Protože jsem nakousl téma plavby, začaly se mi vybavovat vzpomínky. To už tak bývá. Jeden z lidí, co se mi z minulostí vynořují, je Milan Vinický. Toho jsem poznal jako kluk v zápasnickém oddíle.
Protože jsem nakousl téma plavby, začaly se mi vybavovat vzpomínky. To už tak bývá. Jeden z lidí, co se mi z minulostí vynořují, je Milan Vinický. Toho jsem poznal jako kluk v zápasnickém oddíle. Byl to tehdy reprezentant a pro mne tedy hrdina. Pak přestoupil do lepšího oddílu a já se s ním setkával příležitostně po různých turnajích a až po letech po letech u plavby jako mladý začínajicí lodnik. Vlastně měl jsem za sebou jednu cestu na člunu. Takzvaném kanálaku.
Neměl jsem totiž takzvany permit, což bylo v podstatě pracovní povoleni pro plavce, které udělovalo tehdejší západní Německo českým plavcům, že smějí pracovat na jejich území jako plavci. O tom, kdo ovšem dostane permit, spíše čí plavecká knížka bude předložena na velvyslanectvi SRN rozhodovala krajská správa SNB. No a já jsem v prvním roce u plavby nebyl shledán způsobilým. Až časem, kdy předseda závodní organizace zjistil, ž jsem původním povoláním klempíř a jemu a pak ještě dalším papalášům, opravil střcchy na jejich dělnických vilkách, jsem byl z ničeho nic vyzván abych donesl plaveckou knížku, dostal jsem permit a Stb nic už nenamitalo. Jo to byl život „plný jistot.“
Takže, když jsem na podniku potkal Milana, který sháněl lodníka na poláka, což byl motorák polské výroby, slabý jak čaj, ale docela slušně manévrovatelný, přijal jsem. Ovšem jak byl Milan dobrý zápasnik, tak byl mizerný šífr. Občas jsme se v tom zápasnickém světě potkali a tak jsme se znali. Vycházel jsem z toho, že vždy to byl chytrý chlap a vůbec jsem netušil co mě čeká. Choval se ke mě slušně jako kolega a kapitán to ano. Jenže my, jako posádka díky jeho plaveckému umění, či spíše neumění z průserů nevycházeli.
Zcela bohorovně mi pod Dráždany předal kolečko. Kde jsme předtím na zcela neuvěřitelném místě naložili jeho milenku. Že je to neskutečné místo na točeni, klapnutí do hráze naloženi jeho Hildy, nebo jak se ta dáma jmenovala mi došlo až později. Při druhé cestě předá kapitán lodníkovi kolečko ze slovy. „jednou se to naučit musíš, tak proč né teď „a odebral se za láskou do kajuty. Strojník Stachovič, komunista a ateista při zjištění situace snad začal i modlit. A to Viktor z komunistéckého přesvědčeni neslaví ani Vánoce.
Nic jsem tehdy nerozbil, nic se nestalo, Stachovič a Pán Bůh společně dozíráli. A když se polaskal s Hildou, oba vylezli z kajuty, na stovce. Milan mi povídá. „slyšíš jak to praská? Zlomili jsme stovku.“ jsem se vyděsil co jsem proved a přitom šlo jen o to, že jsme přejeli kilometr sto.yi
Jo jo s Milanem to byla skutečně škola zvládání zátěživých situaci. Později kdyžj sem jezdil s dobrýmio šífry, jako byl Hurita, Gajda a jiní jsem opravdu byl rád, že ač se snažil, tak žádný ze svých průserů na mě Milan hodit nemoh. Kdo ho držel, kdo ho hájil dodnes nevím. Ale přímluvce musel mít mocného.
Tu Hildu si nakonec vzal. Litoval jsem jeho ženu o jeho dceru. Ta byla zklamána velmi jeho přístupem k její matce. Litoval jsem i jeho. Myslím, že dobrou výměnu neudělal. Mě se osobně ničím nelíbila a jako ženský bych se jí dotkl leda háčkem kdyby spadla do vody a musel jsem ji zachránit. Inu, každý máme jiný vkus. Mě ona ráda neměla. Jako ženský ji bylo jasný jak ji vidím. Brojila roti mým ĺáskám plaveckým a jednou se mi dpkonce pokusila zakázat si vzít tehdy sedmńctiletou Karen na bort. Klidně jsem ji vysvětlil, že ona stejně jako Karen je na lodi jen kufr, nikoliv žádná žena kapitána. Konečně i kdyby jí byla tak má jediné právo. Mlčet a dívat se co se na lodi děje. Rozhodně mi nevelí. Šla si stěžovat k Milanovi. Musím uznat, že ji dokázal říct aby se nepletla do věcí posádky a toho co se na lodi děje.
