Život píše těžké kýče

Volby za námi, běžný život před námi. Tedy je čas připomenout, že divadelní skupina „Nejlepší a nejskromnější” již mám čest vést, zásobovat svými texty a nutit herce aby uměli texty zpaměti. Nezahálí.

Přepracoval jsem pásmo textů se kterým jsme vystupovali v červnu letošního roku pod názvem: „Bližního svého” s podtitulem „Leporelo lásek končících a někdy začínajících.” Tomáš Karger přijal mou nabídku zopakovat společné vystoupení z kavárny Samsa, které jsme spolu a s paní Marcelou Holubcovou úspěchem předvedli v roce 2013 Místo Marcely bude Zuzana Kaifoszová. Takže Leporelo doplníme tímto o nový rozměr.

Jak je vidět soubor má tradici, prošlo jím dost lidí, kteří hráli v jednotlivých kusech, co jsem pro soubor napsal. První byl „Fagot a Yesterday.” Druhým byl opravdu velké představení, kde vystupovalo 24 herců: „Týpek a Jolana.” Třetím byl dvojkus „Náplast a převozník”, k tomu asi mě nejmilejší kousek, „Dopisy z minulosti” a poslední výše zmíněné Leporelo.

Většina souboru jsou lidé, co navštěvují mé terapeutické skupiny, zabývající se terapií závislosti. Většina, nikoliv však všichni. Zkoušíme po bytech, případně v různých terapeutických centrech. Bavíme se náramně, lidé přicházejí, hlavně ženy, neb některé přijdou díky souboru do jiného stavu, setkají se, zamilují, otěhotní a na konec bude svatba. No, co lepšího si mladá žena může přát? Případně mladý muž.

Tedy svatba bude zatím jen jedna, příští měsíc. Členky souboru pochopitelně mají s nevěstou těžkou koalici, nevěsta samotná vystoupí v leporelu, asi pro nějaký čas naposled, neb ji starost o dítě zřejmě nějaký čas zabrání v hraní. Ale je to krásný romantický životní příběh, který kdybych místo do blogu napsal jako divadelní hru, byl bych podezírán z těžkého kýče.

Leč život píše „těžké kýče” a neptá se zda se nám to líbí, či nelíbí. Lidé se potkávají, hrají spolu a najednou přijdou, že se budou brát. Jako terapeut, ač jsem nic takového nezamýšlel, jsem zjistil, že soubor slouží něco jako klub pro lidi, kteří se vrací do života. A mám z toho radost. Podporují nás lidé, kteří by mohli věnovat své peníze na své zájmy, ale oni je věnují nám, abychom mohli hrát a nemuseli se ptát zda máme na nájem divadla, či nikoliv. Ať se jedná o našeho stálého mecenáše pana Jiřího Hanauska, či Václava Kopfa.

Nesmím zapomenout na majitele kavárny Liberál pana Jakuba Štorka. Ten poskytl prostor a podpořil nás tím, že nic nechtěl. Byl udiven tím, že po dvě představení bylo plno. Nakonec, plno jsme měli vždy. Hrajeme dvakrát, třikrát za rok. Na amatéry, co skoro rok co rok zkouší novou hru v podmínkách velmi spartánských, si myslím, že jsme docela úspěšný soubor.

Momentálně připravované pásmo, umožní každému, kdo v něm vystupuje, hlavní roli. Všichni mají velké role, všichni jsou důležití. Zabývá s vztahy, láskou, životem. Pravda nemohu si neohřát v něm svůj terapeutický kastrůlek, z poloviny se jedná o to, že vztahy v závislosti nejsou černobílé, nejsou jen destruktivní, jsou složité a vlastně velmi zajímavé.

Já osobně preferuji typ terapie závislosti, kde abstinence je podmínkou účasti v terapii, nikoliv cílem a tak vztahy jsou nefrekventovanějším tématem. Část Leporela je věnována potížím takových vztahů, jak se vyvíjejí, jaké způsobují potíže, ale také jak z toho ven. Většina z těch textů je založena na osobní zkušenosti a mají reálný základ.

Tak jsem si tu shrnul ty čtyři roky, co se na stará kolena zabývám amatérským divadlem, psaním her. Celou tu dobu jsem se bavil. Občas se u té zábavy potil, občas byl namíchnutý, když věci nešly, jak měly a dost často měl radost, když se lidé bavili, zamysleli i o hrách diskutovali. Divadlo jsou prkna, co znamenají svět. A v tom světě se pohybuji docela rád. Jo jo.

PS: Jinak hrajeme 4.11 v 18 hodin v kavárně Liberál v Praze Holešovicích.