Přišel jsem na svět a zemřu, aniž bych chtěl…zpívá Pavel Bobek v písničce, kterou mám rád Ještě není tma, ale stmívá
Přišel jsem na svět a zemřu, aniž bych chtěl…zpívá Pavel Bobek v písničce, kterou mám rád Ještě není tma, ale stmívá
se . On ji původně napsal a zpíval Robert Křesťan, Ale v Bobkově podání mi sedí víc. Až umřu, můžou mi ji zahrát na pohřbu. 🙂 Lidé pořád hledají nějaký smysl života, každý v něčem jiném a každý po svém. Nějak jsem přestal hledat, jen tak si existuji, mám radost, že jsem a nijak se netrápím politikou, ženskými a vůbec radostmi, co život s politikou a ženskými přináší.
Podívá-li se člověk na motivy, které vedou jednotlivé muže i ženy do politiky,nebo vztahu zjistí starou a otřepanou pravdu, že v politice a ve vztahu nejde o nic jiného než o moc a s tou mocí spojené požitky. Tedy dostatek jídla, sexu a alkoholu a jiných drog. Plus lásky. Jsou tací, co jim stačí „bezmezný obdiv” místo lásky. Jako lidé jsme rádi důležití, mocní, obdivovaní. Usilujeme o tohle vše pod rouškou různých „ušlechtilých motivů.” Takže i ono vzdání se boje o moc, přináší moc takových rozměrů, že by tomu jeden nevěřil, dokud nezkusí. I když, možná by bylo lepší použít slovo svoboda, místo slova moc.
Jakmile jsem pochopil, že veškerá soutěž o cokoliv přináší jen trápení, které vlastně nic nepřináší, pouze zbavuje člověka svobody, přestal jsem. Začal jsem se věnovat tomu, co dělám, jak to dělám, co mi to přináší, a co mi to bere. Bez ohledu na mínění svéhi okolí. Kupodivu jsem zjistil, že se nemám ani hůř, dokonce, že nemám ani potíže ve svém okolí pro své sobectví. (Nejvíc mě odsuzují lidé, kteří čtou mé texty vyvozují z toho, že radím se o nic a nikoho nestarat.Což je jejich permanentní omyl) Starám se o sebe, abych nebyl nikomu na obtíž.
Tím, že jsem se přestal trápit politikou a ženskými, neznamená, že se mi přestaly ženské líbit a politika zajímat. Ne ne, jen sem se přestal trápit cizími omyly a zpochybňovat cizí krásu, nebo úspěchy. Ženský jsou fajn i se svými náladami a politici dělají očekávané kopance a občas se dopustí něčeho zajímavého, co by do nich zrovna jeden neřekl.
Žiji si jak umím. Dělám chyby, při vědomí své nedokonalosti, jsou to moje chyby a zároveň se snažím nedělat chyby, nikoliv aby mě měli lidé rádi pro mou bezchybnost, ale jen proto, že mi moje chyby otravují můj život. Občas i těm druhým, ale především jen a jen mě.
Zrovna před chvíli ode mne odešel z pohovoru pacient, který touží po dokonalosti. Abstinoval šestnáct let, pak už měl pocit, že je dokonalý a zkusil jednu skleničku, druhou skleničku a pochopitelně, přes veškerou „víru” ve své schopnosti pít kontrolovaně a být tedy dokonalý, protože dokonalý člověk zvládá své neřesti, skončil na detoxu v mírné alkoholické psychóze. Delirium tremens se tomu tuším říká. Až se z něj probral, dostal se mi do rukou.
Chce být dokonalý, všechno umět být vzorným pacientem. Pobavili jsme se, odešel celý udivený, že před dokonalostí preferuji spíše, že se bude učit zvládat nějaké situace, než hledat jak být dokonalý pacient. Pochopitelně nebude je hned zvládat, protože nikdo učený z nebe nespadl. Ale bude-li se je dostatečně dlouho učit, nebude sice dokonalý pacient, ale zřejmě bude umět snášet životní zátěž.
Když chce být někdo dokonalý abstinent, milenec, manžel, manželka, pak se chytí do pasti své dokonalosti. Bohužel, tolik mu jde o dokonalost, o vítězství nad sebou samým, že si toho šukání v abstinenci ani pořádně neužije. To obvykle bývá potíží ve vztazích. Pořád a pořád se ti abstinenti kontrolují, jestli jsou to dostatečně dobří, správní. Podobně jako politici, co žijí v hrůze jestli to, co dělají jim přináší body a nikoliv jak to dělají.
On jim totiž ještě nikdo neřekl, že pokud se soustředí na práci, na výsledek, na to jak to slouží lidem, podobně jako pokrývač, který se stará aby zákazníkovi netekla střecha a ne jak při práci vypadá, pak zřejmě ti na práci soustředění politici, podobně jako dobrý pokrývač s prací a zákazníky, nebudou mít problém s preferencemi.
Jo, tohle vím, protože jsem se třicet let živil různými pracemi. Klempíř, lodník, údržbář. Mimo jiné. A uživil jsem se. O práci jsem nouzi neměl. O práci nemám nouzi ani jako terapeut. Až se najde pár poctivých a chytrých politiků, kteří budou umět se vyrovnat s tlakem preferencí a zároveň se soustředit na práci, pak by to maličko mohlo fungovat. Jde o to aby hned nezpanikařili, zároveň nechtěli hned zbohatnout.
Ono, lidé jak vím z těch předchozích povolání i z nynějšího, očekávají zázraky na počkání a nesplnitelná přání do tří dnů. Takovými požadavky se jeden nesmí dát vyvést z míry. Pokud chápe, že těm lidem není lehko, ale zároveň se nedá vykolejit situací klienta, nebo pacienta, pak se většinou najde řešení.
Ono se najde i v té krizi západní civilizace. Zatím se vždy našlo, takže není důvod k panice. Najde se i teď. Jen bude jako každé řešení v krizi bolet. Bolet to musí. A řev při bolesti bývá občas značný. Jo jo. Ale na řev se neumírá. Dokonce ne ani na bolest, ale na neléčené následky a rozmařilý život nad poměry tedy ano.
Tak jsem si tak trochu bez ladu a skladu zauvažoval a jdu se věnovat nějaké práci.