Ženy prosebnice II | Jan Jílek

Ještě se vrátím k tématu „ženy prosebnice” Mám s těmito ženami celkem slušné zkušenosti, nejen jako terapeut, uživatel chatu, ale i jako člověk, který se mezi nimi poměrně dlouho pohyboval, poslouchal jejich osudy v jejich ložnicích, v nočních podnicích, kde jsem se s nimi, hlavně koncem sedmdesátých a celá osmdesátá léta setkával, občas i jinde. Konec sedmdesátých a léta osmdesátá, mám v paměti jako léta, která velmi „přála rozvodům.”

Rozvést se bylo tak snadné. Nakonec i já sám jsem se během 14 let třikrát oženil a třikrát rozvedl. Takže vím o čem mluvím. Žádné bohapusté teorie, ale čirá praxe života. A v osmdesátých letech i na malém městě jako je Děčín, nebylo zas až tak neobvyklá narazit na děvčata, která se v osmnácti vdala a v pět a dvaceti byla dvakrát až třikrát rozvedená. Některá měla i děti z každého manželství. Rozvedená žena v té době mívala zcela normálně dvě děti. Matky samoživitelky.

Tyto matky samoživitelky, které se tak „snadno a zvesela” rozváděly, riskovaly celkem ze svého hlediska málo. Tedy alespoň při prvním rozvodu si to tak představovaly. Většinou jim zůstal majetek i děti, ne vždy,a le praxe byla taková, že v tomto směru byly preferované. Tedy měly pocit, že vyměnit chlapa nebude zas až takový problém. Někdy nebyl, ale, někdy to byl náramný. Nakonec ne všechny byly úžasné krasavice s jiskrou v oku i na duchu a děti jako přívažek, tedy alespoň pro mne nebyl zas až natolik lákavý. Je pravdou, že dost se jich časem opět uchytilo, ale v součtu výhod a nevýhod nakonec se rozvod nestal tak výhodným řešením jak se zpočátku zdálo. Mnozí bývalí manželé najednou ztratili otcovské pudy, nakonec mnohé bývalé manželky udělaly vše pro to aby je ti otcové ztratili.

Tím otce, co se o své děti nestarali neomlouvám. Nestarat se o děti je neomluvitelné pro jakoukoliv stranu. Ale chování některých žen vůči, ze začátku poměrně ochotným otcům, bylo děsivé. Slýchal jsem mnohokrát historky těchto rozvedených dívek, které pomlouvaly otce svých dětí. Pomlouvaly je je z jednoho důvodu. Ony se rozvedly, a ti muži bez nich byli. A dost často s jinou. Pakliže se rozváděla za účelem trestu, a ty historky někdy tak vyzněly. Vyzněly v onom duchu: „nechceš být podle mých představ, neplníš moje přání beze zbytku, pak ti ukáži” mě rozhodně nepřesvědčily, že rozvod byl na místě. Pokud některá dvojice šla do manželské poradny, většinou to končilo tím, že bud jeden nebo druhý ukončil navštěvování jen z toho důvodu, že neslyšel, co chtěl slyšet. Pak odborník nebyl odborník, ale blbec. Nakonec tohle přesvědčení mnohých klientů od té doby až k dnešku přetrvalo.

Tedy jsem poslouchal, díval se a uvažoval. Mezitím jsem si dvakrát díky svému nezralému chování zařídil rozvod a začal sbírat i tyhle vlastní zkušenosti. Začal jsem se učit, že ne všechno, co říká krásná, dlouhonohá, okatá beruška o svém bývalém manželovi, je berná mince z ryzího kovu. Viděl jsem domácnosti, které svědčily o určité životní úrovni v minulosti, ale většinou to byla minulost. Ta životní úroveň. Dost těch žen si bylo vědomo, že si nepolepšily a dštily oheň a síru na své bývalé, kteří se o ně přestaly starat. Ti bývalí, se přestali starat, protože ne všichni měli t kliku jako já, že měli exkluzivní zaměstnání a slušný příjem. Zaplatili alimenty, našli si jinou, čímž se dopustily nejhoršího hříchu v očích těch co je opustily. Trest nezafungoval.

Ty které měly štěstí a našly si dalšího partnera, často také rozvedeného a se závazky, měly kliku, finance se dostávaly do rovnováhy. Některé se dokonce i poučily. Ale jen některé. Sledoval jsem onen cvrkot a stále jej sleduji. Zjišťuji, že za tu dobu třiceti let, co se tak ať amatersky nebo profesionálně zabývám partnerskými vztahy nejen v rámci terapie závislosti, mnozí a většinou jsou to ženy, se příliš nepoučily. Stále čekají na zázrak, který nikdy nepřijde, ale který se dá uskutečnit tou tvrdou prací. Prací na sobě.

