Úvaha na téma: Náplast a Převozník

Vánoce za námi. Nebyly bílé, ale byly klidné. Prospal jsem a je pročetl. Občas se i modlil.

Vánoce za námi. Nebyly bílé, ale byly klidné. Prospal jsem a je pročetl. Občas se i modlil. Na pohádky jsem se nedíval, politické události nesledoval, pouze jsem zachytil na FB obvyklý povyk kolem projevu Zemana. Ten člověk, ať řekne cokoliv, pouze vyvolá vášně. Na všech stranách. Ale tím se mohu a také nemusím zabývat. Naštěstí projevy „státníků” není povinné sledovat. A rozhodně ne o Vánocích. To mám na starosti mnohem důležitější věci. Třeba klid vlastní duše.

Také jsem se trochu začal zabývat fenoménem, kterému soukromě říkám: „Náplast a Převozník.” Tedy lidmi, co se stanou těmi „chudáky,” co jiní lidé, kteří třeba skončili nedobrovolně v nějakém vztahu, použijí jako Náplast a Převozníka. Tedy těmi, co jim věnují city a čas, aby se díky jim přenesli přes ten rozpadlý vztah a poté je v klidu opustili pro jiné. Napsal jsem vlastně na tohle téma krátkou divadelní povídku. V té se sejdou dva. On Převozník, ona Náplast.

Převozník převeze dámu na druhou stranu přes řeku emocí, kde se ona zklidní. Náplast zase ošetří ránu muže, který byl opuštěn a pak po zahojení té rány ona Náplast odpadne, aniž by muž měl pocit něčeho nepatřičného. Jednoduše využili ochoty a lásky těch druhých, dokonce mají pocit, že jim vlastně i prospěli, protože jak Převozník, tak Náplast mohli být v jejich blízkosti.

Jednoduchý textík, mám na mysli tu povídku, a kolik emocí, jak u mužů, tak u žen, co ji četli, vyvolala. Zdá se že jsem se opět trefil s tématem. Začal jsem si cvičně na tohle téma psát něco jako esej. Uvidím, jak hodně mi půjde jeho rozvinutí. Ono se zdá celkem jednoduché, ale kolik se toho v takovém vztahu odehraje. Jen všechny ty emoce, manipulace zachytit a popsat a vyhnout se morálním soudům.

Pochopitelně, pokud si někdo nabalí někoho, kdo je do něj zamilován, on sám zas až tolik ten cit neopětuje, dá se u toho velmi snadno zaujmout zásadní morální postoj. Jenže nejsem odpovědný za city druhého. Pouze jsem odpovědný za své city a své chování. Dokonce mohu mít dojem, že tím, že dovolím ty city vůči sobě projevit, mírně, ale jen velmi mírně je v náznaku opětovat, mohu získat přesvědčení o své ušlechtilosti.

Jak říkám, na jeden blog to nestačí. Spíše si dám na čas, zkusím to promyslet a rozvinout do eseje, který, pokud budu mít náladu, dám do PDF a umístím ho volně ke stažení. Sám jsem v životě byl několikrát Převozníkem, stejně jako jsem byl ošetřován Náplastí. Dnes, po letech jsem zjistil jedno. Oboje mělo svůj smysl. Jistě, není nic příjemného zjistit, že jsem byl jen použit na dobu, než si dáma našla toho „pravého.” Nebo, než jsem si já našel tu „pravou.” Uvozovky jsou záměrné.

Snadno se to soudí, hlavně, když je člověk v roli toho Převozníka, ale hůř se tomu rozumí. Jak už to bývá. Pokud něčemu člověk porozumí, najde smysl toho chování, ono utrpení ze zklamání a ztracené důvěry, které tato role přináší, je jiné. Snesitelnější. Narazím-li v terapii na takové jedince, pak se snažím jim sdělit, že se v jejich případě nejedná o hloupost z jejich strany, ale jen a jen o ochotu dávat tomu druhému, to nejcennější, co sami chtějí a potřebují z té druhé strany.

Pokud očekáváme a nedostáváme, pak je zřejmě někde chyba. Většinou se ta chyba netýká jich samých, ale jde o manipulaci ze strany těch druhých. Protože pokud naskočíme na manipulaci, ať skrytou, nebo otevřenou, manipulaci typu: „Kdybys byl/a lepší, tak bych tě opravdu miloval.” Převozník a Náplast se pak učí asertivitu, empatický rozhovor, zlepšuje se, rozvíjí se a výsledek nikde. Jen mu nedochází, že kdyby byl ze zlata, prostě je jen Převozník, nebo Náplast a nic víc. Jen málokdy se stane, že pasažérka, či ošetřovaný časem city opětuje.

Opětování citů v takovém případě je asi tak časté, jako když hazardní hráč dělá krupiéra v kasínu a abstinuje od hry. Nebo abstinující alkoholik dělá číšníka a abstinuje od alkoholu. Takže ten, kdo zjistí, že je Převozník, či Náplast, pak může čekat, že se to zlepší, nebo celé ukončit. Otázkou je, jestli ho bude bolet méně srdce, když odejde sám, nebo jestli ho bude trápit víc, když je opuštěný. Ona ta naděje bývá někdy dost zrádná. Těžko radit.

Jaký je závěr? Pustit se do převážení, nebo ošetřování je asi nejbezpečnější v takovém případě, že udržíme odstup, nic od toho vztahu neočekáváme a užijeme přítomného okamžiku. Je to možné, ale zase velmi málo časté. Jo jo.