Vracím se do starých kolejí. Rytmus Bohnice, Palmovka, Řeporyje plus klienti, naskočil zcela sám od sebe. Léto sice ještě dávno nekončí, ale skončil sladký čas nicnedělání.
Vracím se do starých kolejí. Rytmus Bohnice, Palmovka, Řeporyje plus klienti, naskočil zcela sám od sebe. Léto sice ještě dávno nekončí, ale skončil sladký čas nicnedělání. Herci reagují na zaslaný text, každý pochopitelně má jinou představu o čase a intenzitě zkoušení, ale i to se poddá.
Vracím se tedy k osvědčenému rytmu života, který mám za ty roky nacvičený, nebo by se dalo i říci: „Rytmus života, mi ulehčuje život. Pevně stanovený program, který mi umožňuje spoustu neplánovaných aktivit, co mne baví. Jako třeba divadlo, nebo četba, či sledování starých filmu s hvězdami jako byl Errol Flyn, či Ronald Reagan. Včera jsem se zrovna díval na „Santa Fe trail.” Právě s oběma herci výše uvedenými. Byl jsem zvědavý, protože jsem žádný film s Ronaldem Reaganem neviděl, jaký byl aspoň filmový herec, když byl tak dobrým presidentem.
Levice si pochopitelně myslí něco jiného, ale Reagan v mých očích stojí hodně vysoko. Jako herec nevím, z jednoho filmu asi těžko poznám. Byl ve své době zřejmě považovaný za hvězdu, jinak by nebyl ve dvojici s Flynem. Ve filmu, co jsem viděl se mi celkem líbil. Ale co vím, hrál i v dost béčkových filmech. Nakonec, peníze se vydělávají různě a točit béčkový film je pořád poctivý způsob života.
Tak tak, před chvíli mi volala jedna známa, kterou se pokouším přesvědčit aby s námi hrála divadlo. Chce zachránit jednoho „AGT.” jak se označují sami lidé, co mají kombinovanou závislost. Alkoholik,gambler a feťák dohromady. Chudák děvče, toho hocha dost dobře znám, tři roky ke mě chodil na skupinu, pak začal žít v domnění, že už je vystaráno. Začal hrát a fetovat. Chlast myslel, že v mých očích na tom bude lépe.
Nakonec si dal tehdy říci, šel znovu do Bohnic, potřetí, pak odešel ze skupiny, protože měl pocit, že jsem na něj málo vlídný. Odešel jinam, tam asi na něj zřejmě byli také málo vlídní, skončil a výsledek je zde. Lidé kolem něj si myslí, že je možné ho zachránit, když zatím v tom tak moc nejede. Což je omyl největší. Pokud už se jeho hra, fetování či chlast provalí, jede v tom naplno, už to nestačí skrývat, většinou, pokud recidivisté přestanou svou recidivu skrývat je to signál, že jsou na dně. Pak je potřeba počkat až osobně někde požádají o pomoc.
Pomoci ano, ale jinak, než ti recidivisté většinou chtějí. Pokud chce do terapie, klidně ho doprovodit do léčebny, nebo ho podpořit v tom, že dělá správně, když někoho vyhledá, ale nic za něj nezařizovat, nepůjčovat mu peníze, maximálně mu koupit lístek na MHD, aby neměl potíže s revizorem, když se přesunuje do blázince. To by mohl také zjistit, že má trabl a trabl musí zlikvidovat svou oblíbenou drogou. Ale věk a zkušenosti mě poučily, že pokud se chtějí skutečně do blázince dostat, svedou to hoši a dívky bez jakékoliv cizí pomoci.
Předchozí odstavec byla jen taková poznámka na okraj. Většina záchranářů typu oné dívky, nechtějí slyšet jasná slova o tom, že se nemají nechat vtáhnout do problému těchto lidí, protože jim hrozí že se v těch problémech utopí s nimi. Neodpovídá to jejich představě o svých schopnostech a možnostech. Proto jsou mimo jiné i z tohoto důvodu spoluzávislí, protože musí dospět za pomoci tvrdých zkušeností, hodně bolestivých podvodů ze strany závislých, které chtějí zachránit, že zachránit se v takovém případě dá jen člověk, který o záchranu požádá, spolupracuje a začne se chovat jinak.