V předchozích odstavcích jsem naznačil, že ty ženy většinou trpí nejen nižší životní úrovní, ale i deficitem citů. Ony tak milují sebe, že jim vůbec nedochází, že míru potřeby takové lásky nelze uspokojit. Nakonec, to je pro ně to nejděsivější zjištění, se jim vyjeví, že se musejí smířit s mnohem menší láskou, než kdy předtím měly. Ty osamělé, málo milované ženy, které vyvolávají soucit nakonec mnohdy přesvědčí dalšího možného partnera o tom, že vlastně ten, kterého opustily je na tom lépe, než on sám. Ten možný partner je nakonec díky onomu zjištění opustí jak nejrychleji může. Ony ženy poté udělají z z nouze ctnost a tváří se, že vlastně ani žádného muže nepotřebují a samota je jim největší potřebou.

Ujišťují se jak jsou na tom dobře. Takhle se ujištovaly i v těch osmdesátých letech, kdy jsem se s nimi hodně po těch nočních podnicích stýkal. Některé měly i vycvičené děti, aby říkaly, ty děti, jak jim je bez táty dobře. Tuhle větu, kdykoliv jsem slyšel, šly na mě mrákoty. Konečně pokud ji od klientky slyším i dnes a vidím ten rozdíl mezi řečeným a prožívaným, není mi často dobře i tak. Mnohdy má chuť říci, což vždy v terapii nejde, „přestaňte už kecat a řekněte jak to je?” Ono k tomu s mírnou obměnou stejně nakonec dojde a pak se vyjeví, jak je skvělá ona samota. Skvělá není vůbec a ono zastírání skutečnosti je pro ty klientky velmi nepohodlné a bolestné.

Některé samy sebe přesvědčují, že přeci, když mají děti, tak vlastně o nic nejde. Přesto je dojemné sledovat, jak krouží, některé zcela zpříma jdou k věci, některé pozvolna. Krouží a tutlají ono kroužení. Díky anonymitě internetu jsou smělejší než v přímém kontaktu. Posílají fotografie, nechávají vzkazy, píšou maily. Většinou jsou ty vzkazy a maily bez fotografie a udání věku. Testují, zkouší. Co zde píši je všechno je má osobní zkušenost. Myslím, že jiní muži by má slova potvrdili. Nemyslím si, že bych byl zas až tak jedinou výjimkou, která potvrzuje, že se o ženy muži usilovně musí ucházet. Chápu, že je to přání mnohých žen aby se o ně muži ucházeli, protože mužský zájem jim dává jistou psychologickou výhodu, ale realita je taková, že je dost žen, které se prostě o nějakého muže jednoduše ucházejí, protože pokud by to neudělaly, měly by mnohem menší šanci na vztah. Ty ženy, hlavně starší jsou si toho vědomy.

Nakonec mnohé dojdou úspěchu, mnohé najdou jiného partnera mnohé se dopracují něčeho podobného co měly předtím. Ale musí ujít dlouhou cestu, plnou bolesti, ze samoty, zklamání, protože ne každý muž je schopen a hlavně ochoten dávat alespoň část toho, co by dma chtěla. Udělají okruh. Na začátku je přesvědčení, že takových jakého opustily je deset pod každým kandelábrem a stačí si jen vybrat. Aby nakonec zjistily, že opustit jistotu, je sice snadné, ale není snadné podobnou jistotu získat znovu. Tohle zjišťují dokonce i mladé ženy. Mnohé ty, o kterých jsem psal, z těch osmdesátých let tu kliku neměly. Nebylo to tím, že nebyly mladé, hezké, voňavé. Bylo to tím, že získat spolehlivého partnera není jen tak. Konečně, suďte mě. V mnohých ložnicích rozvedených , pohledných, mladých žen jsem byl. Chuť zůstat s nějakou, pokud tam byly cizí děti jsem nikdy neměl.

Bavily mne jako ženy, dost jich bylo zajímavých, ale prostě jsem se necítil dobře v přítomnosti dětí někoho jiného, které by mi říkaly třeba křestním jménem, nebo strejdo. Možná tohle budou mnohé ženy vnímat jako můj deficit. A on to asi deficit je, jenže tak to prostě bylo. I já sám jsem mnohým připravil zklamání v jejich očekávání. Jen z toho důvodu, že jsem se necítil na skutečnost, že k té ženě neodmyslitelně patří děti.

Odešel jsem ze vztahu z toho důvodu, že jsem se necítil na skutečnost, že k té ženě neodmyslitelně patří děti. Přitom s většinou dětí vycházím. I proto jsem skoro vždy volil bezdětné partnerky. Takový také nejsem určitě sám. A tohle je pro ty ženy poměrně dost velká překážka v navázání vztahu s někým, kdo ji sice vyhovuje jak chlap, ale on se sám necítí jako někdo, kdo by jí byl schopný nahradit tátu jejich dětí. Jsou muži, kteří tuhle úlohu svedou, ale rozhodně je jich méně, než by bylo třeba a i proto se ty ženy dostávají do mnohem obtížnějšího postavení, než by jinak byly. I z toho důvodu se z těch žen stávají ženy prosebnice.