V roce 1990 jsem diskutoval s jedním kolegou od plavby. Bylo po volbách zvítězilo OF a svět se mnohým poraženým komunistům nezdál vůbec růžový.
V roce 1990 jsem diskutoval s jedním kolegou od plavby. Bylo po volbách zvítězilo OF a svět se mnohým poraženým komunistům nezdál vůbec růžový. Ani tomuhle se nezdál příliš růžový, protože mu začalo být jasné, že rudá knížka přestala být živnostenským listem a o jeho osudu rozhodne nikoliv politická příslušnost, ale jeho plavecké schopnosti. Ty nebyly nijak velké. Bavili jsem se jak jinak o budoucnosti. Začal strašit, začal mluvit o tom jaký je bordel v tom státě, jak ti komunisti měli pořádek. Seděli jsme na terase Antlantiku, kde se v baru scházeli plavci. Ukázal jsem mu na domy a řekl.
„Podívej se na ně ty vole, tohle je komunistický pořádek. V centru města postavené paneláky, když předtím zbourali co mohli. Bez rozmyslu. Podívej se jak to město vypadá po jejich čtyřicetiletém hospodaření. Koukni se na starý fotky a přemýšlej, proč na nich nikde nevidíš opadanou omítku, proč na nich není takový bordel jaký vidíš v těhle ulicích? Tohle budeme dávat do pořádku kolik let a kdo ví jak to dopadne.”
Tak jak vypadal Děčín, tak vypadaly všechny města. Zničená městská centra, paneláková sídliště, která se rozpadala po několika letech užívání nedostatečné prázdné obchody, na všechno fronty. Nikdo nechápal jak je možné, že tolik let míru, tolik let slibů a města se rozpadají, střechy a omítka padá lidem na hlavy. Krámy prázdné, počítače a barevné televize, či video recordery jako luxus. Stačilo se podívat na filmy z první republiky, jak vypadaly města a vesnice a jak vypadají v tom roce devadesát. Jaká byla úroveň služeb.Ano základní potraviny byly koncem osmdesátých let dostupné, jen ty játra a podobné byly podpůltové. Jak vypadala města osmdesátych, sedmdesátých nebo šedesátých let, stačí se podívat na filmy z období socialismu, a stačí se podívat dnes kolem sebe, jak vypadají města. Stačí porovnat míru znečištění v Severočeském kraji, dnes Ústeckém, tehdy a dnes.
Jsem starý chlap a měl bych být staromilec, mělo by se mi stýskat po starých časech, kdy tráva byla zelenější, nebe modřejší, slunce víc svítilo a holky byly povolnější. Jenže se mi nestýská. Neumím si představit, že by socialismus pokračoval a já bych se rozepisoval o FreeBSD, nebo Linuxu. Nebo, že bych čekal na dceru, která mě má o víkendu navštívit, protože žije v UK a tam vystudovala, dnes tam pracuje a budeme o víkendu probírat, jak se nejlépe a nejvýhodněji dostat o dovolené do Skotska. To by jednoduše bylo nemožné. Stejně jako nemožné by bylo abych měl skype, četl knihy, které jsem uváděl v minulém blogu, dělal psychoterapii. Už jenom tohle by vzbudilo pozornost státních orgánu.
A teď si představte, přišel čas, kdy se mohlo bez jakéhokoliv omezení cestovat, kupovat a číst knížky, které nebyly k dostaní, vidět filmy, cio byly na indexu, studovat, to co jste studovat chtěli. Lidský život je zásadním způsobem ovlivněn emocemi. Jak se cítíme, tak vnímáme svůj život své možnosti, tak vidíme svět. Na tom stojí celá psychoterapie a potvrzují to výzkumy mozky. Jsme zásadním způsobem ovlivněni prožitkem nikoliv jakousi objektivitou, či dohodou o tom co je správně. Jak prožíváme, tak žijeme. Co se zdá lidem kolem dvaceti až třiceti samozřejmým, pro mne je stále ještě úžasným, protože si i ve svých skoro šedesáti letech uvědomuji, že mám každý den možnost pro sebe udělat přesně co chci.
Nějaké negativistické úvahy, jak mě zvyšující se majetek těch deseti tisíc horních omezuje v rozvoji, je jen levicový blábol. Nikoliv solidní vědecká práce. Bez ohledu na míru dat v ní uvedenou. Moje zkušenost je taková, že spousta lidí v této zemi krade, v malém i velkém, rozdíl je tedy jen ve velikosti majetku nikoliv v samotném činu. Zlodějna zůstává zlodějnou, ale i přesto jsem prostě udělal, to co jsem udělat chtěl. Jestli jsem se nepřipojil k rozkrádání, to si za zlé nijak nemám, za zlé bych si měl, kdybych si nepřečetl, co jsem si měl přečíst, co jsme mohl, neviděl, co jsem vidět mohl, nesetkal se s lidmi se kterými bych se setkat mohl.
