Přišel mě navštívit bývalý klient. Po letech. Volal mi do Polska, že by se mnou chtěl mluvit. Řekl jsem mu, kdy budu doma a ať mi zavolá. Tenhle klient byl jeden z mých prvních pacientů v blázinci.
Přišel mě navštívit bývalý klient. Po letech. Volal mi do Polska, že by se mnou chtěl mluvit. Řekl jsem mu, kdy budu doma a ať mi zavolá. Tenhle klient byl jeden z mých prvních pacientů v blázinci. Začátkem roku 1994 jsme se poznali. Jemu bylo tehdy dva a dvacet, mě čtyřicet tři. Byl to zvláštní pacient. V odporu, moc nemluvil, moc nespolupracoval. Se svojí maminkou, která ho pilně chodila navštěvovat hovořil o mě pejorativně jako „o jistém terapeutovi Jílkovi.” Odešel, rok chodil k Juditě do Esetu, pak se znovu objevil asi za sedm let. Už nebyl tak vzpurný, víc spolupracoval. A najednou jsem začal zjišťovat, že ten mládenec si mě nějak hodně váží. Maminka ke mě chodila do skupiny pro rodinné příslušníky, on ke mě čas od času na návštěvu. Učil mě věcem kolem počítače, je v tomhle směru velmi schopný, já za na oplátku poslouchal jeho životní trápení.
Pak se na mě rozhněval, protože měl pocit, že nějak konspiruji proti němu s jeho matkou. Odešel a dlouho jsem jen slyšel sem tam něcoo, vyhýbal se mi. Způsobily to občasné recidivy, které byly velmi bouřlivé. Recidivy, co ho vrhaly do alkoholických psychóz, které zhoršovaly jeho celkový psychický stav. V jedné takové psychóze, za mnou přišel domu, protože jsem byl v té chvíli jediný člověk, kterému věřil. Přes tu obrovskou paranoiu, co ho díky pití a později fetování postihla. Pak, jak už jsem řekl, jednoho dne uražený odešel, protože jsem mu jasně sdělil, že u mě doma na mě křičet nebude. Bylo to, když se mnou začal diskutovat na téma zda se smím proti jeho vůli s jeho matkou stýkat na skupině pro rodinné příslušníky. Jemu se to nelíbilo, bral to jako své ohrožení a léta se neukázal.
Naštěstí občas zašel i jinam, několik let abstinoval, pak začal experimentovat s pervitinem a psychózy tu byly zas. Skončil na neklidu. Teď si na mě vzpomněl. Zase podle slov jeho matky má pocit, že jsem tím jediným člověkem, který ne že ho zachrání, ale kterému může věřit. domluvil jsem se, že zavolám jeho matce. Zavolal jsem ji. První, co jsem slyšel mi řekla: „Jane, ani se neptej jak se mám? Když je na tom můj syn špatně, i já jsem na tom špatně, to přeci víš.” Jediné, co jsem mohl odpovědět bylo: „Vím.” Chvíli jsme povídali, a rozloučili se.
Byla to těžká hodina, když jsem ho viděl. Kdysi zářivý intelekt, dvě vysoké školy, sice je nedodělal, nikoliv protože by na ně neměl, ale protože se věnoval víc pití než zkouškám. Přesto jeden z nejinteligentnějších a nejvšestranějších lidí, co jsem v životě potkal. Sice v sociálních dovednostech trochu slabší, ale zas to nebylo nic tak dramatického. Dnes je pořád znát, že tam je nebo bylo vysoké IQ, jenže už je to jen občasný záblesk. Ale bylo vidět, že mě skutečně rád vidí.
Nevím, jestli ho zachráním, jak se domnívá, že ho můžu zachránit jen já, to asi není zas až tolik v mém moci, ale pokud mu bude stačit, že občas přijde, občas si ho poslechnu, pak mají jeho návštěvy smysl. Nakonec, tak nějak mi jde ten jeho kontakt a návštěva dohromady s duchem té cesty na Jasnou Horu. Šel jsem prosit, abych byl zdravý a měl sílu pro lidi, co mě potřebují. On měl pocit, že mě potřebuje a asi znovu po sedmi letech, jako kdysi přišel. Nakonec, nikdy nevíme v kom potkáváme Krista.