Čtu si takové výkřiky do tmy na FB, jako: „Chci začít cvičit, ale nerada se pohybuji a strašně chci zhubnout.” Jo, vždy si povzdechnu, protože se už ani nenamáhám napsat nějaký komentář v duchu.
Čtu si takové výkřiky do tmy na FB, jako: „Chci začít cvičit, ale nerada se pohybuji a strašně chci zhubnout.” Jo, vždy si povzdechnu, protože se už ani nenamáhám napsat nějaký komentář v duchu. „Všechno herečko mít nemůžeš.” Chápu, i já bych mnohdy rád měl velké svaly bez dřiny a bolesti, bez čekání. Případně byl štíhlý a krásný. Bez námahy.
Bohužel to nejde. Jinak hledal jsem dnes svou druhou džísku. Hledal jsem hledal, nenacházel. Až mi moje láska prozradila, že ji možná,(to „možná” ovšem zdůraznila,) odnesla s džíny co jsem ji dal do fundusu, pro divadelníky. Ona říká možná, ale já jsem přesvědčený, že určitě. Pochopitelně omylem, ale doufám, že se najde. Byla přeci jen skoro nová. Taková ta lehce zaběhlá, ale ještě slušně vypadající. Na to konto jsem probral svůj šatník a dal ji ještě několik věcí do zásoby. Košile, kabáty, bundy.
Už je nosit nebudu, ve skříni sice vypadají impozantně, dělá to dobrý dojem podobně jako plná knihovna knížek, ale co si budeme povídat. Stejně jako většinu knížek bych těžko někomu dával, ale vím, že číst je už asi nebudu, neb na řadě jdou ty co jsem ještě nečetl. A těch tedy je. Ne sice v mé knihovně, tam mám všechny přečtené, ale ty co ještě v knihovně nemám.
Mění se nám počasí mění jako ženské nálady. Včera jaro, dnes na nule. Půjdu ven, až vyperu a dopíši blog. Naštěstí, lze obé dělat najednou. Kde jsou ty časy, kdy jsem mohl při praní se dívat maximálně na televizi. To, když jsem pral drobnosti v kýblu a mohl jsem v kuchyni, kde jsem měl lino sedět, zvonem šťouchat a přitom sledovat třeba fotbal. Ale vyždímat jsem musel v ruce. Pak jsem se vzmohl, koupil si automatickou pračku a život se mi rozjasnil.
Tedy v manželství jsem vždy pračku měl, ale rozvody byly hrob na mou prací metodiku. Musel jsem uplatňovat dovednosti posbírané na cestách světem. Jo to byly časy. Košile prát v kýblu, nikde na dohled žádná automatická pračka, co by špinavé prádlo do pračky, či do umyvadla automaticky vložila a vyprala. No, zvykl jsem si. Když náhodou se pak najde nějaká, co zcela dobrovolně něco udělá, beru to jako bonus. Nakonec ovšem, zjistil jsem, že lepší než čekat na dobrovolnou pomocnici, je lepší zaplatit služku, co sice nevypere, ale vyžehlí a vyluxuji, utře prach a takové ty nutné, leč nijak populární záležitosti, vezme za poměrně slušnou cenu na svá bedra.
Pračka pere, řádků v blogu přibývá, myslím, že ještě stihnu sbvou obligátní osmikilometrovou procházku za světla. Včera jsem se flákal, po bytě a cestou na nákup jsem nachodil pouhé tři kilometry, ale zase jsem se věnoval kultuře, pomalu jsem dopisoval osmou kapitolu svého fantasy románu, co už píši víc než rok, takže jsem si musel těch osm kapitol přečíst, abych tušil oč se jedná. Pak jsem s mou láskou shlédli dva filmy. „Slavnosti sněženek.” Ty mě znovu okouzlily svou poetikou a lehkou nadsázkou. Potom akční a mytologický „47 roninů.” Ten příběh znám, sice byl ve filmu hollywoodsky upravený, ale v měl své kouzlo a krásu. Líbil se mi.
Jo čest a povinnost. Věta, že nelze žít se ctí pod jedním nebem s vrahem svého pána, mě jako tenkrát, když jsem se seznamoval s tím příběhem v literární podobě mě dojala. Doslova. Můžeme si o tom myslet co chceme, ale ti muži svou povinnost, tak chápali, a také se s ní, jako muži vyrovnali. Nakonec, ty sluníčkový kecy mě fakt neberou. A neberou mě ani lidé, co je hlásají. Výsledky jejich vlivu vidíme dnes a denně. Nic hezkého to není.
Jsem rád, že se má slova, která kontinuálně opakuji, že násilí, lze čelit efektivně jen připraveností k boji s tím násilím. Pak si případní násilníci víc rozmyslí, než do něčeho takového jdou. Rozhodně si nemyslím, že každý, kdo se sebou nechce nechat orat, je nácek, rasista, nebo xenofobní. Prostě začínají mnozí pacifisté chápat, že všechno má své meze. I porozumění a tolerance.
Ale to jsem se dostal asi někam jinam. Prostě celoživotně zastávám názor, že pokud mi někdo chce nařizovat, jak mám žít, co si mám myslet a čemu mám věřit, má prostě smůlu. Musí si své požadavky zkusit vynutit. Silou. Jinak nemá šanci. Pokud si je zkusí vynutit silou, narazí. Žít a nechat žít. Nevadí mi muslimové, cikáni, černoši, ani buddhisté, či někdo další. Nevadí mi přesně do té doby, než mi začnou nutit své zvyky, argumenty, když s nimi nemám potřebu diskutovat.Neřku-li žít jejich způsobem, věřit jak oni si představují tu správnou víru.
Musí být ochota diskutovat o čemkoliv, bez urážek a bez zloby. Někdy ji nemám. Oni se diví, že nemám, ale jak říká asertivní pravidlo, které mnozí nemají rádi. „Neuzavřel jsem s nikým smlouvu, že s ním budu diskutovat na téma, které zvolí.” Jsou lidé, co mají potřebu stále někomu vnucovat své postoje. Na potkání. Ti prostě uslyší z mé strany jen jedno. „Nemám zájem!” Bez ohledu, jestli má, nebo nemá takzvaně pravdu.
Tak, blog dopsán, pračka sice ještě nedoprala, většinou jsem rychlejší, takže vyrazím ven. Asi se obuji. V chladu praskají chodidla. Pak ty praskliny dost bolí. Jo jo.