Napadá mne občas, když si klient, nebo klientka stěžuje, že práce je nebaví, nenaplňuje, unavuje, jestli ti stěžovatelé někdy přemýšleli o tom, zda, to co dělají, má nějaký smysl.
Pochopitelně nezůstanu jen u přemýšlení a zeptám se. „Má, co děláte nějaký smysl? A co byste chtěl dělat? Co by vás bavilo, naplňovalo? ” Obvykle nastane ticho, nebo po mne klient, klientka vrhne uražený pohled, ve kterém je obsaženo vše. Celá má neschopnost, malá empatie, porozumět tomu trápení, co ona/on má.
Což sice mírně komplikuje situaci a terapii, ale komplikace patří k životu, k lásce i stavbě prasečího chlívku. Na komplikacích člověk vyroste, nebo zapadne do bažiny vlastních pochybností o sobě samém. Ti, co přicházejí za mnou, už ale v té bažině pochybností o sobě samých už jsou. Takže je zbytečné jim tuhle skutečnost zas až tolik zdůrazňovat.
Obsah bažiny ve které vězí až po krk se občas nese názvy jako: „Únava z nenaplněných očekávání. Únava z neschopnosti stanovit hranice přetěžování. Únava z nepochopení smyslu toho co dělám. Únava z pochybností o sobě samém. Neochota něco malého udělat pro sebe v tuhle chvíli, v tenhle pracovní den.”
Dost značná část lidí, kteří přičichli k bolševickým myšlenkám, všeho druhu, má pocit, že někdo má povinnost jim zajistit jejich štěstí. Zaměstnavatel, úředník, manžel/ka, ” Asi bych mohl vyjmenovat více „odpovědných osob”, ale pro tenhle blog je počet odpovědných docela dostačující. Lidé mající výše uvedený postoj, jsou plni očekávání, jak je bude nová práce bavit, nový partner bude úžasný, dovolená skvělá. A ejhle, ono noc.
Na dovolené prší, ač nikdy nepršelo, nová práce a nový nadřízený se ukazují a naplňují podle známého přísloví: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.” Z lahodného zpěvu se stala kakofonie a nic není jak by mělo být. Věk a zkušenosti, ani ne tak samotná psychoterapie mne naučily, že čekat, že se někdo postará o to abych se v práci bavil, bylo mi tam nadmíru dobře a naplňovala mne, jak rádi mnozí říkají, je zhůvěřilé. Velká hesla a velké citáty a pravdy jsou najednou ničím protože: „jak se mám motivovat, abych mě ta práce bavila a naplňovala.” Jak se onehdy dotazovala krásná plačící klientka, které sice slzy slušely, ale v tu chvíli ji štěstí ji nepřinesly.
Pokud se někdo tímto způsobem dotazuje, pak je skutečně v beznadějné situaci. Práce ho sice živí, ale méně jednotvárnější nebude, strach ji opustit, nedovolí plačícímu aby se pokusil o něco a velká hesla, že je to jen na mě, abych to změnil v tuhle chvíli změnil, jaksi nezabírají. Zůstávají jen hesly, kterých člověk vyslechne za život tisíce, u některých se mnozí nadchnou, nadchne je i jejich hlasatel, dokonce je považován za mudrce, nemajícího rovného.
Vždy, když někdo přijde s takovým poznáním, jako že se má milovat, tak položím otázku: „Jak se budeš učit se milovat?” Někdy se stane, že mi lidé položí tu otázku jako první. Je-li mi položena, odpovím: „Nevím, nemám recept jak se mít rád. Ale je-li mi těžko, snažím se aby mi bylo lépe. ” Pokud ji položím já, většinou nastane ticho. Velká pravda byla vyřčena, leč odpověď není. Já se osobně domnívám, že tím, že se člověk začne zajímat o to jak na tom je, už pracuje na zlepšení své situace. Nuda a otrava jsou nejlepší motivací, jak se z toho marastu dostat. Není mi v té situaci dobře a čím déle setrvávám v tom marastu, tím víc si ho zasloužím. Řekne-li mi kdo, že se s tím nic dělat nedá, tak mám potřebu mu sdělit, že se rozhodl, že mu bude v životě zle.
