Někdy si říkám jak život nabízí jednoduchá řešení. Třeba v ekologii. Stačí najít využití pro odpad, dát mu patřičnou cenu a je po starostech.
Někdy si říkám jak život nabízí jednoduchá řešení. Třeba v ekologii. Stačí najít využití pro odpad, dát mu patřičnou cenu a je po starostech. Z plastů je bíle zlato Lidé, kteří budou mít zájem je uschovávat, sbírat a prodávat, si najdou slušný příjem.
Jo někdy se peníze skutečně válí všude. Vzpomínám si jak starý Chrásta, důchodce, který dělal nočního hlídače v objektu JZD v Blatnici u Moravských Budějovic, nikdy jako důchodce netrpěl nedostatkem peněz.V noci hlídal, přes den sbíral léčivé byly, papír, sklo, prostě co šlo kde prodat a věnoval této činnosti hodinu dvě denně. Nic nemusel krást, všechno bylo legální a ještě si na starý kolena podle svých měřítek náramně žil.
Ano, už slyším, „kdo by se s tím chtěl hromadit, kolik by toho musel mít, aby toho bylo aspoň tolik, aby se to vyplatilo?” Starému Chrástovi lidé říkali podobné věty. Jenže on nedbal a poklidně hromadil doma na dvorku v kůlně papír a jiný prodejný odpad, a na půdě sušil byliny.Jenou za čas odvezl, prodal shrábl penízky a šel do hospody, tam chodil normálně, ale pokud dobře prodal, pak šel tak nějak svátečně. Ale jak jsem pochopil z toho článku i velkým firmám se to vyplatí. Ono se to nakonec asi vyplatí trochu každému, kdo pořád naříká na plýtvání a nedostatek peněz zároveň. Jo jo, kapitalismus si vždycky poradí.
Zrovna jsme mluvili o podobném řešení finančních potíží na páteční skupině v blázinci. Hráč, dluhy, bez bydlení, bez peněz. Musí nají brigádu aby vydělal na ubytovnu. Což by v Praze neměl být problém. Ekonomika se rozvíjí. Ubytuje se, bude dělat brigádu, bude hledat práci, která ho uživí. Kvalifikovaný je dost. Ale napřed se postará o své přežití. Dodrží-li tento postup, pak zcela jistě najde způsob jak splácet dluhy, financovat své potřeby, dokonce mě požádal o přijetí do skupiny, ač je si vědom toho, že se platí, pak má šanci. Bude růst pomalu a postupně, zřejmě nějaký čas nebude mít na vyhazování, ale bude žít jako slušný člověk. Pokud se bude držet tohoto jednoduchého plánu.
Mnozí lidé opovrhují jednoduchými plány a jednoduchými prostředky. I když jsou efektivní. Přijdou jim málo úžasné, málo krásné a dokonalé. Mnozí lidé mají pocit, že musí slyšet, nějakou extra sofistikovanou radu aby našli cestu k prosperitě. V prvních dvou odstavcích jsem popsal chování člověka, který zřejmě nebyl nijaký génius, uměl jen počítat a uvažovat ekonomicky. Spočítal čas, náklady na činnost a vyšlo mu, že se mu tohle vyplatí. Žádné složité ekonomické teorie. Jenže z těchto jednoduchých úkonů se skládá právě ono osobní bohatství jednotlivce. Nejen finančně, ale i lidsky.
Je už to moje ohraná písnička, kterou zpívám při každé příležitosti. Malé prostředky, malé úkony, malé nástroje dávají dohromady nekonečně kombinovatelné množství efektivních prostředků jak si polepšit v životě. Nejsme na světě proto abychom abstinovali. Jsme na světě proto, abych z abstinence měli prospěch. Tohle je takové moje základní motto. Abstinence musí mít smysl. Jinak je to jen otravná situace, kdy se něčeho vzdáváme a nic z toho tak moc není.
