže jsem měl kliku.
Dorazili jsme s Ritou domu na Barrandov, pustil jsem PC a po chvíli jsem začal cítit, něco neobvyklého. Ano, propalovala se zásuvka a asi by za chvíli začala hořet. Takže jsem měl kliku. Vypli jsme zásuvky, naštěstí je mám rozdvojené a tak za pomoci dvou prodlužováků jsem se připojil PC. Abych nebyl bez internetu.A zároveň nevyhořel.Zavolal Jardovi, zda by se na to nepřišel kouknout, přislíbil v neděli. Po těžkém týdnu jsme si chtěl promítnout film, co jsem si koupil. Jako relaxaci. Tedy koupil jsem si tři..Byl tenhle týden hodně těžký a dnes jsem v blázinci na skupině skoro odpadl. Dotáhl jsme skupinu a následně komunitní program jen tak tak. Potřebuji trochu zábavy.
Pak pro mne přijela Rita, dojeli jsme do Teska na Smíchov, prolezl jsem knihkupectví a Datart, kde jsem si koupil ty tři filmy a v knihkupectví knížku ekonoma Pavla Kohouta. „Vitamíny pro ekonomický růst.” Začal mě ta ekonomie v té populární formě bavit. Zřejmě jsem si našel na dost dlouhou dobu zase něco nového. Konečně ekonomové se zabývají ledasčím dokonce i emocemi a psychologií, což mi přijde celkem pochopitelné. Mám k tomu rozečtenou od Misese „Lidské jednání” a sháním Smithovo „Bohatství národů.” Zatím není nikde k dostání. Budu muset asi projít i nějaké internetové antikvariáty a kouknout zda někde nebude.
Jak byl těžký týden, tak zároveň byl i zajímavý. Hlavně z pracovního hlediska. Pomalu se mi skupina, co jsme založil na podzim, krásně formuje. Lidé se stabilizují, sice mi včera jeden oznámil, že jeho místo ve skupině je volné, ale to byl člověk, který neprošel léčebnou, přišel z venku, a bylo vidět, že se mezi těmi co spoluzakládali skupinu moc necítí. Někdo se zařadí, někdo ne. Stabilizovat skupinu je tak na rok, Než se usadí, vytvoří se jádro těch, kteří nesou ducha skupiny.
Mám těch skupin pro závislé šest, a dá se říci, že každá je jiná, v každé panují trochu jiné zvyky,tradice. Pouze pravidla mají všechny stejné. Ty už jsem neměnil několik let. Vlastně první dva roky, sem hledal takové optimum, a po dvou letech jsem našel. Takže teď se nový člen skupiny seznámí s pravidly, dostane obligátní dotaz, zda jsou srozumitelná a pro něj přijatelná, pokud řekne, že jsou, zaplatí pět set korun na měsíc a je členem skupiny. Mám výhodu, že většinou chtějí být členy skupiny lidé, kteří mě znají z blázince a vědí do čeho jdou.
Vědí do čeho jdou, s pravidly většinou nepolemizují, občas se někdo ztratí, to už je úděl terapie závislosti, že fluktuace je trochu větší, ale šedesát procent členů skupin má zhruba účast ve skupině delší jak tři roky.Na čemž už se dá stavět, vzniká koheze,což znamená soudržnost, integritu, vzájemnou podporu. Asi zatím největší kohezi má čtvrteční odpolední skupina. Lidé tam jsou spolu nejdéle, nejvíc se znají, víc jak polovina členů dochází jak pět let.
Je příjemné sledovat ten růst jednotlivých členů. Třeba i po té ekonomické stránce a hlavně, jak se třeba z původních socialistických přívrženců, stávají lidé, kteří věří ve vlastní schopnosti, ve vlastní možnosti, pokoušejí se stát na vlastních nohou, nežít na dluh, nepodvádět. Pochopitelně občas se najde, někdo, kdo tohle neunese, ale to byla vlastně jen jedna výjimka, která za ty roky se stala. Hrubé porušení pravidel, kdy si jeden člen skupiny půjčil tajně od druhého velkou částku peněz. Začal podnikat, moc mu to nešlo, přitom se stále chlubil úspěchy, dokonce ukončil po sedmi letech „řádně”terapii, aby se později zjistilo, že zkrachoval, peníze jsou v nedohlednu.
Dost jsem se rozzlobil, když jsem to zjistil, protože jednali proti jasnému zákazu. Je zakázáno aby lidé ve skupině měli milostné vztahy, podnikali spolu, zaměstnávali se, půjčovali si peníze, ubytovávali se, protože tohle všechno narušuje terapii, vznikají tajemství a potom nejde ani terapie ani podnikání, ani partnerské vztahy. Prostě, ona blízkost a znalost umožňuje i velkou zranitelnost a mezi členy skupiny je také menší vzájemná emoční odolnosti. Protože je to hodně podobné rodinným vztahům i když samozřejmě rodinné vztahy to nejsou. No věřitele jsem ze skupiny nevyhodil, ale daleko jsem k tomu neměl. Přeci jen terapii potřebuje a chtěl pomoc. Nejhorší na tom bylo právě to, že vše se vylouplo až po odchodu a onom „úspěšném ukončení” terapie.
Tohle je nejtěžší vysvětlit a prosadit jak u členů skupiny, tak u laické veřejnosti. Ta žije v jakési představě nácviku solidarity a obětování včetně velkého porozumění, ale je to podobné tomu, jako když začnou podnikat spolu dva kamarádi, nebo členové rodiny. Rodinné firmy fungují, ale většinou jsou založeny na tom, že jeden člen rodiny ji založí a postupně se zařadí ostatní členové rodiny. Ten co ji založí bývá většinou lídr, který udává tón a směr. Ale podnikání mezi sourozenci, milenci, případně mezi členy terapeutické skupiny bývá mnohem rizikovější, stejně jako je velmi rizikový vztah mezi dvěma závislými.
Už ono samotné porozumění mezi závislými, dost často vytváří gheto, které není dobré udržovat. Zastávám názor, že abstinující závislí lidé se nemusí příliš zdržovat jen mezi samými abstinujícími závislými. Prostě je dobré, když jsou v terapii,a by zároveň uměli žít mezi ostatními lidmi. Pokud to neumí, aby se to postupně učili, vraceli se díky terapii do života a netrávili čas jen počítáním odabstinovaných let. Nakonec, už samotná skutečnost, že jsou oba závislí je pro ně velmi riziková při možné recidivě jednoho z nich. Většinou to končí recidivou obou, nebo naprostým rozpadem vztahu. Ono dá dost práce se naučit vyrovnávat se zklamáním z recidivy člena skupiny, to je prostě čas od času děje a je-li tím recidivujícím partner, je ono zklamání ještě větší a méně únosné.
Znám několik sourozenců, kteří jsou oba abstinující závislí a vím, jak třeba těžce nesli tu skutečnost, že bratr, nebo sestra recidivovali. Kolik dalo práce udržet aspoň jednoho v pořádku. Sám osobně jsem si poměrně dlouho zvykal na skutečnost, že mi pacienti recidivují, než jsem se naučil s tím zacházet, udržet odstup aby mě to samotného neohrožovalo.
Vždy je to zklamání a starost o člověka, kterého znám dlouhé roky, když se dozvím, že po opuštění terapie, došlo ke karambolu a ten člověk tu recidivu nezastavil, pokračuje, ztrácí vše co za dlouhé roky vybudoval. V tom je právě ten smysl pravidel, které závislé drží, na té bezpečné stezce života v abstinenci. Jo jo.