Nespal jsem nijak zvlášť skvěle, ale nakonec jsem se probudil celkem fit.
Nespal jsem nijak zvlášť skvěle, ale nakonec jsem se probudil celkem fit. Potvrdila se zenová moudrost, že: „Za mraky je jasné nebe.” Kafe a banány mi vylepšily náladu, doinstaloval jsem přehrávač na videa a audia na FreeBSD 8, což večer vypadalo, že se nepovede, neb tam se ukázala jedna malá chybka, která se zdála mnohem větší večer než ráno. A jak se zpívá v písničce „200 cest jak sbohem dávat…” ..noc přece na všechno lék má a zítřek možná lepší odpověď ti dá. Dala mi pusu a já připustil, že asi pravdu má, je přece dvě stě cest, jak sbohem dávat. Takže cesta do blázince ve slunečním dnu byla za přispění mladých krásných děvčat, potěšením pro oko i duši, neb se ty půvabné dívky chovaly decentně v MHD. Asi se učily na zkoušku.
Pustil jsem si včera film „Chorus line.” Moc jsem se u něho bavil, neb byl to konkurs na dokonalé tanečníky, ale zároveň i se prolínající příběhy jednotlivých aktérů. Samozřejmě byla tam decentně naznačena i láska. Taková ta, kdy ona mu zdrhne, protože on má pořád moc práce a ona potřebuje jeho pozornost. Věčně hraný film o pracujících mužích, které jejich ženy milují, zdrhnou za štěstím a pak se občas vrátí aby kajícně přijaly místo ve sboru, protože svět na ně nečekal až tak úplně s otevřenou náručí. Stává se. Utečeš a pak zjistíš, že všude chleba o dvou kůrkách a pokud chce dáma luxus, tak chlap musí makat až se z něj kouří. Že chce luxus připustí nahlas málokterá, protože dobře vychovaná mladá dáma zásadně nahlas preferuje lásku v chudobě, když tou chudobou má zřejmě na mysli byt o výměře 150 čtverečních a asi s osmery dveřmi. Zlatý zámek a Rolls-Royce samozřejmě není překážkou dokonale vyváženému vztahu. No v tom filmu se hlavní hrdinka smířila s pozicí v druhé řadě sboru a s tím, že nakonec prošla sítem výběru. Asi uznala, že když zdrhla od chlapa, co ji zaměstnával předtím jako hvězdu, nemůže hned chtít všechno. Byla mazaně skromná. Pro začátek.
Líbil se mi ten film hlavně kvůli muzice a tanci. To jo, mám rád tanec. I balet. I v televizi se na něj můžu dívat a nepopouzí mě. Naopak, baví. Dokoukal jsem film a samozřejmě byl jsem rád, že to dobře dopadlo, smlouvy byly podepsány a umělci se mohli věnovat umění. Vyšlo mi z toho filmu poučení, které sice velmi dobře znám a dodržuji, ale v tom filmu bylo jasně řečeno. Zdrhne ti, nech ji běžet, a ona když zjistí, že ji nikdo nepronásleduje, zpomalí a některá i udělá oblouk a vrátí se. Nebo se chce vrátit. Tvrdí chlapi samozřejmě slušně a důrazně odmítnou. Ti zamilovaní, co jen umějí čekat, odpustí. Ještě že je na výběr.
Den předtím jsem se díval na fanatasy film, „Jménem krále.” A nezdál se mi až tak úplně pitomý, ale pořád mi na něm něco vadilo. Zjistil jsem, že hlavně dabing. Překopl jsem na anglické znění plus titulky a výsledný dojem byl o mnoho lepší. Tenhle pocit mívám u většiny dabovaných filmů. Hlavně u čínských nebo japonských. V češtině ty filmy většinou vyzní komicky. Ovšem jak jsem se poučil, v momentě kdy jej přepnu do originálu a tiulky, ať české, nebo anglické, hned je to jiná. Navíc rád slyším herce mluvit jejich vlastním hlasem. Jsou samozřejmě dobře dabované filmy, ale těch zas až tolik není. Jednoduše preferuji titulky. Nakonec ty činské a japonské kung-fu a kendo předvádějící, zas tolik slov nepotřebují. Mám rád akci, dokonale provedený pohyb a trik. Tohle většinou ty filmy poskytují.
Nějak moc nemusím ty dopodrobna vykreslené depresivní postavy jako například u Bergmana. Život sám o sobě poskytuje dost příležitostí k depresi až až, tak proč na ně chodit ještě do kina? Podobné jako folklor. Mám rád lidovou píseň, občas je i zpívám, ale v televizi se dívat na ty secvičené amaterské sbory, co jsou vlastně na úrovni profesionálu nemusím.
