Ve zdejší čtvrti…

Ve zdejší čtvrti pod plynárnou,
očekávání rychle stárnou.
A tomu, kdo nic nečeká,
je líp se vyhnout zdaleka…
Michal Horáček

Prožil jsem neskutečně příjemně klidný den. Ani jeden telefon, ani jeden klient, prostě jsem byl celý den doma, nevytáhl jsem paty z baráku. Občas mám takovou potřebu nikoho nevidět s nikým se moc nevybavovat, číst si, dívat se na přiblblé filmy, viděl jsem dnes dva, Oba westerny, chytrostí nevynikal ani jeden, ale byly barevný a měly jakýsi děj, což mi zcela stačilo. Hrály v nich hvězdy jako Glen Ford, Kirk Douglas, Denis Hooper. Mimo to, jsem si oba filmy promítl v Solarisu 10, kde to dlouho vypadalo,, že video v něm nerozchodím, ale nakonec se povedlo a tenhle, na operační systém pradědeček prostě mi přehrává filmy a muziku. Doinstaloval jsem všechny potřebné aplikace, knihovny a k mé spokojenosti to chodí jak má.
Dobře jsem se najedl. Udělal jsem si ze svého hlediska pochoutku. Hranolky a rozmíchal jsem tři vajíčka a nalil na hranolky, když se dokončily, jako omeletku. Osolit, opepřit, na western koukat, spravedlnost opět zvítězila a omeletka chutnala.

Pak, když jsem dokoukal filmy na chvilku jsem se natáhnul, zíral do stropu, nechal jsem jen tak běžet myšlenky. Nemyslel jsem na žádná závažná a důležitá témata. Pochlubil jsem se na Abíčku rozchozeným Xine v Solarisu, což je aplikace na přehrávání videa a muziky v Unixu a v Linuxu. V Linuxu chodí pochopitelně bez jakýchkoliv potíží, jen ten Solaris má své mouchy.

Ale právě ty „mouchy” jsou tou krásou, když se vychytávají. Teď mi Richard Müller zpívá „Pod plynárnou„ což je písnička od pánu Hapka-Horáček. …zástupy žen jdou tam a zase zpátky a přecházejí křižovatky, která má Bože, která z nich, nějaké tahy ve tvářích… a pokračuje: ..dost často stojím na nároží, ani to nejběžnější zboží nestojí asi o moc míň, až půjdeš kolem, jen se zmiň, že ani tady pod plynárnou, očekávání nezestárnou, snad nám to osud dovolí i já jsem vlastně kdokoliv… Tuhle písničku, když jsem slyšel poprvé, měl jsem husí kůži. A že mě hned tak něco nebere. No, myslím, že teď ve 23:10 je právě čas si tu písničku poslechnout.

Až dopíšu tuhle úvahu na téma: „Jaký to byl krásný den” půjdu si zacvičit. Zacvičím a přečtu si pár kapitol z Červené královny. Dočtu se něco o lidské sexualitě, o tom jaký má ta sexualita smysl a zdravě usnu. Aspoň doufám. Už mám za sebou čas nadměrné nespavosti. Tu bych si mohl přivodit zase nějakou láskou. Včera, když jsem nakupoval stála za mnou ve frontě slečna s kytkama. Ptal jsem se ji, jestli je má k večeři. Pravila, že nikoliv, že má ráda kytky a nikdo ji je nekupuje. Bylo mi ji líto, byla hezká a nikdo ji nekupuje kytky.

Jsem se nabídl, že bych ji je koupil. Leč v ten moment za ni přikvačila asi spolubydlící, prohlédla si mě, ta spolubydlící a začala mít něco důležitého k projedná se slečnou, co miluje kytky. Jak už to bývá, nedostal jsem se k tomu abych slečně dal vizitku, kdyby náhodou měla zájem o staříka, co by ji koupil kytku. Tak unesl jsem tu „frustraci” z neúspěchu. Není každý den posvícení.

