Koupil jsem si včera starý černobílý, německý film: „Žraloci a malé ryby.” Film o druhé světové fálce podle stejnojmeného románu, který jsem kdysi dávno četl.
Koupil jsem si včera starý černobílý, německý film: „Žraloci a malé ryby.” Film o druhé světové fálce podle stejnojmeného románu, který jsem kdysi dávno četl. Román byl mnohem naturalističtější než film a myslím že být točen dnes, asi by byl vyvedenější s mnohem větší dávkou válečné krutosti. V poslední době jsem si znovu pustil tři takové slavné filmy. „The Cruel Sea, Battle of Britain” a už tenhle zmíněný film. Ten je z druhé strany. S malou antifašistickou dávkou. Film o kamarádství a krutosti života za války. Líbily se mi v něm ukázky válečných lodí, což vždy byla moje menší slabost a kombinace dotočených záběrů a dokumentárních. Ono by asi v té době bez počítačové animace dost těžko šlo natočit potápějící se obchodní lodě.
Ve všech těch zmíněných filmech byla docela nepateticky ukázána krutost války, v tom německém ještě i taková beznaděj, kdy vlastně od poloviny filmubylo jasné, že ponorky v tom technickém vybavení jaké měly, ztrácejí šanci na přežití a s ní i šanci na přežití námořníci na nich sloužící. Další slavný německý film „Ponorka” v podstatě ukazoval něco podobného. Ty flmy ve mě v posledních letech navozují takovou nutnost k přemýšlení o lidské solidarite a sounáležitosti. Sice se odehrávají v těch nejkrutějších a nejvypjatějšíc situacích, kdy se zcela jasně ukazují všechny lidské vlastnosti, ale co je na nich zvláštní, že vždy ty extrémní si situace ukazují ty lidi v lepším světle, než obvykle o sobě sami lidé soudí.
Když jsem se vracel před lety z Gibraltaru, jel jsem přeš Švýcarsko. Vracel jsem se stopem. Ve Švýcarsku mi bylo nejpohodlněji. Na rozdíl od Francie jsem se domluvil, všichni na mě byli vlídní, lidé zastavovali a v autě dávali řeč. Cesta přes Švýcarsko trvala tři dny a to jen proto, že jsem si tu zemi chtěl trochu prohlédnout. Co mě překvapilo tehdy a to hodně, byla taková míra sebepohrdání, kterou o sobě Švýcaři měli. Dost mi to utkvělo v paměti. Zvláštní náročnost na sebe sama. Mluvili o sobě jako o lidech bez svědomí, soucitu tad. Přitom pro mne udělali co mohli. Potřeboval jsem si například nakoupit, zastavili u krámu a počkali až si nakoupím a vzali mě dál.
Někdy mám takový pocit, jak doma, tak jinde ve světě, že lidé potřebuji sam sebe shodit, aby se nemuseli cítit nepříjemně, že jsou na druhé lidi příliš slušní, příliš vlídní. Nebo že se neumí ohradit, odmítnout. Vždy extrémy. Buď od sebe vyžadují dokonalou asertivitu, nebo dokonalou vstřícnost. Nejsme jako lidé dokonalí. Ale rozumím tomu, že se třeba bankám z reklamního hlediska hodí podporovat jisté skupiny, nějak limitovaných spoluobčanů a zároveň si nemyslím, že je to jen ekonomický kalkul. Stejně jako onen kapitalismus není jen v té čisté formě, tak asertivita se v praxi nepoužívá v té čisté formě. Jak říkával můj výcvikový lektor dr. Růžička. „Naučte se techniky v té nejčistší formě, to je nutné.”
Naučit se techniku, popsat co je čistý kapitalismus, být profesionál a stejně do toho, ať chci nebo nechci zamíchat lidské prvky. Námořník, letec v těch uvedených filmech musel umět zabíjet aby přežil, musel umět obsluhovat techniku, která mu byla svěřena a přesto byl člověk. Vystoupil z bortu na hráz, seskočil z kokpitu, a už myslel na holky, tanec zpěv. Vždy a všude. Těšil se domů doufal, že to přežije. Lidé se vším všudy. V tom je právě ten omyl, když vlastně teorii, kapitalismu vydáváme za kapitalismus sám. Nepočítáme s lidskými vlastnostmi, jako je třeba touha být prospěšný a díky své prospěšnosti uznávaný. Mnoho mecenášů v minulosti i současnosti věnuje obrovské peníze, které pracně vydělali na svých spolubližních. Třeba Bill Gates. Jako uživatel open source si o woknech myslím svoje, Bill na tom paskvilu operačního systému vydělal a vydělává obrovské peníze. Pravdou ovšem je, že obrovské peníze mezi lidi vrátil a vrací. Není takový sám.
Prostě i v tom nejdivočejším kapitalismu existují lidé, kteří dávají ty vydělané peníze, těm potřebným. Staví školy, nemocnice, pořádají různé akce pro postižené lidi. Zrovna tak za totáče bylo spousta lidí, kteří měli sice plnou hubu socialismu, ale touha po pověsti slušných lidí, jim dost bránila si t vyřídit s třídním nepřítelem. Já samozřejmě znal i práskače, lidi, kteří neměli skrupule pro svůj vlastní prospěch okrást vlastní rodiče. Tehdy a znám takové i dnes.
