V poslední době nejvíc používám operační systémy, Centos 5.9 a FreeBSD.
V poslední době nejvíc používám operační systémy, Centos 5.9 a FreeBSD.
Oba jsou tradiční, konservativní, spolehlivé, díky své tradičnosti a
propracovanosti. Na nich si uvědomuji, jak je důležitá tradice,
konservatismus, ne příliš velká modernizace. Třeba i u technologií IT. Kde
mají mnozí pocit, že je třeba mít poslední výkřik módy.
Nemyslím, že je nutné mít vždy poslední výkřik módy, stejně jako není
nutná neustálá změna a reforma. Opět nic nového. Stačí se držet určitých
jistot, které sice nejsou nijak závratně velké, ale fungují. Jednou z
jistot, kterou jsem si podržel celoživotně, je jistota, že dostanu
většinou, jen to, o co si umím říci. Dostatečně nahlas, dostatečně důrazně.
Mnozí lidé, které jsem v životě potkal, mě stále okřikovali, říkali mi, že
si nemohu takhle říkat, takhle se chovat, že mám hezky počkat až si mě
někdo všimne.
Nikdy jsem na ně nedal. Nedal, protože jsem nevěřil jejich ujišťování,
že prosadit se, znamená někoho omezit, okrást, nebo zbavit příležitosti.
Stejně jako neznamená, že když vydělám, že okradu nutně někoho jiného. Umět
se prosadit, umět odmítnout, umět nastavit hranice, znamená umět přežít ve
světě, kde je mnoho těch, kteří nedbají na cizí hranice, nemají zábrany
obsadit jakékoliv volné místo, a jejich požadavky na druhé, čekat, nedrat se nikam, znamenají jen jen jedno, dát prostor především těm bezohledným,
kteří, chtějí určovat míru potřebnosti.
Jedna z takových účinných a častých manipulací, je manipulace:
„Nesmíš mě nasrat, nesmíš mě rozčílit, protože pak se neznám.”
Při své vrozené drzosti se takových lidí zeptám: „A co se jako stane,
když se nasereš? Když budeš rozčílený, když mě nebudeš mít rád? Potrestáš
mě?” Pochopitelně, takový „slušný” manipulant dá najevo,
že ano. Jenže toho se mohu bát a také nemusím. Bál jsem se dospělých lidí,
když jsem byl malý chlapec. Dnes už nejsem malý chlapec, odkázaný na
milosrdenství dospělých. Takže potrestat se nedám a pokud mě nebudeš mít
rád, zřejmě se nezhroutím.
Vyhrůžka, že mě nebude někdo mít rád, na mne už jaksi neplatí dost
dlouhou dobu. Jsem dospělý, už od dětství jsem se přesvědčil že jsem
schopný přežít i bez lásky a přízně druhých lidí. Ne všichni mě musí nutně
milovat. Docela chápu, že mnohým manipulantům tahle má „hroší”
kůže nedělá dobře, ale chápu, nejen, že chápu, ale plně si uvědomuji, že
nepříjemné pocity, které při mé lhostejnosti k tomu, co zažívají, když
jejich vyhrůžky za pomoci ztráty lásky selhávají, jsou jejich problémem.
Nenesu nijakou odpovědnost, za to jak se cítí, když jejich manipulace
selhávají. A je mi jedno, jestli se jsem považován za arogantního,
neomaleného, protože tyhle přívlastky nemají sloužit k informaci o mém
nevýhodném chování pro mou osobu, ale k přinucení ke změně mého chování,
které pak bude výhodné pro toho manipulanta.
První, co manipulant chce, je změna chování člověka, který se stará o
sebe, o své potřeby a rozhoduje se, a ptá se zda je, či není odpovědný za potíže a
problémy druhých. Většinou dospěje k názoru, že není. Není odpovědný za onoho manipulanta. Stejně jako jsem ptál, zda
jsem odpovědný za ty, kteří si půjčí peníze na dovolenou, které pak nejsou
schopni splácet, když vědí o děsivých vymahačských, praktik a podmínek,
všech těch institucí, co „legálně půjčují peníze.” Zjistil jsem, že nejsem a jestliže mě
i je neochrání zákon, co by omezil tu nehoráznou nabídku, pak se musím chránit sám.