Ale přivodit si nespavost z lásky, není zas až tak špatná životní situace. Láska má tyhle schopnosti. Když je šťastná, jeden nemůže dospat kdy tu lásku zase uvidí, když je nešťastná, tak zase nespí protože ji nevidí. Člověk si nevybere. Láska přináší trápení i štěstí. Hořko-sladká by se dalo říci. Pár lásek jsem prožil a musím zodpovědně prohlásit, že jsem skutečně až ve věku šedesáti let pochopil ono přísloví: Láska kvete v každém věku. Je mi šedesát a nějak mi nepřijde ani nepatřičné, se zamilovat. Teď jsem si dával nějaký čas voraz od lásky a zamilovanosti, ale třeba se něco blíží. Aspoň doufám, že mě ještě něco hezkého v tomto směru potká. Ta slečna včera byla taková vlídná na staříka. Říkala něco v tom smyslu, že vlastně ani žádného staříka nevidí. No byla nadmíru vlídná.

I když v tomhle směru jsou mi příkladem tři muži. Chaplin, Vávra a Kaplický. Všichni tři dokázali prožít krásný čas s mladou ženou a jak jsem tak četl, nebylo to vůbec jen openězích, ale ty ženy v nich něco viděly. Jo, tohle když se chlapovi povede, pak to nemá chybu. Jasně není problém mít paní na společný život. Nemám to nikomu za zlé, že lidé spolu žijí od určitého věku, jen proto aby nebyli sami. Nakonec není žádnou ctností být sám, tedy pokud člověk není pouštním poustevníkem a do té samoty pouště se odebral aby našel Boha.

O tomhle jsem mnohokrát přemýšlel, jak ti muži, co se odebrali do pouště, jak mysleli, jak cítili, co opravdu dostali za tu svoji víru? Ono skutečně není jednoduché se vzdálit od světa do pouště a být tam skutečně sám jen s Bohem. Byl jsem na poušti, vím, že není vůbec jednoduché, tam být krátký čas sám. Ovšem žít tam měsíce roky, žít bez lidí, jen ve víře, že to má smysl, to je zcela jiný stupeň samoty.

Jenže abych to zjistil, musel bych na tu poušť odejít, žít tam jako pouštní otcové, pak bych to možná věděl. Zatím se na tuhle etapu necítím připraven. Ještě chci nějaký vztah, napsat něco co lidi budu se zájmem číst, trochu se předvést v televizi. Což mi připomíná, že ve čtvrtek 29.9 ve 1430 by měla být podle programu další „Rodina a já” se mnou a Irenou na téma: „Rozešli jsme se přece.” Trochu tam poklábosíme na téma jaké to je, když se rozejdou a vlastně nerozejdou. Tenhle týden bude ČT 2 plná Jílka. V úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Zase mi budou psát moji příznivci. Litovat, že jsem nemocný, nevzdělaný, manipulující, někteří se dokonce se zabývají možností podat trestní oznámení na kolegy, kteří mě kryjí a nechají mě pracovat v oboru, kde bych podle nich pracovat neměl. Typická pýcha. Jo, někteří lidé mají skutečně starosti.

No vypíšou se a bude jim dobře. Je vidět, že jsem schopný být prospěšný i negativním způsobem. Oni se vyzvrací na mou adresu, uleví se jim, přestane je bolet žaludek ze závisti. Jasně ono to je k vzteku. Jeden je v televizi třikrát za týden, tomu závistivému se to nepovede třeba ani jednou za život. A když je ještě přesvědčen o své nadřazenosti a jako jeden člověk píše pod pěti přezdívkami, aby bylo vidět, kolik lidí mě nemá rádo, pak má skutečně těžký život.

Lutera a nebo Růžička by řekl, že právě proto by si takový člověk měl skutečně najít terapeuta, neopovrhovat psychoterapií, kterou dělají lidé mého ranku. On totiž nikdo neví, kdo mu skutečně je schopný prospět. A možná by byl překvapený, kdyby přišel do některé z mých skupin, jakého druhu se na mě lidé obracejí se žádostí aby ke mě mohli chodit do skupiny. Nebo na individuální konzultaci. Jo jo.