Omezovala mě StB. Omezovaly mne socialistické zákony, které dbaly na to abych se pod pohrůžkou trestního stíhání choval jako nesvobodný dement, o kterého se musí socialistická společnost postarat. Postarat po svém, udržet mě v tom abych moc nevyčníval, neměl odlišné názory. Pan Keller přisoudil americké justici, to co sám zná z domova. Byl tu jistý zákon na ochranu pětiletky, který umožnil zavřít kohokoliv, kdo podle režimu neměl řádně zdůvodněný příjem. Tak s vyráběla kriminalita, tak se stát zbavoval těch, co neměli zájem žít podle představ KSČ. Možná existuje v některých amerických státech ještě zákon o potulce, ale tím si nejsem jist. Nejsem znalec amerického zákonodárství.
Mě osobně nevadí majetek miliardářů, jako je Gates, Buffen a další. Jestli ho ukradli a nejsme jim schopni onu zlodějnu prokázat řádným procesem, pak se musíme smířit s tím, že ho mají, že ho nejsou schopni sami spotřebovat a že je na nich jestli budou dávat miliardy na charitu, nebo si budovat zlaté zámky a kupovat luxusní auta, luxusní letadla a jachty, sdružovat se výlučných klubech pro miliardáře a my střední vrstva budeme jak zněl jeden názor, na pokraji bankrotu udržovat své firmy v chodu. Platit daně, které se nám nebudou líbit, stejně jako se nám nebude líbit jejich rozdělování. je jen zvláštní, že většina těch „bankrotářů“ se svého kopyta drží jak může. Že z nich většina nejde na pracák a pro sociální dávku. Asi ona svoboda, žít na pokraji bankrotu a svoboda dělat co chci je pro ně důležitější, než řešit potíže Kelnera, jestli exoanduje do Číny nebo ne.
Už jen to, že se o tom dá diskutovat veřejně mě stále ještě těší. Mimochodem, mě daně jak jsou dnes, vyhovují. Spočítám kolik jsem vydělal, odpočítám paušální náklady, zaplatím daně, zdravotní a sociální pojištění a pokračuji v krasojízdě. Nemusím nic vymýšlet, jak obejít daňovou zátěž. A vůbec nehodlám mít zájem platit víc. Jestli socani mi chtějí zvednout daně, tak to je přesně ten důvod, proč je nehodlám volit. Jejich sofistikované důvody, které jim dodává pan Jiří Havel nebo jemu podobní ekonomové,případně sociologové typu pana Kellera mě skutečně neberou. Socani jak jsem se přesvědčil, neumějí hospodařit se žádnou částkou peněz. Ať je sebevětší.
Stejně jako mě těší, že mohu si stáhnout FreeBSD 7.3 které vyšlo, těší mě že mohu jet do Skotska nebo obejít anglické plavební kanály. Jestli vidím pro sebe nějaký zásadní rozdíl mezi těmi dvaceti lety života v kapitalismu a demokracii, tak přesně v těch možnostech. Proto stále těch uplynulých dvaceti letech od prvních svobodných voleb, které jsem zažil až k těm co budou za pár týdnu, považuji pro sebe za mnohem hezčí, než těch třicet devět předchozích v socialismu. Ano, rád vzpomínám na mládí, rád vzpomínám na roky u plavby. Ale jsem si vědom toho, že to co jsem měl možnost prožít u plavby bylo dáno právě tou mírou nesvobody a malých možností pro většinu lidí. I pro mne.
Dnes bych asi u plavby nestrávil patnáct let, ale podstatně méně.Zvrácenost doby, kdy exkluzivním ovoláním bylo právě třeba povvolání plavce, řezníka, zelináře, kadeřnice, protože tam si lidé aspoň trochu realizovali své ekonomické sny. Povolání terapeuta, programátora, psychologa, rozhodně tyto ekonomické možnosti neskýtalo. Ani další možnosti, možnost vzdělávání v zahraničí, studijní cesty, možnost cestování do světa, možnost diskuse. To skutečně bylo omezeno na nejvyšší možnou míru a o tom kdo bude tím čím oním nerozhodovalo nic jiného než míra opravdové, nebo hrané loajality k režimu. Případné holé držení huby.
Vůbec nehodlám tvrdit, že je dnes všechno v pořádku a OK, ale sám za sebe jsem rád, že se poměry změnily a změnily se pro mne k lepšímu, bez ohledu na vše co se děje. Ekonomická krize, míra korupce, politické čachry jsou nepříjemné, otravné a pro mnohé existenční. Ale pořád řešitelné. Řešitelné v rámci systému. Systému, který poskytuje víc možností než všechny jiné známé systémy.
PS: Ty města a domy opravdu vypadají lépe a jsou i v lepším stavu, než před dvaceti lety.