Nerad píši blogy k politickým tématům, mnohem raději k těm obecným, vztahovým.
Nerad píši blogy k politickým tématům, mnohem raději k těm obecným, vztahovým. Ovšem, to že nerad píši politické blogy, nebo blogy k aktuálním událostem, neznamená, že nerad diskutuji na určitá politická témata typu: „Výhody kapitalismu oproti socialismu,” nebo:„Dávám přednost možné nižší životní úrovni, ale svobodě, než opačně.”
Tyhle obecné téma mě baví, protože pokud mohu mluvit za sebe, mě kapitalismus, kde je právě ona míra svobody nutná třeba k podnikání, cestování, rozhodování se o svých prioritách. Všechny totalitní režimy založené na tržním hospodářství měly mnohem vyšší míru osobní svobody, než socialistické státy. Tohle tvrzení se nemusí mnohým líbit, nemusí s ním souhlasit, ale jejich obdiv nebo souhlas není pro mne důležitý. Taková je realita. I čínský komunismus, pokud chce tržní hospodářství, musí mnohé uvolnit a bude muset onu míru svobody postupně zvětšit.
Takže já za sebe preferuji menší míru sociálních jistot, menší míru společenské vynucené solidarity, menší míru zaopatření ze strany státu, což neznamená nic jiného než žití z peněz svých spoluobčanů. Je-mi lhostejné pokud někdo začne operovat Kalousky, Rathy, nebo jinými politickými figurami. Politici přicházejí, politici odcházejí, aféry se dějí, lidé kradou, lžou a podvádějí, jako tak činili, činí a činit budou. Přesto si myslím, že na světě není tak zle a v kapitalismu se žije snadněji, než v socialismu. Mě tedy osobně ano. Dlouhá léta jsem slýchával o tom, že náš čekají zářné zítřky, stačí jen vytrvat. Mnozí vytrvali, zářné zítřky socialismu nikde.
Ideály jsou pro mne dobré abych zcela nezvlčel, korektivní zkušenost mi radí: „Chovej se k lidem tak, jak chceš aby se k tobě chovali,” konečně na tom prý stojí celá Tóra a vše ostatní jsou jen dodatky a komentáře, jak říká jeden židovský učenec. I Kristus říká: „Miluj bližního jako sebe sama. To je největší přikázání a na tom stojí celý Zákon i proroci.”
Tím, že preferuji menší sociální jistotu, vytvořenou kolektivistickým způsobem myšlení, spoléhám více na svou schopnost se postarat o sebe, abych nebyl druhým na obtíž, neukrajoval jim z jejich chleba, tím se sice vydávám všanc větší nejistotě, ale zároveň s tou větší nejistotou si užívám víc těch příležitostí, které s přiměřeným rizikem přicházejí, vynořují se, zůstávají, nebo se ztrácejí. Buď je využiji, nebo si je nechám uniknout.
Lidé, kteří touží po jistotě, bezpečí, stabilitě a neměnnosti většinou jsou středoví, nebo levicoví. Doufají, že se druhým schovají za záda. Pokud nebudou moc úspěšní, společnost je zadotuje, podpoří, bohatí to zaplatí. Si myslí. Mnoho lidí má názor, že bohatí mají zbytečně moc peněz a je to nemravné. Já považuji za nemravné bohatství, to, které bylo ukradeno. Dosaženo podvodem a lží. Jinak mi ničí bohatství nepřekáží.
Jsou lidé, co preferují jistoty, tedy třeba na dovolenou jedou s cestovní kanceláří. Podlehnou reklamě a pak se zlobí, že nebylo to tak jak reklamním plakátku slibovali. Podlehnou reklamě, půjčí si peníze na něco, co je zbytné a pak naříkají na splátky a úroky. Podlehnou reklamě a doufají v jistotu, kterou jim nikdo nemůže dát, protože co je lidstvo lidstvem, tak jediná jistota je ta, že vše je nejisté a že stoprocentně jednou každý umře.
Vyznávám jako občan stát, který mi za mé peníze a peníze mých spoluobčanů zajistí určitou míru bezpečnosti, spravedlivý právní rámec a rovnost před zákonem. Všechno ostatní si dokáži vyjednat s druhými občany sám. Jsem ochotný platit na ty, co jsou opravdu neschopní z hlediska duševního nebo tělesného. Jinak na nic jiného. Pokud mi obec nevezme peníze na daních, nemusí nic dotovat. Zbude mi jich dost abych si zaplatil co potřebuji. Třeba zdravotní pojištění a sociální pojištění. Dobrovolně. Ti co si ho nezaplatí, ti ho nemají.
V tom spočívá ono kouzlo svobody. Jestliže se jako občané shodneme, že existuje jistá míra úroku, pak vše ostatní je lichva, co podléhá zákonu a trestnímu stíhání. Jestliže se dohodneme, že dálnice nechceme, pak je nemáme. Nebo opačně. Kolik vyrábím páru bot, za kolik je prodávám, je jen otázkou dohody mezi mnou a kupujícím. Pokud chci dotovat výrobu bot z jiné své činnosti, je to moje věc a státu, potažmo mým spoluobčanům do toho nic není. Pokud vydělám, je to můj výdělek, pokud zkrachuji, je to můj krach, nikoliv krach mých spoluobčanů. Protože stát jsem já a moji spoluobčané. A jsou věci, do kterých jim prostě nic není, pokud je neohrožuji na zdraví a životě.
Nárok na příspěvek v nouzi má občan jen v tom případě, že to určuje zákon, tedy takový zákon, na kterém se občané dohodli. Dohodli se, že na něco budou přispívat. Ale musí to být obecná dohoda, která respektuje soukromý majetek. V tom vidím právě tu svobodu. Jako dospělý člověk vím, co je pro mne dobré, vím, že jiní dospělí lidé jsou schopni se rozhodnout podle svých potřeb a možností, pokud se zmýlí, mohou žádat o pomoc, která jim může být, ale také nemusí být poskytnuta. Tím nemám na mysli, že třeba můžeme nechat někoho zkolabovat na ulici a nezachránit ho. To jsou přesně ty situace, které určí zákon. Ve všech ostatních je to jen otázka vyjednávání.
Pak se totiž nebudou bezhlavě měnit zákony, jen protože, jedné malé skupině vyhovují. Lépe dlouho a pomalu, než bezhlavě napáchat škody. Tedy více přímé demokracie bych preferoval. Je zkušenost, že lidé pokud se musí dohodnout, pak se dohodnout tak, že to skutečně vyhovuje většině. Zkušenost z nácviku asertivity, kde se trénuje „dohodování.” Pokud se lidé dohodnou a zjistí, že to nevyhovuje, jsou schopni mnohem rychleji tu dohodu změnit. K větší obecné spokojenosti. Během toho dohodování se naučí spoustu důležitých a pro sebe věcí.
Tedy shrnuto a podtrhnuto. Jsem ochoten nést větší nepohodlí, abych měl pocit, že mám, co jsem chtěl, dělám, co chci a žiji podle svých představ. Nakonec, než jet do Chorvatska, Turecka, Egypta, nebo jinam do hotelu, koupat se v moři, péct v leže na slunci, mít plnou penzi, žrát, co mi dají, ne na co mám chuť, tak raději putuji pěšky po Evropě, Americe, nebo jinde a jdu kam chci, setkám se s kým chci, jím co chci. Někomu se vyhnu, někoho jiného vyhledám.
Žiji si po svém. Kdo se přidá ke svobodnému životu? Sice bez socialistických jistot, s riziky, co svoboda přináší, ale s velkými kapitalistickými možnostmi. 🙂