Sám až do doby, než nastanou běžně akceptované poměry.
Všichni ti, kteří se hájí, sdružují proti všem těm vymahačským
praktikám, se dřív nebo později začnou chovat asertivně, málo kompromisně,
většinou zcela nekompromisně a všechny ty společnosti najednou mají
problém. Problém, který nechtějí řešit, je jim nepříjemný, snaží se vrátit
situaci tam, kde byla předtím, když jejich klienti cítili bezradní,
bezmocní, oni měli ty klienty emočně tam, kde je potřebovali mít. Stejně
podobně se chovají i lidé, kteří jsou takzvaně blízcí, když jim najednou
do té doby jejich povolní bližní, řeknou: „A dost, dál už ani
krok.”
Pak přesně v tu chvíli se objeví reakce na změnu chování, toho co už
všeho má dost. Z milujícího chápajícího manžela, manželky, milé, milého s
e stává sobec, který je nasírá, chová se nasertivně, jak rádi někteří
„znalci” asertivity říkají. Nakonec, ti moji
„kamarádi” z terapie říkají něco podobného. Prostě pokud se
nechci cítit provinile, stejně jako jsem se nechtěl cítit provinile před
léty, kdy jsem se choval postupně čím dál asertivněji, zpochybnil jsem
jejich sociální převahu, pak se dozvídám, co vlastně jsem. Podobně se
chovají příbuzní závislých, kteří mají pocit, že ti abstinující závislí,
mají jakousi povinnost stále něco odčiňovat, omlouvat se a kdykoliv,
kdekoliv a v jakoukoliv dobu plnit libovolné požadavky.
Potíž pro tyhle manipulanty nastane přesně v tom okamžiku, kdy si ti
manipulovaní řeknou, a oni si to stejně dřív nebo později řeknou, že jsou
pro ty manipulanty minimálně tak důležití, jako manipulanti pro ně. Nebo, a
to je mnohem horší zjištění pro manipulanty, když do té doby manipulovaní
zjistí, že ten manipulátor přestal být v čemkoliv důležitý. Pak je teprve
zle. Pro toho manipulanta. Stal se zbytečným a nepotřebným. Jeho manipulace
za pomoci vyhrůžek, že ti kolem něj ztratí jeho lásku, přestaly fungovat a
on sám se cítí jako ten, co nemá cenu. Vrátí se k němu přesně to, čím
hrozil těm druhým.
Včera „všemocní” politici, se dnes musí ucházet o přízeň
„bezmocných” voličů, včera dáma, která měla na háku svého
partnera, neochvějně mu dávala najevo, že je až někde za hromadou hnoje,
dnes sedí a spřádá „mazané” plány, jak se tomu parchantovi
pomstí. Krátký
příběh o několika životních fackách. V tomhle pravdivém příběhu je mnohé
z toho popsáno.
Pochopitelně, že mnozí jedinci jsou téměř nepoučitelní, mnohým nestačí
sebedrsnější korektivní zkušenost a už není potřeba nějaká přímá
konfrontační asertivita, ale potřeba rovnou toho člověka opustit a vzdálit
se co nejdál. Mnohé lidi jsem jednoduše opustil, nijak jsem se k nim
nevymezoval, protože jsem neměl potřebu vkládat energii, do opakování
neustále stejných požadavků, na které nehodlali nijak slyšet. Ať už se jedná
o klienty, nebo třeba kamarády, partnerky, kolegy z mé vlastní terapie.
Vzdálil jsem se a prožil jsem bez jakýchkoliv výčitek klidný čas.
Nijak mi ztráta jejich lásky a přízně nechyběla. Jo jo.