Byl to víkend jaký jsem dlouho nezažil. Napřed dorazili, Tomáš a Jakub a přinesli mi k nahlédnutí scénář k sitcomu.
Byl to víkend jaký jsem dlouho nezažil. Napřed dorazili, Tomáš a Jakub a přinesli mi k nahlédnutí scénář k sitcomu. Jakub se na mě přišel podívat, protože dostal doporučení od Tomáše, že bych se typově do onoho sitcomu hodil. Jak to vypadá, zřejmě dospěl ke stejnému názoru jako Tomáš, že hodil, tedy mám šanci dělat nikoliv vzdělávací pořad, ale „umění.” Zřejmě umění za peníze. Což potěší. Protože nijak neaspiruji na hladového, chudého umělce, až po smrti slavného. Slávy se člověk nenají a u Baťi mu nový botky taky za slávu neprodají. Mohou třeba sponzorovat slavného umělce. Možná přijde den, kdy mi ty botky firma Baťa bude cpát sama. Ale do toho je ještě daleko.
O něco později dorazila jedna má známá, která kdys opovrhla mou zkušeností a znalostí hazardních hráčů, aby časem zjistila, že bych ji zřejmě měl co nabídnout. Poseděli jsme, poklábosili, moc se ji místy nelíbily mé názory na některé jevy a události z jejího života, kamarádky to vidí odlišně. To už tak bývá, že já partnerské vztahy závislých a spoluzávislých vidím odlišně od kamarádek, které mají tisíce dobrých rad, dokonce některé i použitelné, leč je potřeba dát ty rady do souvislostí, radami neplýtvat, nevyžadovat dokonalé řešení jednou pro vždy, na kterážto řešení aspirují právě kamarádky. Já docela chápu, že matka dvou dětí může mít milence a dokonce může ještě chtít nepřetrhat všechny vazby ke svému muži, co by otci malých dětí, které mají k němu dost hluboký vztah.
Tak jsem jí nabídl pohled na některá technická řešení, jak si znovu nenaběhnout na jeho sliby, nebýt zbytečně důvěřivá, a neočekávat jeho totální změnu ze dne na den. Snad pochopila, že pokud něco takového očekává, projevuje, jako mnoho ostatních jiných nehoráznou naivitu. To jsem ji ostatně mírně naznačil. Tvářila se chápavě a dokonce jako mnozí jiní říkala, že je fajn, že jsme k ní tak přímočarý. Já se tvářil, že ji věřím, že ji moje přímočarost vyhovuje, ačkoliv z vlastní zkušenosti vím, jak se mně mnohdy upřímnost druhých docela dost dotýkala, než jsem skutečně otrnul, díky dlouholetému psychoterapeutickému výcviku a následné terapeutické praxe.
Jo, fakta, ty jsou vždy nejdrsnější na přijetí. Stačí jen tomu druhému říci. „Inu, muž ti chlastá, prohrává peníze, kurví se ti a ty jsi z toho v háji.” Takhle, jednoduše, když popíšu jednoduše situaci, většinou dostanu odpověď asi v tomhle smyslu. „Takhle jak to říkáš, zní to hrozně a je mi z toho hrozně a rozčiluješ mě. Rozčiluješ i když vím, že říkáš pravdu. Nemohl by si mi to říci nějak šetrněji?” Načež ji odpovím. „Mohl, ale musel bych to umět a navíc věřit tomu, že ten laskavější způsob potřebuješ.”
Holá fakta mluví za sebe. Většinou lidi nenechám moc tápat a ty fakta jim sděluji. Mnohdy jen po kouskách, aby se fakty nezadusili, ale sděluji. Snáz si zvyknou na skutečnost, že třeba jejich děti jsou zloději a jejich muži nedospělí lidé, bezohlední závislí sobci, kterým není zas až tak dobré bezmezně věřit, pokud je dobré jim věřit vůbec. Závislý, který se jde pod tlakem okolností léčit, ještě rozhodně díky své minulosti a návykům, nebývá člověk, kterému je nutné a dobré věřit. Často svým klientům říkám. „Já vám věřím, že máte plné zuby i brýle situace ve které jste a že se chcete mít lépe než dosud. Ovšem, že bych vám svěřil své peníze, pro své děti, pro případ, že by se se mnou něco stalo. Tak na to mám jiné adepty. V tuhle chvíli jimi nejste.
Kdybych se takhle naivně choval a mé děti by díky tomu došly finanční úhony, tak jsme na vině já, že jsem byl až natolik důvěřivý. Závislým zásadně peníze nepůjčuji. Pokud už se rozhodnu pro něco, tak maximálně pro dar. S tím, že peníze mu dám a ujistím ho, že neočekávám splacení. Alespoň se neunavuji očekáváním týkající se jeho spolehlivosti a nevkládám do něj přílišné naděje. V těhle případech přílišná očekávání nepřispívají k duševní rovnováze.
Možná se mé názory zdají těm „stále pozitivně” laděným příliš skeptické. Jenže vycházím ze skutečností. Pokud jsem kdy vycházel ze skutečností, nedopouštěl jsem se těch výše uvedených chyb, pak jsem měl život poměrně pohodlný. Rád věřím lidem, u kterých je vidět, že jejich skutky se neliší od slov. Jejich případné chyby mě zas až tolik netrápí, protože mám svoje chyby s těmi musím žít, ale nemusím žít s jejich chybami. Zrovna jsme dnes na skupině probírali pozdní příchody. Jeden mládenec zjistil, že se dostal do situace, kdy jeho pozdní příchody mnohým lidem přestaly vadit. Ovšem s tím zároveň zjistil, že ti lidé od něj přestali cokoliv chtít a cokoliv očekávat. Jednoduše to potřebné si opatřili jinde.
Tohle je právě na životě krásné. Odmítnete-li žít s cizí nedochvilností, s cizí nespolehlivostí, zjistíte, že co potřebujete, se dá opatřit jinde, často laciněji a s menší námahou. Nespolehliví, nevěrohodní mají problém, vy ne. Pokud ovšem očekáváte jejich změnu, věříte-li na jejich pochopení, pak spláčete na výdělkem. Opakovaně. Oni v takovém případě, že očekáváte, nic měnit nemusí, jím samým, se jejich nespolehlivost, neochota, jeví jako jejich nezdolnost, jejich osobitost, jejich znak originality. Takovým lidem říkám: „Máš právo chodit všude pozdě, máš právo nedodržet slovo, dokonce máš právo mě považovat za blbce, co dělá něco, co chytrý člověk z tvého hlediska nedělá. To všechno můžeš dělat, ale bez mé účasti.”
Nemám žádnou potřebu měnit cizí lidi, politiky, podnikatele, ale je v mé moci s nimi nekooperovat, dát jim najevo, že jejich služby nepotřebuji a jsem schopný si potřebné opatřit jinde a u jiných. Tahle možnost je tu vždy. I kdyby mě kdokoliv přesvědčoval, že tomu tak není. Životní zkušenosti mi poskytují zcela opačný pohled. Nejsem totiž otrok v řetězech, otrok odkázaný na něčí dobrou vůli. Nakonec, takhle jsme vždy individualismu rozuměl. Postarat se o sebe a umět spolupracovat tam kde je třeba s jinými. Howgh, domluvil jsem.
Co je platné moji bratři,když někdo z vás řekne: „Jeden má víru a druhý skutky.” Tomu odpovím: „Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru na skutcích.”
z listu sv.apoštola Jakuba.