Diskuse vedená k blogu „Blog o lásce„ mě vede k tomu abych se trochu zamyslel nad tím, co jsem jen tak letmo naznačil v odpovědi na komentáře „M.” Poznal jsem mnoho lidí, mužů i žen, kteří používají r
Diskuse vedená k blogu „Blog o lásce„ mě vede k tomu abych se trochu zamyslel nad tím, co jsem jen tak letmo naznačil v odpovědi na komentáře „M.” Poznal jsem mnoho lidí, mužů i žen, kteří používají rozvod nebo rozchod jako nátlak na partnera. Nátlak, který má změnit jeho, jeho chování ku prospěchu a spokojenosti partnera/ky. Jako nátlakový prostředek funguje celkem spolehlivě a nelze popřít, že třeba u závislých, tohle bývá poslední kapka, která dovrší jejich lidský debakl a oni zjistí, že jsou v situaci, kdy buď se změní a nebo končí zcela jako partner a přichází o rodinu. Nutno podotknout, že ne vždy je tahle strategie účinná. Mnozí závislí ji prostě nevezmou na vědomí.
Ovšem pokud mám svou vlastní zkušenost a zkušenost jiných, myslím, že strategie rozvodu používaná v konfliktních manželstvích je vysoce nebezpečná. Vyslovují se vyhrůžky, které se ukáží plané. Nebo co je horší, podají se žaloby o rozvod, které plané sice nejsou, ale slouží jen jako nástroj zastrašování. Lidé jako „M” mají vzhledem k svým zkušenostem tendenci uvažovat v extrémech. Buď je vše dobré a nebo je vše zlé. Hovoří o agonii vztahu, tam kde se jedná jen o rozdílný pohled, nebo jako třeba jedna má klientka o hrozném příkoří, pokud nedostane hned teď všechno na co ukáže. Z toho důvodu, že jsou zvyklí uvažovat v extrémech okamžitě vidí maximum zla, kde druzí vidí jen momentální únavu, neochotu plnit každé přání, které ten druhý vznese. Nebo a to je další extrém, mají pocit, že nesmějí chtít nic pro sebe aby nevypadali jako sobci. Nic nechtějí, proto sami sebe vidí jako dobré.
Většinou v extrémech nežijeme, pouze je jako lidí rádi používáme k prosazování svých požadavků. Častá věta: „Co mi zbývá, když jsi takový/á„ je nádherným dokladem. Manipulace typu, kdyby si byl lepší, nemusela bych se rozvádět, opouštět tě, je velmi častá a velmi tvrdá. Co je lepší, správné, přijatelné, vždy určuje manipulant. On ví jak to je. Dost často se jim daří využívat výhody připoutanosti k získání převahy. Ovšem potíž je v tom, když ten druhý řekne. „nechci být podle tvých představ, nechci plnit každé tvé přání, mám stejná práva jako ty a stejnou cenu. Něco za něco.” V tu chvíli se manipulant namíchne a začne hovořit o povinnostech, dovolávat se tradice, rozumu, lásky a ještě mnohého dalšího. Najednou zjistil, že přestal být autoritou v oblasti morálky, chování a závazným určovatelem povinností partnera.
Rozvod nebo rozchod je natolik zátěžová situace, že bývá stavěna na velmi vysoká příčel žebříčku životních rizikových událostí. Tak frustrující a vyčerpávající, že mnohé vyřadí na poměrně dlouhou dobu z běžného života. Docela chápu lidi, kteří prošli touto zkušeností, že během ní dělali věci, které by za normálních okolností nedělali a používali slova, jež by nepoužívali. A jestliže jedna strana má pocit, že situace rozhodně není natolik vážná než aby se dala řešit jinak než rozvodem, rozchodem, pak se cítí skutečně ohroženi. Někteří prosí, někteří mlčí, někteří vyhrožují. A někteří řeknou. Jak myslíš zlato. A začnou si naprosto cíleně žít svůj vlastní život, v němž není ani stopa po nějaké závazku k tomu druhému. K tomu rozvádějícímu se nebo rozcházejícímu se.
