Udělal jsem si za svého života několik nesmiřitelných nepřátel. Muže i ženy. Žen bylo víc a nebo jsem měl u mužů větší kliku.
Udělal jsem si za svého života několik nesmiřitelných nepřátel. Muže i ženy. Žen bylo víc a nebo jsem měl u mužů větší kliku. Udělal jsem si je svým přístupem k nim, tím, že jsem jim dal najevo, že bez nich umím žít, hodlám bez nich žít nehodlám toho litovat. Tohle se u jistého druhu lidí jednoduše neodpouští. Neodpouští se odmítnutí, neodpouští se jakákoliv neochota se zabývat potížemi druhého člověka, kdykoliv si zamane. Docela chápu, také se necítím nijak skvěle pokud se na někoho obrátím s nějakou žádostí a on mne odmítne.
Jsou lidé, kteří se nemohou smířit s tím, že jejich žádosti, potřebě nebylo vyhověno, jejich láska nebyla opětována a pak pro ně nastává čas odvety. Odvety, kdy někteří dokáží čekat i několik roků a až teprve dávno potom, když už jsem zapomněl, se přihlásí a nastanou potíže. Docela věřím některým filmům i knihám kde se popisuje taková nesmiřitelnost, jdoucí až za hrob.
Ti lidé, kteří jdou touto cestou, jdou skutečně jen z toho důvodu, že jsou nepřijatí, cítí se znehodnoceni. V terapii se mnohdy setkávám s těmito lidmi, kteří až ve skupině po mnoha prožitých odmítavých reakcích dalších členů skupiny se zamyslí na svým chováním, projevem k ostatním lidem. S údivem zjistí, že jim ti druzí sdělují, že je nesnášejí nikoliv pro jejich hloupost, odmítají nikoliv pro jejich zjev, ale jen a jen pro určitý druh chování, které popuzuje ty ostatní. Každý kdo prošel skupinovou terapii či psychoterapeutickým výcvikem ve skupinové terapii, ví o čem mluvím.
Přesvědčení o své pravdě z nich často čiší. Nechtějí slyšet a druhé obviňují. Skupinová terapie je důležitá pro tyhle lidi, že jim dává informaci o nich samých od lidí, kteří jsou na tom podobně jako oni sami. Mnohokrát jsem se zmiňoval o slepých místech, které jako lidé máme. Sami jen obtížně bez zpětné reakce na své chování, mluvu, tón řeči, použité výrazy, způsob presentace sebe sama, jsme schopni jen odečíst z běžné reakce druhých lidí. Na druhých lidech nejlépe vidíme své vlastní chyby. Ty nás nejvíc popuzují.
Lidé mimo terapeutickou skupinu, dost často své pocity tají. Mají za to a někdy celkem správně, že projevovat příliš pocity se nevyplácí. Ano pokud je něco příliš, pak je takové chování nějakým způsobem vadné. Stejně tak příliš málo emocí. Tvář hráče pokeru vyvolává nejistotu a introvert, který skoro nemluví též.
Ve skupině je možné poukázat na oboje, na nevýhodnost v jistých okamžicích takového projevu a porozumění tomu co ten projev onomu člověku poskytuje. Jednoduše řečeno, „co dává a bere.” Tohle je možné ve skupině, hůř už v běžném životě. Jak bylo řečeno. Máme dost dobrých důvodů abychom se chovali jak se chováme. Ono chování nám přináší malý prospěch, zisk a užitek, který je svým způsobem jistý.
Mstící se žena, muž mají jedno jisté. Ten který je objektem pomsty se musí zabývat mstitelem. Musí mu věnovat pozornost, musí budovat obranu, sledovat konání mstitele. Zjednodušeně řečeno: „Nechtěl jsi mi věnovat pozornost a lásku, budeš muset mi věnovat pozornost stejně a ještě přitom mít strach, kdy tě dostihne má spravedlnost.
Každá kultura má svoje rituály, své přesvědčení o tom kolik a jak je správné emoce projevovat. Má svůj druh chování, svůj způsob projevu. V evropské kultuře je tolerovaný otevřený způsob seznamován mezi mužem a ženou. Výběr probíhá bez většího zásahu okolí. Lidé se seznamují přímo. Při čemž ženy v něm používají odlišnou strategii seznamování na rozdíl od mužů. Dnes mnohem více než před třiceti, čtyřiceti lety jsou ženy mnohem otevřenější. Ale stále jejich zájem je veden po mnohem skrytější ose. Takže příliš otevřená žena riskuje nejen odmítnutí, ale i možné obvinění ze strany muže z lascivnosti.