Vrátím-li se k prvním dvěma odstavců, tak po jejich přečtení budou mnozí lidé mít pocit, že mluvím o politice. Obávám se že nemluvím o politice, ale o schopnosti zajistit svoje potřeby a svoje zájmy. Sám za sebe jsem celoživotně, myslím, že v šedesáti letech to mohu říci, byl schopen oboje zajišťovat bez závislosti na druhých lidech. Nemyslím, že jsem na světě sám, že na všechno stačím sám, ale mezi základní schopnosti člověka považuji schopnost najít lidi, se kterými se dá spolupracovat, hledat a vytvářet podmínky pro spolupráci a zároveň si být vědom, že jsem si sám před sebou odpovědný za to jak všechny příležitosti k obživě i zábavě využiji. V momentě, kdy začnu tohle spojovat s odpovědností druhých lidí vůči sobě, pak se dostanu do pekla, kterému se říká „zklamání z toho, že druzí lidé se zas až tolik nestarají o mé štěstí.”
Jeden z mýtů obvykle tradovaných, je mýtus, že druhý musí pochopit, když mu něco říkám. Případně ho žádám. Obávám se že nemusí a někdy při způsobu sdělování ani není schopný. Na tomhle mýtu skončilo mnoho partnerských vztahů, pracovních vztahů. Umět srozumitelně druhému sdělit co chci je moje a jen moje odpovědnost. Pokud druhý nereaguje, pak se zajímám nejenom o jeho schopnost porozumění, ale o schopnost svého sdělování.
Jestliže hlásáme osobní odpovědnost, na které tato civilizace byla postavena a zároveň schopnost spolupráce a solidarity, musíme si zcela jasně, stejně jako v obci, tak v rodině, či jiném partnerství naprosto vyjasnit, co od druhého očekávám. A také co nabízím. Případně se mohu zeptat sám sebe, co ode mne ten život v partnerství a společnenství očekává. Jestliže neumím srozumitelně a někdy opakovaně sdělit co chci, obvykle se dostanu do pozice emoční oběti, plné hořkého zklamání. Lidé jsou chybující a musí nést svou odpovědnost za své chyby. Další věc je ta, že všichni jsme chybující a chyby je z jistého hlediska velmi výhodné odpouštět, protože odpuštěním druhému člověku jeho chyby a v pokračování spolupráce si odpouštíme sami sobě.
Dědek Chrástů byl pohodový chlap. Jak se dnes říká. Byl to jeden z těch lidí, které jsem v životě potkal, lidí, co uměli žít, být nápomocni druhým lidem, jako byl on nápomocný mě, když jsem coby dvaceti čtyřletý zakotvil na nějaký čas, celkem dva roky v obci Blatnice. Choval se ke mě jako člověku, který sice chybuje, ale viděl, že nejsem líný, že jsem opravdu ochotný si v potu tváře na svůj chléb vezdejší vydělat. Tohle uměl ocenit. Hájil mě před jinými, kteří mi nadávali, nebo mnou opovrhovali jen na základě toho, že jsem se odstěhoval z nějaké potřeby změnit klima a místo. Nebylo to vždy na té vsi, mezi bodrými Moraváky jednoduché.
Není jednoduché se odstěhovat na vesnici, žít mezi starousedlíky, být považován mnohými jen z toho důvodu za podřadného přivandrovalce. Naučilo mě to mnohé. Hlavně to, že za své štěstí je si každý odpovědný sám. Naučilo mě to, že pokud něco chci, musím si o to umět říct, trvat na tom a neobviňovat ty druhé z neochoty, z nezájmu nebo nelásky. Naučilo mě to, že napřed něco musím ukázat, potom mohu žádat víc peněz, lepší práci a díky tomu mít lepší život.
Ne, nechodil sem s se starým Chrástou sbírat heřmánek, nebo papír. Takový romantický konec to nemá. Vydělával jsem v tom JZD hodně peněz, na tehdejší dobu opravdu hodně. Nadřel jsem se na ně, většinu jich rozházel s děvčaty po zábavách. Nelituji toho. Byly moje a užil jsem si za ně podle potřeb svého tehdejšího věku. Svou zábavu a své zájmy jsem si opatřil. Ale dodnes patří ten chlap Chrásta, co je už roky po smrti, mezi ty na které často a rád vzpomínám.