V tomto blogu, který je navýsost osobní, se autor nezabývá pomlouváním politiků ani stížnostmi na současné politické poměry. Vlastně si nestěžuje na nic.
V tomto blogu, který je navýsost osobní, se autor nezabývá pomlouváním politiků ani stížnostmi na současné politické poměry. Vlastně si nestěžuje na nic.
Povídal jsem si včera s jednou dámou přes Skype. Oslovila mě v neděli na chatu s tím, že opravdu asi jako chodec beru, to své pěší putování vážně. Ujistil jsem ji, že tedy beru. Povídali jsme, povídali. Včera přišla znova, s tím, že si prohlídla můj web, zkoukla ty dva pořady, které tam inzeruji, protože jsem byl líný psát, zeptal jsem se zda má Skype. Měla. Tedy jsem měl možnost ji vidět skoro face to face.
Tak napřed vyzvídala kolem pořadu, pak jsme plynule přešli k její osobě. Všimla si, že píši v jednom blogu o Kurasovi. Ptal jsem se ji z jakého důvodu je sama, rozvedená, když není tak stará a vlastně ani ošklivá. Citovala jeho Kurasův blog: „Nejsou chlapi.” Ptala se mě jestli s Kurasem souhlasím. V tom, co píše v onom blogu, s tím souhlasím. Ano, Kuras má v mnohém pravdu. Leč neříká jedno, a to důležité. Čtyřicetiletý muž neinvestuje do čtyřicetileté ženy, má-li na vybranou, protože raději investuje do té dvacetileté, která může s ním a většinou, také chce mít s ním děti. Jeho děti. Jako čtyřicetiletý jsem neměl zájem investovat do čtyřicetileté ženy s jedním nebo dvěma dětmi. Měl jsem své vlastní.
Takže do čtyřicetileté ženy většinou investují starší muži, výjimečně mladší, ale tam už to bývá vždy trochu zvláštní, a ti muži její děti mohou mít rádi, ale nikdy, nebo jen výjimečně, což je skoro jako nikdy, ty děti nepřijmou zcela za své, jak mnohé ženy, doufají. Mnohé ženy, co doufají v to, že potkají obětavého muže, který s ní a jejími dětmi bude bez výhrad snášet těžkosti tohoto světa vezdejšího, se unáhleně připravily o otce, svých dětí, jako ona má známá, aby zjistily, že si sice chlapa najdou, cituji: „Co by se mnou docela rád šukal, ale rozhodně nehodlá do mě nic víc investovat. Čtyřicátníci prostě nejsou.”
Poslouchal jsem ji a pak sem se zeptal z jakého důvodu se rozvedla a jestli toho lituje? Odpověděla mi tak trochu protikladně. „Po rozvodu se mi ulevilo, ale za těch šest let, co jsem rozvedená, jsem lepšího chlapa, než můj bývalý muž nenašla. A nelituji toho.” Nelituje, žije sama, občas vyrazí s přáteli na vodu, a hledá muže, který bude mít podobné zájmy jako ona. Dostala se jako mnoho jiných žen do stavu, kdy vlastně by neměla nouzi o muže do postele, ale má nouzi o muže pro život, o muže, který by ji dával nějakou naději pro budoucnost.
Ano, čtyřicátníci, co jsou sami, bezdětní, většinou do takového vtahu nepůjdou. Ti, co mají vlastní děti, jsou rozvedení, ti třeba ano, ale protože mají dobré vztahy se svými dětmi, její děti preferovat nebudou. Což může být a také často bývá předmětem častých rozkolů. Snažím se aby v tomto textu nevyznělo vše absolutně. Ale mé zkušenosti právě s dětmi z rodin, kde se „otci” střídají mě ujišťují, že nejsem daleko od zcela pravdivého tvrzení, že rozvod pro ženu, s dětmi, z důvodů, kde se nejedná o patologické potíže jakými jsou závislost, týrání, (i když mnohé ženy považují za týrání, pokud nedostanou vše na co si ukážou) je velmi nevýhodné především pro ty ženy. Dětem v případě rozumné domluvy zůstanou oba rodiče, otcové jsou po čtyřicítce proti ženám zvýhodněni právě tím zájmem mladých žen, což je ona těžká konkurence pro ty čtyřicetileté ženy.
