Píšu ten blog po půlnoci. Nechce se mi spát a přemílá se mi v hlavě povídání od Karla Jaromíra Erbena. Tedy takový ten popěvek, co jsem si zpíval za mlada.
Zněl asi takto. Dneska čtvrtek, zejtra pátek, šiju, šiju si kabátek... Občas mi duní hlavou nějaký ten hit, dnešní nebo dávný. Asi to mnozí znají. Onehdy mi zněla hlavou, zase jiná pecka. Už si nemůžu vybavit, co to bylo, ale vím, že jsem šel z domova do blázince, a málem místo modlení, jsem si potichu pobroukával onen šlágr.
Vlastně jsem v jednom odstavci použil tři názvy. Hit, znamená v angličtině úder, rána,pecka v češtině, přeneseně, také rána, jinak jádro ovoce, něco jako semeno. Pokud se nemýlím. Šlágr, jsem zjistil, že je asi z němčiny podle slova „ schlag,”, což též znamená rána. Myslím, že všechny ty významy znamenají, že ty písně jsou ranou, úderem, jestli v dobrém, nebo zlém, ani nevím. Asi jak kdy.
Některé texty jsou opravdu pitomé, ale čím jsou pitomější, tím jsou více do rytmu a lépe se pamatují. Hudba a slova písní jsou občas trochu rána do vazu a do vědomí. Muzika nás hodně ovlivňuje, na těle i na duchu. Trochu mi ten vliv připomíná ono bráhmanské tvrzení, že celý vesmír jsou vibrace. Ano ano, muzika nás rozechvívá. tedy alespoň mě.
Takže když si pouštím pecky, hity, šlágry, vědomě se dostávám do změněného stavu vědomí. Ano, muzika podobně jako drogy libovolného charakteru mění vědomí. Většinou k dobrému. Ale v těch dávných dobách, když jsme se dostali pod vliv alkoholu a muziky, tedy někteří z nás, tak ten efekt změny vědomí nebyl zrovna povznášející.
To se prý u vážné hudby nemůže stát. Nevím, znám pár dobrých muzikantů, co produkují vážnou hudbu, a poznal jsem je na terapeutických programech, kde seděli jako pacienti. Inu stane se. Jak jsem zjistil, tak i kombinace vážné hudby, plus alkoholu či jiných drog, není také zrovna povznášející kombinace, vedoucí k lepšímu člověku.
Ale když se vrátím k Karlu Jaromírovi Erbenovi, tak musím uznat, že lidová tvořivost si s nimi vyhrála. I ta umělecká. Údajně byl natočen správný horor podle jeho Kytice, nejen ten od pana Suchého, kde toho hororu bylo méně, zato více humoru. Ten film jsem neviděl.
Nemusím zas horory. V životě jsem prožil toho docela dost, co se těm hororům blížilo, a že bych si je pouštěl před spaním, i když jako vysoce umělecké dílo, to tedy ne. Ale jinak, Karla Jaromíra jsem poctivě, kdysi dávno přečetl, neb jsem byl nadšenec, co četl i povinnou četbu s radostí, jinak zas tolik mě toho ve škole nebavilo a většinu toho, co jsem se naučil, jsem zase úspěšně zapomněl. Číst psát a počítat naštěstí ne.
Ona ta povinná četba z mého hlediska byla skvělá literatura, kterou stálo za to přečíst. Takže díky tomu, že jsem si ji přečetl a mimo toho ještě mnoho jiného dalšího, většinou nemoderního, vypadám místy jako vzdělanec. Ale jen místy. Navíc staří romanopisci se většinou ukazovali jako skvělí pozorovatelé lidského chování a aspoň podle literatury se zdáli být znalci lidských povah. Tohle člověk z těch výcuců, co kolují po internetu nezjistí.
Pamatuji se, když v šedesátých letech běžela v televizi? „Sága rodu Forsytů,” kterou jsem si posléze díky tomu seriálu v knihovně půjčil a přečetl a by jsem udiven tou znalostí Galsworthyho lidských povah. Právem dostal Nobelovu cenu za literaturu. Ve třicátých letech minulého století, se zas až tak každému nedávala. Věnoval jsem se díky tomu seriálu a knize rozsáhlým románům. Bavily mne.
Jak si tak ověřuji, abych zas tolik neblábolil, zjišťuji, že filmové zpracování byly dvě. Já mluvím o tom ze šedesátých let, ono novější jsem neviděl. Budu ho muset někde najít a skouknout. Ten z těch šedesátých let jsem viděl černobíle, barevná televize tehdy v Československu nebyla. Dvacet pět dílu, po padesáti pěti minutách, to byla porce zábavy. Inu, tehdy televize kralovala a seriály si lidé vyprávěli ve frontách na maso, či banány.
Tenkrát si člověk pustil rádio, někteří měli jen rozhlas po drátě, tam zas až tak extra nehráli, v našem rádiu také ne, ale pokud měl člověk rádio, mohl naladit imperialistickou stanici a poslouchat tamní podvratnou muziku zvanou rock and roll, později rock a u nás bigbít. Věnovat se ideologické diversi, jak tomu říkali bolševici. Jo jo, kam až člověk v jednom blogu dojde.
Tak aby čtenářům nebylo líto, že jsem je ochudil o něco, dám jsem na ukázku dvě perly. Jedna od Karla Jaromíra Erbena a druhá od pana Suchého.
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“
Určitě mu to slušelo, metrosexuálové a hipsteři by se v něm vzhlídli. Druhá je humornější. Ale jen o něco. Skvělé jsou obě. Každá jinak. Jo jo.