Stejný druh chování není vždy stejně přijat.
Jestliže mi žena napíše do komentáře pod blog, kde popisuji své setkání s partnerkou, že ona by chtěla být to odpoledne, které popisuji se mnou v té posteli místo oné partnerky, pak mi okamžitě pošle své fotografie abych si mohl udělat obrázek, co všechno by mě v té posteli čekalo, zřejmě většina běžných mužů žijících v této kultuře, odmítne. Z různých důvodů. Někteří muži chtějí mít pocit, že oni jsou těmi, kteří svádějí, dobývají. Někteří muži se jednoduše nechtějí seznámit tímhle příliš otevřeným způsobem, protože jim přijde jak nabídka na placený sex. Ten ne pro každého muže je přijatelný. Pro mne rozhodně není. Jiní nemají vůbec žádnou potřebu se seznamovat z nějakou ženou za účelem sexuálního přátelství. Na netu. Jsou i takoví muži.
Jestliže mi ovšem pošle ty fotografie, žena, která má se mnou nějaký vztah, žena, která mě zná. Zřejmě ji nebudu považovat za nabídku k placenému sexu, ale příjemný, pro mne potěšující zájem. Mnohokrát se mi stalo, že mi některá žena otevřeně řekla, že se ji líbím a že ji vadí, že se chovám jako když ji nevidím. Podobný způsob chování, ale v naprosto jiném kontextu. Obě dvě nabídky mohu z nejrůznějších důvodů odmítnout. Mám jinou ženu, nemám zájem momentálně něco začínat, není můj typ. Obě odmítnuté ženy se budou cítit velmi nepříjemně. Všichni se cítíme nepříjemně, když jsme odmítnutí. I prostitutka, která dostala odmítnutí při své nabídce k placenému sexu. Několikrát jsem sledoval ty nabídky a nikdy se odmítnutá nechovala zcela lhostejně.
Jako mladý kluk jsem byl několikrát se podívat v nejrůznějších „uličkách lásky.” Ze zvědavosti. Pak jsem pochopil, že čumilové, kteří nemají zájem, nejsou vítáni. Čumění je tam vnímáno jako způsob odmítnutí. Hrozil střet a třeba i fyzické napadení. Přestal jsem tam chodit. Viděl jsem co jsem viděl, zájem jsem neměl a vyhnul jsem se střetu s pasáky. Vrátím se k těm opravdu zhrzeným. Takže jestliže jsem odmítnul nabídku na sexuální přátelství, vykoledoval jsem si. Tohle jsem na netu udělal několikrát. Dostal jsem nabídku a odmítl. Byl jsem znectěn mnoha způsoby. Od přímých nadávek až po zpochybnění mé kvalifikace, útoku na moje partnerky. Jednoduše mě ženy takto se nabízející, neberou. Jiná věc je, když mi má milá pošle svoje fotografie a k tomu doušku: „Chtěla bych být už s tebou v posteli.” To je ten malý, ale důležitý rozdíl.
Ti odmítnutí, muži i ženy nechtěli vzít na vědomí jednu věc. Mám právo si vybrat s kým budu spát, obchodovat, cestovat, probírat různé životní potíže nebo jen plkat. Prostě si vybírám sobě blízké a kašlu na jakoukoliv korektnost a vyváženost. Je mi úplně jedno, jestli si někdo stěžuje, že preferuji jen některé a ty takzvaně odměňuji svou přízní a pozorností.. Ano je mi to jedno a chovám se tak. Dám si nadávat jen od někoho, stejně jako se dám hladit jen od někoho. Samozřejmě preferuji lidi, kolem sebe, kteří zastávají podobné názory, podobně vidí svět. Jsem ochoten diskutovat jen s někým a nehodlám při diskusi k libovolnému tématu polykat urážky a věty zpochybňující mě jako člověka, odborníka, nebo muže.
Ti zhrzení, kteří se mnou jednají tímto způsobem se mohou chtít mstít, ale mou pozornost si získají jen v rámci obrany a mou úctu nezískají nikdy. I kdyby napsali tuny textů o tom jaký jsem. Ať si užijí. Jsou svým negativním pohledem užiteční pro ty ostatní. Ti nemusí napodobovat tohle nevýhodné chování, které vede pouze do stále se zvětšující izolace. A nakonec jsou ti zhrzení a pomstychtiví vyhnáni ze společenství, kam původně hodně chtěli patřit.