Žít a umět žít

Bylo nás osm,z patnácti dnes. Tedy náš dasein analytický psychoterapeutický výcvik. Dva umřeli, pět se jich omluvilo. Ale i tak to bylo hezké. Jak
říkala Zdena. „Jako rodina.” Ve výcviku se tomu Růžička vyhýbal,
pořád se vymezoval vůči tomu přístupu, který praktikoval svého času SUR,
abychom po tolika letech tu velikou sounáležitost cítili. Opravdu až téměř
rodinnou, cítili.

Jakub, který minule nebyl, se potřeboval vypovídat. Obdivovali jsme jeho
sloní paměť. Smáli jsme se, místy to bylo k slzám. Když se vzpomínali ti, co
už nikdy nepřijdou. Alena pořád stejná. Její historky o tatínkovi a jeho
milenkách stále stejně okouzlujícími.

Měl jsem v životě štěstí, že jsem absolvoval zcela první dasein
analytický výcvik v České republice. Sešli jsme se zcela náhodně, a sešli
jsme se dobře. Ty lidi z těch dvou předchozích výcviků si pamatuji matně.
Tyhle ostře a jasně.

Za těch osmnáct let od skončení se stalo mnohé. Každý z nás mířil trochu
někam jinam. Já už byl na prahu padesátky, výcvik skončil, v blázinci jsem
byl etablovaný, trochu peněz jsem ušetřil a vydal se na tříměsíční cestu po
Británii. Potřeboval jsem po těch letech, kdy jsem se hrabal ve své duši a
mysli vypadnout někam zcela jinam, kde budu rozumět málo, začal jsem se
tehdy učit anglicky, budu zcela sám mezi lidmi, jejichž postoj k životu je
mírně odlišný od středoevropského.

Tehdy mi náramně prospěl, ten podzimní čas putování po Británii, kdy jsem
zažil pod širým nebem to střídání počasí, byl jsem odkázaný na sebe, na to
jaká slovíčka se ten den naučím, jak se naučím vyslovit větu, kterou jsem si
pracně nacvičil, abych dostal, co potřebuji. Angličané, Velšané, Skoti, k
tomu lidé z celého Britského společenství, kteří anglicky mluvili bez potíží
a problémů.

Neznám nic lepšího, než se takhle ponořit do země, projít ji pěšky,
poznat ji zcela z jiného úhlu, než jako turista, nebo člověk, co musí
pracovat, aby se uživil. Stan, trochu peněz, ještě menší slovní zásoba, než
peněz a bylo. Cítil jsem, že se musím oddělit od těch let, které jsem
strávil po terapeutických výcvicích, co mě hrozně obohatily, ale zároveň
jako bych potřeboval se vrátit k tomu normálu, jež člověk prožívá, kdy žije
na hraně. Na hraně, musí se starat a není čas na nějaké psychologické
zkoumání sebe sama.

Najít nocleh, najít místo, které bude pohodlné a pokud možno bezpečné,
naučit se základní věci, jež mu umožní se pohybovat po té zemi bez
zbytečných zádrhelů. Vlastně takhle jsem to udělal cestou na Gibraltar a po
čtyřech letech cestou po Británii. Cestou na Gibraltar jsem se oddělil od
své katolické ženy, od života, který jsem do té doby vedl, a cestou po
Británii, od všech výcviků, kdy jsem se opravdu rozhodl žít bez všech
výcvikových skupin, sebezpytování a udělal jsem to touhle radikální formou.
I to, že jsem si na to vzal neplacené volno, mělo svůj smysl.

Měl jsem se sice kam vrátit, měl jsem ale omezený rozpočet, a musel jsem
přemýšlet každý den, co a jak. Pod širým nebem, spoléhat se jen na sebe a na
svou dovednost se domluvit a opatřit si vše potřebné pro ten den. Neuvažoval
jsem o tom tehdy takhle, ale vlastně jsem instinktivně cítil, že přesně
tohle potřebuji. Riskoval jsem dost, ale nebyl tom samoúčelný risk, ale
růstový risk. Tohle chování se nedá nikomu doporučit, nebo tvrdit, že takhle
člověk vyroste.

Jen jsem dal na pocit, že co dělám, udělat mám, že se mám vydat do
neznáma, trochu jinak, než kdysi a že pokud se nevydám do neznáma, pak budu
chudý. Jak penězi, tak na duši. Vrátil jsem se a najednou se všechno
změnilo. Přestal jsem mít potíže s penězi, znovu se moje finance lepšily,
časem jsem odešel i z Děčína. Prostě jsem v padesáti opustil zcela svět,
který jsem znal a žil tam, kde jsem měl jen známe z práce a pacienty.

Tohle mám spojené právě s tím výcvikem. Tam jsem si prošel těmi
existenciálními záležitostmi, občas jsem se propadl až na dno světa, jak
zpívá Bob Dylan v písni, „Ještě není tma, ale stmívá se.” Krásně
ji do češtiny přeložil Robert Křesťan. Člověk musí propadnout na dno světa,
protože pak si uvědomí, jak důležitá cesta je vzhůru. Vzhůru z toho dna.
Nemusí se jednat o totální životní debakl, ale jen a jen o ten propad.

Byly doby, kdy jsem děsně filozofoval, abych právě díky těm výcvikům, a
nejen ale jim, třeba i těm cestám a životu pod širým nebem přestal a začal
žít tady a teď. Soustředil se na skutečnost, praktická řešení, která
přinášejí odpovědi na filozofické otázky, které si člověk klade. Naučil jsem
se zestručňovat odpovědi a hledat pokud možno, co nejjednodušší řešení,
které je možné. Najednou odpadla hromada pochybností a život dostal zcela
jinou šťávu a směr.

Jak kdysi napsal F.A. Elstner. Je jasný den. A nad horami září duha.
To Bůh vítá dobrodruha. Když jsem tohle jako čtyři a dvacetiletý četl na
jeho parte, strašlivě mě jeho slova oslovily. Znal jsem jeho knihy. Byl to
cestovatel a dobrodruh. Uměl žít a vlastně jeho slova na jeho parte to řekly
víc než jiná. Žít a umět žít. Podle svých představ. Jo jo.

F.A. Elstner

Ještě není tma