Takže znovu a lépe. Dopsal jsme skoro blog, když nějaký dobrák vypnul a zapnul proud. A protože nemám UPS, a píši v textovém editoru VIM a zapomněl jsem jej i pojmenovat. Neuložil se. Dobře mi tak.
Takže znovu a lépe. Dopsal jsme skoro blog, když nějaký dobrák vypnul a zapnul proud. A protože nemám UPS, a píši v textovém editoru VIM a zapomněl jsem jej i pojmenovat. Neuložil se. Dobře mi tak. Sto řádků práce pryč. Sto řádku mají obvykle moje blogy v editoru. Ne že by to byl nějaký zásadní text, jehož ztráta by způsobila katastrofu v literatuře. Psal jsem jen o tom, že jsem včera konečně docílil jistého zadostiučinění, kdy jsem se obrátil na pracovníky Seznamu s tím, že některé uživatelky si kopírují moje blogy do svých blogů a tam se k ním vyjadřují způsobem, který bych jim na svém blogu nedovolil. Ověřili si pracovníci a udělali opatření. Jedné uživatelce celý blog smazali. Bez výstrahy. Ona sice měla pocit, když jsem ji vyzval aby můj blog ve mém blogu smazala, že mě má v paži, jak se trochu víc sebevědomě vyjádřila a dodala, „sis dal frťana dědo, ne? Nějakej starej alkoholik mě nebude říkat co mám dělat.” Takže jsem už neříkal a rovnou jednal.
Včerejší odpoledne bylo potom ve znamení vyhrůžek. Od oné uživatelky. Co všechno na mě dopadne a tak. Inu děvče z menzy. Možná ji nešlo ten den mytí nádobí. Druhá uživatelka dala na mé upozornění a moje texty smazala už dřív. Stálo mě to docela úsilí, než jsem ji v komentářích na jejím blogu a potom v mailu přesvědčil. Kdybych tušil, jak snadné je při jasných důkazech někomu dát kompletně smazat blog, udělal bych to i jí. Aby si pamatovala, že krást se nemá ani na internetu. Nebylo by jejího blogu škoda. Beztak ho má plný opsaných mouder z internetu a učebnic. Bezostyšně vykrádá druhé a když je na to upozorněná hovoří o přepracovaném tématu. Prostě kopíruje a krade. Stále.
Ona uživatelka, co ji smazali blog, jak už jsem řekl mi potom asi polovinu odpoledne vyhrožovala, co se mi všechno stane. Jsem na vyhrožování celkem zvyklý a nijak se jím moc netrápím. Vyhrožovatele pokud překročí nějakou hranici upozorním, že existuje instituce jménem Policie České repupbliky, a uschovám si jak screeny z chatu, tak třeba i výhružné maily. Pro jistotu. No a většinou výhrůžky utichnou. Takže jsem včera zažil několik vyhrůžek, a po mém upozornění na jejich obsah, se mi pokoušela ona uživatelka sdělit, že vlastně nic neřekla a ty vyhrůžky vlastně byly jen tak, z legrace. Jenže už zjistila, že asi mě přestala ta legrace zas tolik bavit a na základě zkušenosti smazaného blogu si uvědomila, že nekecám. Ona mě nezná osobně, kdyby znala, věděla by, že: „Jílek nikdy nekecá.” Pacienti a moji známí o tomhle mém tvrzení nepochybují.
Pokud někdo ze čtenářů má za to, že se tu rozepisuji o hovadině, co nestojí za řeč, tak já si nemyslím, že je potřeba až zas tolik dělat místo lidem, kteří mají pocit, že jim je dovoleno vše a pravidla nebo zákon pro ně neplatí. Mnohdy lidé přijdou a říkají, stejně se nedá nic dělat, nic nemá cenu. Já se ptám. „A zkusil jste tohle?” Většinou nezkusí a většinou zjistí, že řešení není zas až tak náročné. Tady jsem se zeptal jednoho admina co dělat, on mě odkázal na člověka, co spravuje na Seznamu/lidé blogy, napsal jsem mu vzkaz, za tři dny mi odpověděl a bylo vymalováno. Pro uživatelku korektivní zkušenost, že je vodcaď až pocaď.
Stejně tak s policií, pokud necháme policajty sedět na služebně a surfovat po netu, budou mít zlaté časy za naše peníze. A různí šikulové, budou mít pocit, že stačí napsat vaše telefonní číslo, předpokládanou adresu, jako ona uživatelka a už se roztřesete. Sice obojí měla špatně, ale v klidu jsem ji upozornil, že v tuhle chvíli používá nátlak a manipulaci a že by se její tenhle způsob chování nemusel vyplatit. Pravděpodobně jen si tak hrála, ale mě nebaví, když si se mnou lidé chtějí hrát podobným způsobem. Tyhle hry bez váhání a otálení zarazím. Navíc si skutečně tyhle maily schovávám. Pro jistotu.