Mnohé ženy se dostávají do potíží, ve kterých naprosto nemusely být. Jen díky špatnému odhadu svých možností. Otcové hůře snášejí rozvod, to může být méně zralým ženám útěchou, že rozvodem dostal více zabrat ten muž, ale mají více šancí pro následující roky. Mají ti osamělí otcové větší výběr. Nakonec, měl jsem čtyři děti a stejně se našly o mnoho let mladší ženy, které byly ochotny mít se mnou děti a žít se mnou v trvalém svazku. Rozhodně jich bylo víc, než těch mužů, co jsou ochotni vzít na sebe starost o ženu se čtyřmi dětmi. Jistě, jsou tací muži, ale zase jich není až tolik.
Takže jsme si krásně vše vysvětlili, během těch 39 minut, co jsme na Skype povídali. Inu chat má pořád své kouzlo. Mít účet, fotografie na něm z cest, dává šanci, že mě osloví zajímavé ženy. Tahle byla jednou z nich. Vůbec neděle byla velmi zajímavá právě tím, že se během večera přihlásilo několik známých z chatu, které jsme už dlouho neviděl. Dokonce jedna bývalá příležitostná láska, z chatu, co jsme s ní měl nějaký čas poměr. Ten skončil, protože se bála prozrazení a zjišťovala, že se ji to vymyká z rukou, padá do lásky a rozvádět se ji nechce. Bylo to jedno zt ěch krásných krátkých vzplanutí, Líbilo se mi, jak mě ujišťovala, že se moc změnila během těch šesti let, co jsme se neviděli, tak jsem ji vyzval aby mi poslala foto ze současnosti. Poslala a zíral jsem, je snad ještě krásnější než byla. Takže nekecala, změnila se k lepšímu.
Domluvili jsme kafe, ke mě přijít nechce, protože si nechce komplikovat život. Třeba změní názor. Tedy doufám, že změní názor, když už se po tolika letech přihlásila. Život je v tomhle báječný a internet dvojnásobně. Lidé se ztratí z dosahu a najdou z ničeho nic si poklidně chatujete aby se vám objevila hláška: Tady Petra. Pamatuješ si mě ještě mizero? Jsem doma sama, je mi smutno a vzpomněla jsem si na tebe Jeníčku. Tak se jdu podívat na chat a ty tam si. Moc na chat v poslední době nechodím. Ale tohle. Není to krásné? Já myslím, že jestli mi něco udělalo radost v poslední době, tak to byla přesně tahle hláška. A aby toho nebyl konec, za hodinu potom s podobnou větou dokvačila Andrea. S tou si domlouvám už rande asi pět let, je z daleka. Sem ji říkal. „Andreo, umřu a budu mít hřích, že jsem se s tebou nepomiloval.” Smála se. Tedy alespoň smajlíky dávala.
Jo v životě se někdy dějí věci. Mám od té neděle podstatně lepší náladu. Už také tím, že minulý týden ve čtvrtek těhotenství mé dcery nabralo rizikové obrátky, ale nakonec při nedělní návštěvě u Apolináře, kde byla na gynekologii, se ukazovalo, že se to snad zklidnilo, v pondělí ji pustili domu, tak jsem se uklidnil. A večer, to co jsem popsal výše. Nahoru, dolů, život s námi houpe, ale dokud je člověk na světe, pak se dá žít a doufat. Včera a dnes si odpočívám, sice jsem měl večer skupinu, dnes mám dvě, ale zas jinak klid. Jo jo.