Ano, změna závislého i spoluzávislého, začíná od chování a jestli něčeho závislí jsou schopni, tak přesně změny chování. Dokonce mnozí si umí spočítat, že změna chování je nutná, aby něco od těch druhých dostali. Takový alkoholik, přesně ví, co má říci, když něco od druhých chce, dokonce umí i o tu laskavost poprosit, což třeba dlouho ve svém okolí nedělal. Neměl totiž důvod prosit, dostával třeba ze strachu. Ale když zjistí, že jeho vyhrůžky nefungují, nebo ti zastrašení utekli co nejdál, tak klidně změní chování a prosí. Jasně, že prosí jen v té nouzi, ale časem díky terapii a požadavkům okolí, zjistí, že změna chování z vyhrožujícího na prosícího má podstatně větší efekt, než být jen agresor.
Spoluzávislý také časem pochopí, že jeho chování, kdy důvěřuje slibům, plní požadavky na základě hezkých ujištění, nikoliv skutků , je kontraproduktivní. Nic se nezmění a on se stal jen „dojnou krávou” na požitky závislého. Ale o tom jsem napsal několik knih. Takže zde to jen tak připomínám, když už jsem se začal tímhle tématem v tomhle blogu zabývat. Jen tak podotknu, že obzvlášť mám oblíbenou větu spoluzávislých, co mi volají a říkají: „Víte, potřeboval/a bych nějakou radu jak ho zachránit, jak mu pomoc.” Jo, dobrá rada, co okamžitě funguje jen v populárně naučných periodikách jako je třeba „first class, co si občas s oblibou čtu na FB.
Ten gentleman, co ty texty píše, je píše srozumitelně a přehledně. Mají jen malou chybu. Aby se jimi člověk byl schopen řídit, potřebuje o trochu víc času, než je jen ten, co stráví čtením těch pravd. Většinou několik let, než se naučí pracovat s emocemi, nahlédnout na sebe, změnit své chování, zbavit se strachu z následků atd atd. Jo hezky se to čte, ale peníze bych do toho časopisu neinvestoval. Tedy, že bych si ho koupil. Rady jsou to dobré, o to nic. Stejně tak si nedělám iluze o dopadu svých knih, pokud ti lidé jen přečtou a nepřijdou aby porozuměli sobě samým a svým záchranářským motivům, plus dopadům jak na ně samé tak jejich okolí.
Naštěstí, čas od času leckdo přijde, nějaký čas spolupracuje a pak má jejich změna v chování, tím jak bylo řečeno začínáme i efekt v tom vztahu ze spoluzávislým. Ať se jedná o rodinné příslušníky, kamarády, nebo kolegy. Bohužel, jako všechno i tohle vyžaduje čas, úsilí, vyrovnání se z nejistotou a strachem a pochopení, že stejně nakonec může nastat neúspěch v té pomoci a tak se musí člověk umět i vyrovnat se ze zklamáním. Což bývá obtížné i pro mnohé kolegy, co se neuměli vyrovnat se svým spasitelským komplexem. A bud skončí jako terapeuti závislých a nebo se poučí i za cenu bolesti. Jo jo, bolest, zklamání, strach občas světem vládne. Jak zjistí asi i mnozí sluníčkáři, co chtějí zachraňovat všechny trpící světa.
Zjistí totiž, že se nedočkají ani vděku za své úsilí a výsledky, že nejsou zas až takové v jaké doufali. Dobrého po málu, říkala moje babička a měla fakt recht. Ani sluníčkáři ani zachránci závislých totiž nepočítají s mnohými okolnostmi, které ono zachraňování sebou nese. Lidé jsou totiž neradi vděční, protože jim ona „záchrana” připomíná jejich „neschopnost se o sebe postarat, kterou jim ti zachránci vnucují. Bourá jim to vlastní obraz. A to je moc a moc bolestivá rána. Jo jo.