Jinak jsem strávil celkem klidný a příjemný víkend. Koupil jsem si tři filmy, musím využít, že ted je spousta dobrých filmů laciných a tak je krize alespoň v něčem a někomu prospěšná. Koupil jsme si western s Marlon Brando „Křivák.” S ním westerny jsou zcela odlišné od třeba westernů s John Waynem. Pustil jsem si ho hned jak jsem došel domů. Jen mi bylo líto, že původně černobílý film obarvili. A ještě nekvalitně. Ale příběh to byl hezký udělaný, jak už v Hollywoodu mají ve zvyku. Spravedlnost nakonec zvítězila a o nic jiného nešlo. Film „Cikáni jdou do nebe„ jsem si koupil kvůli muzice. Samotný příběh mě zas až tak nebral, ale na sovětský film byl ucházející. Dokonce tam i dívčí prsa byly vidět. Ten film, když hráli v Děčíně, tak na něj přišla celá děčínská cikánská komunita. Chovali se slušně a jednou i zpívali. A hezky.
Třetí, klasika. „Svatby pana Voka.” Miloš Kopecký v hlavní roli. Sice asi komerční televize jej v posledních letech promítají často, ale myslím, že DVD neškodí doma mít. Zatím jsem jej na rozdíl od těch dvou předchozích nepustil. Kopeckému tam bezvadně sekundoval Pavel Landovský. Krátce potom mu zatrhli činnost pro nesouhlas s režimem. Mě většinou dva filmy za dva dny stačí. Je to podobné jako s knížkami. V dobách kdy jsem přečetl dvě knihy denně, jsem zjšťoval, že při třetí mám potíže si pamatovat ty dvě přechozí. Splývají mi, stejně podobně to mám i s filmy. Navíc se často ty filmy ruší zážitkově.
Ještě se vrátím k těm dámám, co mi kopírovaly z blogu. Ta jedna, co jsem ji kdysi zatrhl přístup sem na web, mi v mailech a nejen v mailech se snažila dát najevo, že to co píši má od umění daleko, (netušila jakou má pravdu. Já jsem na umění rezignoval už dávno.) To nezabralo, tak se mi snažila podstrčit, že ji závidím vzdělání a pojmový aparát, který ona bezchybně ovládá. Pobavila mě a nijak jsem ji nepřesvědčoval, že je to jinak. Jen jsem se podivil, když je tak schopná a nadaná, že nikdy nenapsala žádnou knihu, nikdy ji nenabídli aby spolupracovala s nějakým médiem. Třeba s televizí. Jestli náhodou nezávidí. Ale ne, to určitě ne. To jsem přehnal. Taková vzdělaná dáma by jistě netrpěla tak nízkým charakterem.
Přesvědčila mě přesně tímhle o jedné věci. Člověk potřebuje vzdělání. Potřebuje umět číst a psát. Dokonce si myslím, že je dobré chodit na jakoukoliv školu, která ho naučí zacházet s informacemi a fakty a tu školu dokončit. Už jen pro svůj pocit. Tu školu si může klidně dopřát během života a nemusí to být nutně v mládí. Protože, co možná ztratí na takové té snadnosti se kterou se v mládí vstřebávají nové informace, tak to nahradí zkušeností a schopností už třídit co důležité je, také má uplně jiný motiv a vlastně v konečném výsledku je na tom nakonec stejně jako ten mladý. Jenže nesmí mít pocit, že se školou získal nejen vědomosti, ale i moudrost a rozum.
Vědomosti, diplom a moudrost, či talent a nadání nejdou vždy ruku v ruce. Jsem s eoné dámě snažil v diskusi sdělit. Zřejmě neúspěšně. Teď taková malá zdánlivě nesouvislá pointa. Volal jsem Šárce, co jsem s ní vystupoval v pořadu „Rodina a já” abych ji řekl, jak ji to tam slušelo a jak se mi líbilo, když jsem se na to opravdu s odstupem podíval, co říkala. Samozřejmě i poděkoval.
Šárka mi pak řekla jednu věc, která mi tak trochu poskytla zadostiučinění. Dáma, která kopírovala z mých blogů se mi vysmívala, že píšu bez ladu a skladu, že přebíhám z jednoho tématu na druhé a neudržím myšlenku. A od Šárky o které vím, že vystudovala historii jsem dostal pochvalu za svůj blog o Janu Husovi. Prý byl napsán pregnantně, srozumitelně a bez faktických chyb. Pry ji tenhle blog příjemně překvapil a byl nečekaným odlišením od těch vztahových blogů. Musím říci, že tohle ocenění mě skutečně potěšilo. Zřejmě asi umím psát i kompaktně.
Jenže mě baví psát jak píši. Začnu u řízku a skončím u parní lokomotivy. Byl na ně krásný pohled. Ale cestovat vlakem taženým parní lokomotivou, bylo při otevřených oknech někdy jako si hrát v uhláku na horníka. Mít bílou košili nebo bíle šaty v takovém vlaku nebyl zrovna nejchytřejší nápad. A byli tací mezi námi. Tedy zavřít okno, ale v létě a bez klimatizace? No a řízky jsme měl včera. Kuřecí a krůtí. Tři. Moc dobrý. A dost! 🙂