V úterý a pátek cestuji časně z rána do blázince. Časně z rána mám na mysli ten čas kolem 6:15, kdy nasedám do některé z tramvají jedoucích směrem ke Smíchovskému nádraží.
V úterý a pátek cestuji časně z rána do blázince. Časně z rána mám na mysli ten čas kolem 6:15, kdy nasedám do některé z tramvají jedoucích směrem ke Smíchovskému nádraží. Tedy,v čase mezi 6:15 – 6:20. Podle toho, jak rychle se mi zdaří udělat si kaši, kterou si beru sebou do práce. Je zajímavé sledovat sortu cestujících, která nastupuje do jednotlivě přijíždějících tramvají. Jednou jsou to ukrajinští dělníci, do další nastupují mladá děvčata, tedy převážně, potom třeba zase usedlí tatíci. Jednoduše, vždy nějaká sorta převažuje. Do toho se přimotám já, podle toho, jak už jsem řekl, v jakém čase se mi podaří uvařit si kaši. Plus minus.
Vaření kaše je obřad. Večer namelu mouku, dám do bíle misky, jeden čas jsem používal černou, momentálně přeferuji bílou, modrou si nechávám do zásoby a tu po mámě, co jsem zdědil, už používám jen svátečně.Jsou to misky z Ikea, co zbyly po jedné mé favoritce, která mě přesvědčila, že bez těch misek z Ikea nemohu být. I když já bez věcí z Ikea, než jsem ji poznal, docela dobře žil. Myslím jak Ikea, tak favoritku. S favoritkou to docela šlo, pak se ujistila, že budu pořád stejný, a šla jako ty ostatní za lepším. Nechala mi ty misky a skoro zlomené srdce. Dám do misky umletou mouku z rýže Natural, nebo pšenice, zaliji vodou, dám do hrníčku hrozinky, zaliji vodou, do rána hezky nechám máčet a louhovat, ráno přidám hrozinky i s vodou, plus olivový olej na sporáčku míchám a vařím. Nejsem líný si ráno tu kaši udělat. Někdy si přitom říkám říkačku z Kytice. …vař hrníčku vař, ať mi září tvář… Kaši dám do krabičky z Ikea, co mi zbyly, buď po té poslední exfavoritce a nebo předposlední. Už si pletu, co tam která po sobě zanechala. Pak si ji hezky pomalu, po částech sním v blázinci.
Ale teď s těmi miskami to mám jako s klobouky. Dokud jsem měl jeden bylo mi hej, když jich mám šest, už menší chvíli váhám, který se hodí. Zda mi ladí s botami a košilí. Jo marnivost postihuje i stárnoucí mladíky. Tajně doufám, že na mě utkví oko pohledné slečny, která se do mne zamiluje, řekne: „Navždy tvá…” a pak budu šťastný až do smrti. Jo jo. Takhle se někdy bavím. Klobouk na hlavě, botky na nohách, hlava vztyčená a jde se na tramvaj.
Dnes je móda nosit australské klobouky, nebo stetsony. Ale mě zaujaly právě takové ty běžné z Tonaku. Mám dva a ten jeden moc nenosím, ten se hodí k obleku, ten druhý jsem vzal na cestu do Čenstochové, párkrát jsem se po něm vyválel, pak znovu zformoval, několikrát promokl a dostal neuvěřitelnou patinu. V tuhle chvíli můj nejmilejší klobouk. Ale dnes ráno jsem vzal Fedoru, neboli Indiana Jones-klobouk. Ten je můj druhý nejmilejší. Patří k těm starším. Dva nejstarší, australské už nosím jen v zimě a nebo do deště. Jsou naimpregnované, tudíž nepromokavé a vypadám v nich jako tvrdý dobrodruh. Kdybych tušil jaké bude o dovolené počasí, zvolil bych na cestu „australana.”
Jo klobouk a boty dobře koupit, není žádná legrace. Oboje musí sedět, nesmí plandat na hlavě ani nohách. Pokud je tomu tak, pak je život muže v klobouku a dobrých botách mnohem snesitelnější než v opačném případě. Oboje okouzlí kolemjdoucí, nebo spolucestující dámy. Neb ženy okamžitě vidí kvalitu, tedy ty skutečné dámy, co by na sebe rozhodně džíny od Vietnamců nevzaly. Tak to má být.
Dáma musí být ve všech směrech náročná, na sebe i muže. Pokud je náročná, vybere si muže podle svých představ, má tedy co chtěla a co si přála a je jistě připravena mu splnit, co mu na očích uvidí. Někteří naivové se mylně domnívají, že jen oni musí plnit dámě co ji na očích vidí, nikoliv dáma jim a pak je to kvalitní vztah. Netuší, že se spíš stanou pitomci, které ona dáma považuje za hadr, se kterým si kdykoliv utře ty boty, co ji koupil u Baťi, případně u jiného renomovaného výrobce a prodejce.
Muž dámě samozřejmě plní také mnohá přání, ale rozhodně není tím, že jen dává, ale umí i přijmout, umí očekávat a umí odmítnout nepředložená přání dámy. Pokud dáma neumí unést že ji nesplní muž každé přání a argumentuje jeho láskou k sobě, pak se zřejmě jedná o hysterku, která si plete splnění všech svých požadavků s láskou. Od takové raději dál, a pokud taková muže opustí, on dřív nebo později zjistí, že mu tím poskytla největší službu.
Měl jsem v životě „štěstí” na takové ženy, které pokusily mě takzvaně spolknout, jenže nespolkly, šly tedy o dům dál a vedlo se jim stejně. Mám na mysli, že výsledek jejich očekávání byl stejný. To jest, muž se řídil časem heslem: „Kdo uteče, vyhraje.” Takže zdrhli co nejdál a měli pocit, že útěkem a zanecháním všeho cenného na místě ještě vydělali. Možná to nebyla ta správná úvaha z jejich strany, ale přes pocit vlak nejede.