Osobně se snažím si ulevit. V práci, nebo doma, či na ulici. Přišel jsem už dávno na fakt, že v téhle zemi se dá dost těžko umřít hlady. Za stávajících podmínek. A přišel jsem na skutečnost, že nežiji v nevolnictví. Tedy mám minimálně možnost změnit prostor. Dostanu-li se z deště do sucha, pak se kupodivu cítím mnohem lépe. Obvykle tomu tak je. Stejně tak, mám-li hlad, jídlo je velmi uklidňující faktor. A teď to nejdůležitější. Tím, že jsem si opatřil v dobách nouze teplo, sucho, jídlo, udělal jsem co jsem mohl abych se měl lépe, i kamarády našel, projevil jsem lásku k sobě.
Nechci-li nesmyslně trpět, pak se začínám mít rád. Já vím, že tohle je tak děsně obyčejné, ale svět se skládá s obyčejných věcí, které různě kombinované, poskytují neobyčejné zážitky. Podobně jako bramboračka. Houby, česnek, jíška, pepř a brambory, trochu sole, bobkový list, majoránka, trochu povařit a pak podávat. Hluboký talíř je málo. Krajíc či dva k polívce a svět je ze zlata. Samé obyčejné věci a jaká je to lahoda.
Mám za to, že kdo si umí udělat dobře malými kombinovanými obyčejnými věcmi, z nichž udělá tu bramboračku, naučil se mít rád. Stejně tak, když dělá práci, která je jednotvárná, nijak nenaplňující, co ji dělá mechanicky, aniž by na ni musel nějak extra myslet, tak pokud si umí udělat chvilku, kdy pro sebe něco hezkého, sobě příjemného udělá, pak k sobě samému lásku projevuje. A o to jde.
Najít smysl toho co dělám, protože když mne to uživí, pak má práce smysl, když dokáži si ji sobě přizpůsobit, pak má smysl, protože jsem se naučil se o sebe postarat v obtížné situaci. A jestliže jsem si troufl stanovit hranici svému šéfovi a nenechám se dál přetěžovat, pak dost často zjistím, že se ta práce dělat dá. A objevím svou cenu.
Většinou není nutné a ani možné něco měnit najednou. Už jsem zažil pár lidí, co nechali dojít věci do nesnesitelnosti, najednou zdrhli, aby zjistili, že si moc nepomohli. Místo otravného šéfa, mají na krku otravnou banku, exekutora nebo majitele domu a ti všichni chtějí peníze. Jsem pro to, pokusit se zlepšit svou situaci v práci, ulevit si využít volných chvílí k přeladění za pomoci malých ulevujících technik, aby se to dalo snést, přežít, nemuset bojovat a najít si čas na hledání něčeho třeba o něco víc snesitelného.
Radikální řešení jsou potřebná jen málokdy. A neustálé reformy vedou jen k chaosu. Jak nám ukazují mnozí ministři financí a školství. Nemusíme je ve všem hloupém napodobovat. A jak mi říkají mnozí klienti, stěžující si na jednotvárnost. „Vy se máte, děláte zajímavou práci, co vás baví.” A já se jich zeptám, jestli by chtěli poslouchat celý den nářky a stížnosti. Oni se zamyslí a řeknou: „No to asi ne.” A já jim řeknu. „No vidíte, i já v tom, co dělám musím najít smysl, jinak shořím jako papír. A abych to vydržel, musím k tomu všemu, něco hezkého udělat pro sebe. Udělat něco pro sebe, je stejně dobré, jako být prospěšný druhým. Stejně jako vy, musím najít cestu, jak se mít rád a neubližovat si”. Jo jo.