Nechci tady říkat co správné je a co správné není. Každý má svou metodu přežití, přečkání toho truchlivého času. Ne každá je efektivní a některé jsou evidentně nebezpečné. Chlast, drogy, adrenalinové zážitky spojené s rizikem nad běžnou míru únosnosti. Potíž je v jedné věci. Správně odečíst, jestli je rozvod míněn vážně, či nikoliv. Jestli je, pak asi každý napíná síly co může aby se udržel nad vodou. Jestli není, myslím, že má každý koho se tahle vyděračská metoda bez ohledu na příčinu konfliktu týká, se patřičně namíchnout a například říci. Do téhle chvíle, jsem měl pocit, že se sice hádáme, ale to nám nebrání se mít rádi. Jestli jeto jinak, pak se zamyslím nad celým naším vztahem a možná jej i přehodnotím. Protože jestli je láska to že plním všechny tvoje požadavky, pak skutečně nevím jestli takovou lásku chci.
Taková slova se druhé straně špatně poslouchají a někdy, většinou vyvolají ještě větší tlak. Ale jestliže ten, kdo opravdu nechce být slepým vykonavatelem požadavků druhého vydrží, dá to mu druhému informaci, že se považuje za stejně cenného. Ten, kdo mě za stejně cenného nepovažuje, musí se smířit s tím, že taková pozice v jeho očích je pro mne nezkousnutelná a odcházím tam, kde budu přijat vlídněji a budu mít cenu. Druhá strana zažije bez ohledu na to, co chtěla, úplně něco jiného a má výsledek se kterým nepočítala. Tisíckrát můžeme říkat, co se má a nemá, lidé se jednoduše chovají podle toho co jim vyhovuje a ne podle toho co jim druzí říkají že se má. Riziko takových unáhlených řešení postavených na nejtěžších kalibrech není vůbec o mužském nebo ženském chování. Je prostě o neuváženém chování.
Zažil jsem několik takových vztahů, kde jsem byl stavěn do pozice, „buď a nebo.” Jinak řečeno. „Ber nebo nech ležet.” Zažil jsem i mnoho klientů, kteří jsou stavěni do stejné pozice. Někdy musím říci, bez ohledu u některých na jejich minulost se jim vůbec nedivím, když řeknou. „Nechám ležet.” Také bych nechal ležet. Protože ty navrhované podmínky se rovnají postavení otroka, který sám o ničem nerozhodne a je odkázaný na milost a nemilost otrokáře. Tohle si většina lidí, pokud si rovnou nelibují v postavení týraného otroka partnerem, nedá jednoduše líbit.
Ti opouštějící se mnohdy přepočítají v jedné věci. Jejich výlučnost není tak jedinečná a tak cenná, aby ti druzí bez nich nemohli žít. Někteří, co jsou předmětem takového nátlaku odejdou a nechají na místě vše. Bohužel třeba i děti. Vzdají se všeho, aby si zachovali pocit vlastní sebeúcty. Jestli je takové chování správné nebo nesprávné, nehodlám soudit. Chápu je, že to udělají. A chápu i údiv těch, kteří vyšponovali celou situaci a najednou zjistí, že místo změny chování toho druhého docílí jen odchod toho druhého. Odchod a jen málokdy ochotu k návratu.
Pokud se tahle situace stala mě, zkusil jsem rozeznat, zda je onen návrh na rozvod míněn vážně. Jestliže ne, pak jsem udělal vždy vše, co šlo k usmíření. Jestliže ano, nikdy jsem neudělal nic. Nechávám tohle na tom druhém, jestli náhodou nezmění svůj postoj, názor. Ovšem většinou si dávají na čas a zatím všechny mimo mé první ženy přišly pozdě. Už jsem byl jinde a neměl jsem potřebu obnovy nebo nějakého důvěrného přátelství. Docela klidně si s tou ženou po čase mohu vyjasnit její důvody k takovému kroku, ale v žádném případě to nevede ke změně stavu. Platí: „Žádné důvěrnosti, žádné přátelství, žádné návraty.” A je mi zcela jedno jestli takové rozhodnutí považuje za správné nebo nesprávné.
Ještě se vrátím k poznámce „M” že neřeší „veverku zrzku.” Možná přijít žena o něco později s dohodou a stažením návrhu na rozvod, pak bych třeba už jen řekl. „Víš, já už jsem se rozhodl, že s tebou nebudu. Zkus to s někým jiným.” jako jsem to několikrát řekl později jiným ženám. Zatím jsem toho nikdy nelitoval. Lidé, kteří místo pokusu o systematické vyjednávání, které není většinou příjemné volí extremní řešení, mají řešení. A co dál? Lidé, kteří volí obtížné vyjednávání, beroucí čas a síly, mají naději. Takto se chovající lidé velmi často tím získají náruč toho druhého.