Takové začátky jsou kruté, ale mají tu výhodu, že vás připraví na situace, které na jiných lodích zažijete jednou za život. U. Milana to bylo samozřejmostí čtyřikrát za cestu. Bylo mi divné proč Pepa Mištera bledne a rudne, když mu jeho lodník v Gesacht málem oběsil loď, pak urval drát, já přeskočil, uvázal pofíroval. Pepa. Mištera, co si čtyřikrát vzal jednu a tu samou ženu, takovou měl kuráž, řval na lodníka. „Ty vole to sem eště nežral, táhni mi z vočí.“ a mě děkoval, že jsem ho zachránil od průseru.
Musel jsem se lodníka zastat protože, tohle mi Vinický s motorákem s dvěma šrouby dokázal připravit v každé komoře a naučil mě být bdělý. Mištera, když slyšel, že jsem byl u Vinickeho s přestávkami dva roky a nezbláznil jsem ani se mi nic nestalo
mi hned nabídl místo na člunu, který jezdil pravidelně do Hamburgu. Vzal bych, ale už jsem měl slíbeny motorák a tak jsem odmítl.
Jak říkám. Někteří lidé jsou nezapomenutelní. Lidé jako Milan neuměli s Polákem, se kterým se manévrovalo, jak se říkalu u plavby, jako s kočárem, to co jiní zvládali s jedno motorovou třiasedmou. Což na manévrování, především na klidné vodě byla příšerná loď. Jenže takoví šífřri jako Hurita, Gajda, Hubáček to měli takříkajíc v prackách a když jsem jako loďmistr potřeboval aby mi zastavili na komoře u tohodle pultru, zastavili u tohodle pultru. Uměli, rozuměli. A co víc, pamatovali si jak je někdy život lodníka a lod´mistra, když je kapitán střevo, těžký. Myslím, že problém lidí jako byl Milan, Ivan Vašek v tom, že neodhadli na co mají.
Ivan Vašek byl taky zajímavá postava. Shodou okolností též bývalý zápasník , karatista, kulturista atd. Nijak zvlášť nadaný ani v jednom. Vynikal ve dvou věcech. Měl skutečně strašnou sílu v rukách a uměl na těch rukách chodit. Což velmi rád předváděl. Zkoušel na to balit holky. To balení mu moc nešlo. A bylo někdy zajímavé jak Ivan vždy, když na mostě stáli holky, tak volá lodníka aby to šel podržet. Tím podržením je myšleno jít ke kormidlu. Holky se mu vždy spíš smály než ho obdivovaly. Nemoh pochopit že mu balení na stojku na rukách a chození po štilbě moc štěstí nepřinese. Pořád dumal, z jakýho důvodu na mě ošklivce, málo svalově vyvinutého ty hezký holky jdou a na něj na tancovačce vyjde, jak jsme s Jirkou Kociánem říkali „teda ta byla tlustá, pkro Vaška jak dělaná.“ eměl nás proto často rád. Takže baleni a šífort mu evidentně nešel.
Stejně jako ten zápas. Vždy když si to chtěl se mnou rozdat skončil na lopatkách. I s tou silou v prackách. Nemyslelo mu to ani zápasnicky ani plavecky. Jezdil jako kormidelník na člunu a byl pověstný svými maléry. Skončil vyhazovem. Odmítl za jistého stavu vody jet Drážďanské mosty, které byly pověstné svoji obtížností. Takže myslím, že měl i pravdu, ale sčítli mu to za všechny maléry. Dokonce se soudil, první instanci vyhrál, druhou prohrál.
Myslím, že v dnešní době by byl pvynikající trenér pro ty chlapce co chtějí dobře vypadat. Určitě by měl úspěch. Tomu skutečně rozuměl. Bohužel chtěl být mermomocí kormidelníkem. Podobně jako jedna má starší kolegyně, co mermomocí chtěla být terapeutkou závislých. Jako učitelka v mateřské škole by byla jedinečná, stejně jako dětská psycholožka. Ono je tojle asi v každém oboru stejné. Někteří lidé patrí zcela jinam a přitom otravují život druhým kolem sebe na místě kde nemají co dělat. A nedá se o nich říci, že jsou špatní lidé. Jen nejsou soudní ve svých možnostech.
Rád se vracím k těm časům u plavby. Bavilo mě to ppvolání dost dlouho a mělo tu výhodu, že na lodi bylo spousta času i na svoje osobní věci. A což mimo loď. Díky turnusu jsem měl hromady volného času, který se občas dal i užitečně využít.
Stejně jako tenhle čas. Díky tomu, že jdu po rovině směrem na Insbruck, údolím podle řeky Inn , není vedro a ubíhá cesta, tak mám čas na zábavu, která spočívá v psaní blogu v prestávkách na kafe. Nikdy by mě nenapadlo, že cestou do Itálie je možné toho tolik napsat. Mám dvojí zábavu. Počasí se pro dnešek umoudřilo. Na kopcích, tedy některých je sníh a je na co i koukat. I pár hezkých holek jsem viděl.