Zachytil jsem komentář ke svému blogu, sice na jiném serveru, ale ocituji ho a možná i částečně odpovím na komentář pod předchozím blogem. Tedy citát:
Zachytil jsem komentář ke svému blogu, sice na jiném serveru, ale ocituji ho a možná i částečně odpovím na komentář pod předchozím blogem. Tedy citát:
Neplati presne to same pro muze? Jak se s jejich ‚pravy a povinostmi‘ vyrovnavaji muzi? Nevyhybaji se jejich povinostem opoustenim rodin, utekem k jine zene, utekem k chlastu? Neni snahou mnoha muzu otcovstvi zaprit aby nemuseli na dite platit? Co jineho zenam zbyva nez nezodpovedneho otce zaprit, vyuzit socialni pomoci za ucelem preziti? Hazet spinu na zeny je podly, praveky zvyk, priviligovany byl po tisicileti muz. Leccos mi prave v tomhle neni jasne.
Samozřejmě muž, který se vyhýbá odpovědnosti, by měl být sankcionován, za neplnění svých povinností vůči dítěti. Ovšem pokud žena, si pořídí dítě, bez toho aby uvedla otce, by si měla uvědomit jednu věc. Dobrovolně se vzdala povinné vyživovací povinnosti otce a tedy nikdo jiný nemá žádnou povinnost vůči ní a jejímu dítěti, dětem.
Zastávám názor, že čím je stát velkorysejší v sociální oblasti , tím menší je odpovědnost jedince vůči sobě samému. Vycházím ze znalosti chování lidí, kteří pokud objeví možnost s menší námahou získat peníze, pak tak nepochybně učiní. Pokud je pro matku snazší vyplnit dotazník na správě sociálního zabezpečení a pak dostávat pravidelný příspěvek, než jít podat trestní oznámení na neplatícího muže, leckterá tak učiní. Pokud lidé zjistí, že stát bude takové matce vyplácet vyšší příspěvek, nepochybně se najdou páry, které tuto možnost využijí.
Mám zkušenost, že pokud dám člověku, který nemá příliš velkou odpovědnost vůči sobě samému,libovolnou částku na cokoliv. Nemá potřebu „si v potu tváře dobývat chléb svůj vezdejší” a zcela určitě, kdykoliv bude mít příležitost, ten člověk se pokusí ode mne získat další příspěvek na cokoliv. Přílišná velkorysost je podněcování k zahálce. „Velkorysost” projevena způsobem, že se vlastně od příjemce nevyžaduje nic víc, než vyplnění dotazníku, nijak nikoho nenutí k činnosti. Tuhle zkušenost udělaly všechny státy s velkým sociálním zajištěním, bez důkladné kontroly skutečného stavu.
Nemyslím si, že má žena víc povinností než muž, má ji stejně, i když trochu jiné, než muž a nemyslím si, že je dobře setrvávat ve vztahu, kde jeden z partnerů je závislý na jakékoliv droze, žije život závislého a necítí potřebu svůj způsob života změnit. Aby plnil své povinnosti vůči dětem, je stát, který tohle vymáhá, ale jsem proti tomu aby stát z daní ostatních občanů platil za neodpovědného jedince alimenty. Třeba formou sociálního příspěvku. Ať se to zdá jakkoliv tvrdé.
Je v možnostech většiny závislých změnit způsob života. Pokud nejsou ochotni, je povinností státu bez ohledu na diagnosu závislosti, přinutit závislého, nikoliv aby se léčil, ale aby plnil své povinnosti. Což je nejlepší forma jak dotlačit mnohé závislé ke změně života. V tomhle jsem jednoduše jinde, než většina lidí. Vycházím právě z té zkušenosti, že pokud závislý se dostane pod systematický tlak okolí, pak je ochoten, protože je schopen, přizpůsobit své chování.
Mnozí lidé, nejenom závislí, nejsou ochotni nést právě onu odpovědnost bez přiměřeného tlaku. Mnozí až pod existenčním tlakem se odhodlají k tomu aby si opatřili základní životní potřeby. Takže jistý tlak je výhodný pro všechny. Pro ty na které je potřeba tlačit, stejně jako pro ty, na kterých se jen žádá a oni platí i tam kde by platit v žádném případě neměli.