V momentě, kdy se začne hledat špatné a to především způsobem jaký preferují levicoví politici, pak vzniká jen a jen obrovská závist. Co si tak pamatuji, závist je jeden ze smrtelných hříchů. Vyvoláváním závisti, poukazováním na rozmařilost těch druhých vzniká hluboká a nelíčená nenávist. práce se závistí a nenávistí je velmi slušná manipulace. „Vidíte, ti druzí mají víc než ti ostatní, jak tomu došli, je potřeba je zkrouhnout.” Potíž je v tom, co si kdo pod pojmem „zkrouhnutí,” představuje.
Umět používat asertivitu, když je potřeba,, umět se bránit, když je potřeba, umět najít vlídné slovo, když je potřeba, je něco, co se učíme celý život. Pokud nebudu umět si říct klientům o peníze, asi umřu hlady. Umět si říct o tolik, kolik unese a ještě má pocit, že dostal co potřebuje je asi jedno z nejobtížnějších umění, které jsem se ve vyjednávání musel naučit. Většina mých příjmů je přímá platba. To mě živí. Takže ten kapitalismus v praxi zažívám. Tedy podle všech teorii, protože svůj kapitál neinvestuji do cenných papírů, nebo do fondů atd, tak jsem jen živnostník. Ale fakt mě živí i schopnost si říct o peníze.
Myslím, že se ještě vrátím k tomu vyvolávání emocí. Vždy, když je potřeba, člověk, který chce získat moc a vliv a použije závist a zpochybňování toho druhého, vždy má jistý úspěch a naději na získání určitého druhu příznivců. Těch co mají pocit, že jim ti druzí svým úspěchem ubližují se také najde dost. Jak jsem řekl, většina lidí má schopnost být úspěšná, většina lidí má schopnost se cítit dobře. Protože co je úspěch nerozhoduje výše konta, ale míra emocí. Emocí jako je radost, spokojenost. Napsal jsem že i kapitalista má jistou míru etiky a morálky a dozvěděl jsem se, že mluvit o kapitalismu v souvislosti s morálkou ne nesmysl. Mírně řečeno. Ovšem já nemluvil o systému ale lidech.
O lidech, kteří systém vytvářejí. Jistě, jsou jim ovlivněni, musí myslet na zisk, musí myslet na investice, nesmí čerpat více než do byznysu vkládají. Zrovna tak politici. Boj o moc, válka všech proti všem, spojenectví všech se všemi, korupce, úplatky, bezohlednost. To všechno v politice je, a jistě víc než kde jinde. Jenže i tu politiku tvoří lidé, kteří mají svoje lidské vlastnosti. Jedna z nejhorších možností pro lidi jako takové, je možnost být ignorován. Protože jsem dělal svého času vedoucího okresní kanceláře KDU-ČSL měl jsem dva roky možnost vidět politiku velmi zblízka. Rozhodně víc, než většina těch, co tu píší „své zasvěcené politické komentáře.” Stýkal jsem se z různými lidmi a dnes díky své profesi se opět stýkám s různými lidmi. I z politického spektra. především napravo. Ale i na levici mám pár známých.
Ale vrátím se k té ignoraci. Díky svému dost dlouhému pohledu do politiky vnitřku politické strany, jíž už dávno nejsem členem, jsem pochopil, že jestli se něčeho politik, stejnějako umělce, či fotbalista bojí, tak nezájmu a ignorace. Víc než urážek a skandálů. Nezájmem okolí ztrácí možnost vyvolávat dojem, že on je ten nenahraditelný, nejdůležitější, nejpotřebnější. Jak dlouho trvalo Zemanovi, než se vrátil do politky začal hrát znovu jakous takous veřejnou roli?
Takže není potřeba jak se ptá jeden komentující „Jsme k nim nesmlouvavě tvrdí, i kdyby to byl člen naší oblíbené strany?” Nemusíte být tvrdí, nemusíte je ani kritizovat a tou kritikou jim poskytovat zpětnou vazbu. To že o někom napíšete, že je hlupák a zloděj, to není kritika. Jen tak mimochodem. Stačí jen je ignorovat. Ignorujte svým nezájmem kohokoliv a zjistíte, že velmi znejistí. Přidáte-li k tomu ještě nedostatek jakéhokoliv přání vůči němu, zjistíte, že se zhroutí. Libovolná politická strana bude vyřízena tím, že od ni nic nechcete.
Stejně jako libovolný kapitalista. Bojkot zboží a každého kapitalistu přejde humor a stejně tak každého politika přejde ochota si dělat srandu z občanů, když bojkotujete jeho politickou nabídku. Obojí je možné si koupit u konkurence. Chytrá konkurence rychle pochopí, že je vodsaď až podsaď. Tak si nakupte u konkurence a dobře se dívejte na kvalitu zboží. Žádejte ji, žádejte nemožné. Politici jsou zvyklí dělat zázraky na počkání a nesplnitelná přání plnit do tří dnů.
Mohl jsem být politikem, zkusil jsem si tu práci a šel jsem raději dělat terapeuta. Za méně peněz. Tehdy rozhodně, ale byl jsem tím údělem spokojený a nakonec se stal kapitalistou. Dokonce jsem měl a mám pocit, že jsem úspěšný terapeut. Kupodivu i úspěšný kapitalista. Přestože nejsem vlastníkem hedgeových fondů. Fakt ne. Těžko někdy budu. I když, kdo ví?
PS: Když budete nakupovat tam i tam, nakonec se rozjede i ekonomika a poměry s e určitě trochu zlepší. Málá změna k lepšímu je změna k lepšímu. Jak říkají Židé. Malý kšeft je taky kšeft