Uznávám, že to dřina je, ti lidé něco musí umět, dostávají se k tomu umění tvrdou a náročnou prací, ale rozhodně to není ta píseň co zpívaly holky na poli, když myslely na chlapy, co za nimi večer přijdou do komůrky. Ony si to přály, většinou udělala každá všechno pro to aby se do tý její postele, její milý, jediný a vyvolený, co si dost často nakonec vzal nějakou zcela jinou včas a řádně dostal. Stejně by mě zajímalo kolik jich doopravdy bylo poctivých u toho oltáře, když byly v tom bílem na znamení nevinnosti.
Tak jasně, tragédii bylo dost a dost, nemanželské děti, útěk s jinou s jiným, chudoba, požár. Ti lidé o tom zpívali, vyprávěli, neměli jinou informační možnost než je zpráva z kazatelny, zpěv a řeč od člověka k člověku, co se snadno stávaly pomluvami a klevetami. Občas, tedy většinou pravdivými. Tetky měly přehled. Kam se hrabe Mossad. Ale v té muzice, v těch písničkách je život, ať už je to muzika z Čech, Moravy nebo Slovenska. Stačí ty slova poslouchat a najednou se v nich ukazuje celý tehdejší život. Touhy, dřina, radost, smutek ze ztráty milého.
Vlastně stačí poslouchat písničku, kterou nás učily paní učitelky ve školce. Boleslav, Boleslav překrásné město, neplač holka nenaříkej budeš nevěstou. Jak nemám plakat, smutná naříkat, když tě vidím do vojanských šatů oblíkat. Jo jo, když se domyslí ty slova, zjistí jeden, že se jedná o tragedii mladé lásky. On jde na vojnu, ale ne na rok, dva ale na sedm, dvanáct, nebo dvacet let.
Ona, se vdává, ale ne za toho, co ji voněl a spával v její posteli, ale za uplně někoho jiného, protože si mohla vzít jen toho, co něco měl, z vojny se vyplatil a místo něj verbovali uplně někoho jiného. Zrovna jejího milého. A když si vzpomenu s jakým nadšením jsem onu písničku ve školce zpíval, tak hanba až pomyslet. 🙂 Chudák holka, ani si nemohla vybrat s kým bude spát a s kým bude mít děti. Pak jich měla šest až deset, z toho ji polovina umřela, menopausy se většinou z tý dřiny ani nedožila a zbyly po ní jen ty písničky. Písničky, které zpívají načinčané kočičky v krásně vypasovaném kroji, co se rozhlédnou podobně jako ta v tom filmu „Chorus line.” Jestli ten chlap, co ho ulovily se jim dost věnuje. A když ne tak tradá. Svět je velký. Lučnicu nemusím, ale ty písničky zazpívané na venkovské tancovačce, byly krásné. Pár takových tancovaček jsem zažil. Zpíval celý sál.
Takže, umění, perfektnost, štěstí, odchod za očekávaným výsluním. A pak ty návraty. Ona přichází jak královna, očekává fanfáru a ono nic? Fanfáry se nekonají. Maximálně ji řekne. „Pojd dál.” Tedy, když už tam není jiná. Moc se mi líbila ta scéna, kdy ona ho jedním dechem žádá o práci a druhým mu vytýká, že moc pracoval, proto odešla. Jako by ji nedošlo, že v tak konkurenčním světě, jako je divadlo a muzikál, nic jiného těm lidem nezbývá. Buď pracuješ a jsi na výsluní, udržuješ se na vrcholu a nebo myješ nádobí v restauraci. A nemusí to být ani luxusní restaurace. Takže ji zaměstnat mohl, jen z toho důvodu, že se udržel na místě.
Mají recht ti co říkají, že ten šoubyznys není peříčko. Není, ale jen ta obrovská konkurence vytváří ty skvělé výkony a skvělé filmy na koukání. Není moc pro citlivky ačkoliv spousta těch umělců jako citlivky se zdají. Ale většinou jen zdají. Ještě že se neživím uměleckými blogy a nemusím je prodávat. Protože je sice nutný ten výběr, ale být stále v té obrovské frontě na úspěch by mě zas až tolik nebavilo. Přeci jen, jsem rád v klidu na cestě kam chci jít já. Tenhle blog toho budiž důkazem. Nemá hlavu ani patu, ale psal jsem ho pro zábavu. Vlastní. A vy milí čtenáři si s ním poraďte. Neživí mě ty blogy.