Žádný sociální stát sebevíc rozsáhlý není schopen dát lidem pocit štěstí a pocit uspokojení všech potřeb. Před sto lety téměř neexistoval jiný sociální systém, než ten, který byl založen na rodinném podpůrném systému. Lidé, kteří měli životní úroveň dnešních průměrných českých důchodců, byli považováni za zajištěné a žijící v dostatku až blahobytu.
Z toho důvodu se domnívám, že pokud chce někdo dobrý partnerský vztah a dobře vychované děti, je na jeho odpovědnosti zda toho dosáhne. Očekávat, že se nějaká společnost postará o výchovu dětí, ve které bude chybět základní odpovědnost rodičů, je zcela mylná, stejně jako je mylná, že nějaká společnost zajistí někomu jeho štěstí. Společnost zajistí v nejlepším případě přežití. Nic víc! Nikdo víc z mého hlediska nemá právo na druhých lidech žádat. Samozřejmě je-li zakódováno ve veřejném mínění, že je zde nutný někdo, kdo má povinnost se o jedince postarat, musí nutně taková slova působit jako sobectví.
Pokud se na problém nepodíváme ze všech stran, nemůžeme najít společenskou rovnováhu. Jestliže se ukazuje, že je nutné nechat lidi pod tlakem, pak je nutné tlak nesnižovat. Přiměřená forma stresu a strachu vytváří opatrnost. Opatrnost, která vede k uvážlivému jednání. Odstranění veškerého stresu a strachu působí protispolečensky. Lidé, kteří nedostanou informaci, že jejich jednání je nepřijatelné, nenacházejí důvod ke změně onoho chování.
Pochopitelně, že nakonec se ukáže, že i dočasně snížená životní úroveň může na mnohé lidi působit motivačně. Začnou hledat možnosti. Nakonec tohle jsme zažili v devadesátých letech, kdy byla obrovská transformace, pokles životní úrovně, rušení mnohého, co se zdálo nezrušitelné, aby se nakonec ukázalo, že životní úroveň v tomhle státě bez jakékoliv vnější pomoci stoupla na podstatně vyšší stupeň než kdykoliv předtím. Lidé byli pod tlakem, v nejistotě, nebyli zvyklí brát na sebe odpovědnost a nakonec je životní realita k tomu přinutila.
Ohlédnu-li se pak vidím, že vždy, když jsem byl v životních problémech, jsem nakonec z nich vyšel mnohem lépe, než předtím. Stejně tak ti lidé, které kolem sebe vídám. Mají starosti, neznají budoucnost, (tu ostatně nezná nikdo) přesto žijí, nejsou ze starostí nemocní, vlastně žijí běžný život. Chtít odstranit veškeré trápení, znamená odstranit důvod ke zlepšení, důvod ke změně. Těžkosti mohou mít smysl, že z nich člověk hledá cestu ven a přitom nachází šance a možnosti, které do té doby neviděl. Jednoduše je nehledá.
Lidé, kteří žijí v dostatku potravy, již stačí nasbírat, ti nevymýšlejí, jak potravu vypěstovat. Stačí se sehnout a mají vystaráno. Ti, co žijí v zemi, kde je občas zima, občas prší, hezky je jen někdy a není dostatek potravy k sebrání, musí myslet jak dál. Třeba aspoň motykou okopat záhon, postavit zavlažovací kanál
Ještě se vrátím k těm ženám. Nemají víc povinností a nemají méně práv než muži. Nejsou hloupější, pouze jen některé žijí v představě, že jsou středem světa. Což vytváří jejich představu, že druzí lidé mají vůči nim nějaké povinnosti navíc. Aby časem zjistily, že nikoliv. Vybraly si takové muže na jaké měly. Jaké pokládaly za vhodné otce svých dětí. Je sice smutné, že jejich výběr nebyl nejlepší, ale opravdu nikdo nemá povinnost jim zajistit štěstí. Jak už jsem řekl, maximálně jen pouhé přežití po určitý čas. Nic víc a nic méně.
Jestliže budou hledat cestu z potíží, dřív nebo později ji najdou. Při hledání těch cest se totiž dostává člověk k určité formě zralosti. Dosažením zralosti se objevují i solidní partneři. Partneři na které je spolehnutí. Možná ti partneři nejsou dokonalí podle jejich mladických představ, ale to je právě ta zralost, že se představy o dokonalých partnerech mění na představu o dost dobrých partnerech. Partnerech, se kterými se dá žít. Žít a vychovat děti.