Odpadl mi klient, je nemocný, takže mám možnost si napsat blog. Sice bych měl pracovat na dokončení Týpka a Jolany, což jsem se tento týden pilně snažil, ale blog je blog.
Odpadl mi klient, je nemocný, takže mám možnost si napsat blog. Sice bych měl pracovat na dokončení Týpka a Jolany, což jsem se tento týden pilně snažil, ale blog je blog. Do blogu mohu téměř cokoliv, tedy do hry také, ale zase na druhou stranu divák mívá menší trpělivost, než čtenář. Blog si přečte, v záplavě dalších blogů na něj zapomene. Už ani já sám si tak moc nepamatuji o čem všem možném jsem psal.
Ale dnes jsem vyslechl rozkošnou historku o tom, jak se neseznámit. Muž, kolem padesátky, pozval dámu na rande. Ušli kolem patnácti kilometrů, on ji celou cestu vykládal o Schopenhauerovi, pak si dali guláš v hospodě, on šest piv, ona kávu, a potom už ji nikdy neviděl. Prý se už nikdy asi neseznámí. Jo, jednomu se chce říci, že při průměrné pětikilometrové rychlosti chůze za hodinu, poslouchat tři hodiny o Schopenhauerovi už vyžaduje dámu zvláštních kvalit. Poté sledovat do gentlemana padá během hodiny šest piv, také chce asi extra duševní rozpoložení, nebo ochotu dámy si těch šest piv dát také.
Tohle je pro mnohé muže, co tráví svůj čas se svými kamarády ve své oblíbené putyce, dost překvapivé zjištění, stejně tak časem zjistí, že dáma dávající si šest piv, také asi nebude vzor rodinného života, po kterém v okamžiku záchvatu nadšení a nerozvážnosti gentleman zatouží. Nemůžeme mít všechno, většinou kámoše a milenku z putyky, plus rodinný život. Tohle se většinou neslučuje.
Vídával jsem v dobách svého dětství a raného mládí různé manželské dvojice po různých putykách a hospodách a nedá se o nich ani z odstupem mnoha desítek let tvrdit, že byli ty dvojice vzorem rodinného života a manželského štěstí. Většinou byli zdrojem zábavy a zároveň zdrojem rozhořčení, když jejich klid byl narušen manželským svárem, který dokázal zvukově obsadit celou, do té doby v rámci hospodských zvyklostí klidnou putyku.
Takže už v dětství jsem slyšel, …ten moudrý hlas, žít v komfortu ach nad to není… Jak praví klasik středověké poesie, F. Villon. Já si pod komfortem představují žít v klidu, kde se nekříží meče, rozječených hlasů, které zahlcují veškerý prostor. Ona výše zmíněná dáma, zřejmě také necítila potřebu, žít v oparu pivních výparů, které dokáží, zničit libovolné ovzduší libovolného domova. Člověk, který vypije pár piv, pár panáků kořalky, dokáže už jen tím, že doma usne, má zavřené okno, zaplnit celý bytový prostor pachem deset let neproplachovaných hospodských trubek.
Jsou věci, které nemusím. Tedy ani dámu z níž táhne kořalka nesoucí libovolné ušlechtilé jméno, nebo pivo. Nedá se tvrdit, že cítit takovou dámu jako střízlivý, je něco povznášejícího a libého. Buď pijí oba, pak se pochopitelně necítí, nebo žádný. Dávám přednost stavu: Žádný. Stejně tak kouřící žena nebývá zas až tak zcela voňavá. Nikotin se vypařuje i pletí. Pleť ničí, pleť kouřící dámy bývá většinou méně hebká,a na omak příjemná, než nekouřící dámy.
Tím pochopitelně nevedu žádné tažení za dámy střízlivější. Každá má jistě možnost se rozhodnout, co je pro ni důležitější. Jestli být přitažlivější, voňavější, ať se dechu i pleti týče, nebo být cítit jako mobilní nálevna. Pochopitelně, pokud se stýkají dámy s muži, co jsou „Opravdoví Muži” jak kdysi pravil můj kamarád Petr Ježek. Neb opravdový muž prý je tlustý, plešatý a smrdí, pak jsou v sedmém nebi. Ale doneslo se ke mě, že ne všechny ženy milují „opravdové muže.”
Jsou prý i tak rozmazlené ženy, co preferují muže, co nesmrdí potem, močí a putykou, ale mají čistou košili, občas se i myjí, nejlépe každý den. Tohle se zas na druhou stranu ke mě doneslo už v tom mládí. Takže jsem se stal i já rozmazleným. Sice jsem byl vedený svým otcem, že montérky jsou poměrně docela dobrý oděv do skoro jakéhokoliv prostředí. Ale měl jsme nějak svou hlavu a měl jsem za to, že hezky se obléknout může člověk nejen v neděli.
V těch šedesátých letech minulého století u dělnických povolání byl zvyk, že se mnozí dělníci nepřevlékali ve fabrice a chodili do práce v montérkách a jen takzvané bílé límečky, chodily do práce oblečeni jako v neděli, jak říkávali starší dělníci. V sedmdesátých a osmdesátých letech nastal zvrat i v této oblasti. Česká společnost se civilizovala. Jo, jak zabloudím lehce v myšlenkách do svého mládí, divím se, co všechno se změnilo. Dost k lepšímu.
Přeci jen už ne tak často jsou třeba lidé cítit v MHD, jako kdysi. Bezdomovce nezmiňuji, to je extra kategorie, ale běžní lidé nepáchnou. Většinou ani muži ne. Což je potěšující. Tak, dopíši blog a v rámci zdraví se na chvíli natáhnu. Probudil jsem se zbytečně brzo. Jo jo.