Milada si sice přeje bohatýrské historky, ale já jsem spíš přemýšlel o tom, jak se z bohatého národa pioneeru, kteří osídlili zem a udělali z ní nejmocnější zem světa, stal národ dlužníků, který místo
Milada si sice přeje bohatýrské historky, ale já jsem spíš přemýšlel o tom, jak se z bohatého národa pioneeru, kteří osídlili zem a udělali z ní nejmocnější zem světa, stal národ dlužníků, který místo produkce, nakupuje a žije vlastně na dluh s tím, že je natolik bohatý, že si může dovolit dlužit. Může, otázka zní jak dlouho. Pan Pírko tomto textu popisuje, myslím poměrně přesvědčivě a přesne celou situaci. Stojí za přečtení oba jeho články. Přemýšlím o lidské pýše, kdy se z počestné práce stal vysmívaný fenomén, který je jen dobrý pro negramoty, kteří vykonávají jednoduché práce. Což je zásadní omyl.
Jestli jsem včera měl z něčeho opravdu radost, tak přesně z toho, že jsem si dokázal rozvést po bytě sít, na kterou pověsím tři počítače, mohu sedět s nimi a pracovat, kdekoliv v bytě a mít vysokorychlostní připojení, které je stabilní, funkční a je na routeru, jež údajně neměl jít díky modemu od UPC nastavit. Nastavil jsem ho. Poptal jsem se co a jak, hledal jsem a našel jsem.
Už dlouho vyhlašuji, že na jakoukoliv odbornou práci, jež je potřeba v mém bytě udělat, si vždy najmu, tedy si zjednám odborníka, co to za mě oddře i přesto, že to umím. Mám za to, že jsem se v životě nadřel už dost a dost, ale v oblasti IT je tohle výjimkou protože zde se jedná o věc osobní prestiže a cti. V tomhle jsem jako španělský hidalgo. Byly doby, kdy jsem zval Honzu Brejchu aby mě něco naučil, ukázal, popřípadě udělal. Dnes si prostě tyhle věci zařizuji sám.
Sice pořád hledám na internetu, pořád se prolouskávám různými konferencemi, kde se řeší nejrůznější potíže, bud s Macintoshem, Linuxem či nějakým BSD. Ne vždy ti lidé se vyjadřují srozumitelně, někdy se předvádějí, ale pracují, hledají, namáhají hlavu. Všude kde jsem pracoval, ať už plavby nebo jako klempíř na střeše, případně jako údržbář, se u práce musela používat hlava. Lidé, se kterými jsem pracoval se vyznačovali většinou tím, že opravdu uměli myslet. Byli schopni vidět souvislosti a byli schopni reagovat na změnu. Jejich osobní ctí bylo odvést práci ke které se zavázali. Učili se jeden od druhého. Nebyli to světci a nebyli to lumpové. Byli řemeslníci, kteří ovládali řemeslo. Byli na sebe hrdí.
Jak jsme vjeli s Markétou do Porta Bohemica a jeli Labským údolím přes Ústí do Děčína, jsem ji například říkal. „Támhle jsme se vždy uvázali, když jsme jeli do Prahy, nebo Neratovic a večer jsme jeli domů do Děčína, kdo byl z Děčína nebo Ústí. Támhleten kostel jsem opravoval ještě předtím, než jsem šel k plavbě, tady je obratiště, ale to musí být kapitán koumák aby se otočil bez kotvy.” Tyhle a jiné podobné historky. A cítil při tom vypravování stejné uspokojení jako včera, když jsem dokončil zasíťování. Uvázat se s člunem na Vilsnici, když se jelo po proudu nebylo žádné štěstí. Jako vorař jsem „miloval,“ když jenl naproti traktor a z traktoru (traktorem je myšlen malý remorkér, který se používal na manipulaci s bezmotorovými plavidly) řvali „Uvážete se na Vilsnici a ráno tu buďte v šest, šoupneme vás do… (Loubí, Rozběles nebo někam jinam podle situace) a budete nakládat.” a posádka to musela umět. Traktor pomáhal, ale i tak to nebyl med, co bych si denně mazal na ranní rohlíky. ale dodnes cítím pocit hrdosti, že jsem patřil mezi ty, co uměli a včas nakonec mazali za děvčaty.
Byla to dřina, ale chtělo to také myslet. Neboť radovánky čekaly a museli jsme se co nejrychleji uvázat aby děvčata dlouho nečekala. Kdo byl na pomalý hup a moc nezvládal, dlouho nevydržel. Koloval v mém mládí takový slogan, že: Nadřít se u práce umí každý blb. Což je čiročirá pravda. Ale udělat práci, stačit koukat po holkách, odpoledne nebo večer to zabalit a nejít zedřený domů, tak to uměli jen někteří. To byli ti co u práce mysleli. A byli docela dost chytří. Většinou chytřejší, než ti co s e na ně dnes dívají zpatra. Takže jsme to na Vaňově, Vilsnici, nebo kdekoliv jinde mazaně uvázali a mazali po celodenní dřině za štěstím. Nenadření.
Staří, mladí. Samozřejmě jen svobodní, protože jsme byli jinak dobře vychovaní a věděli jsem že na nás doma čekají věrné manželky. Tedy občas to někomu z těch ženatých nebo vdaných nevyšlo. Jak plavci, tak manželce. U plavby bylo celkem zvykem, že většina plavců byla jednou či dvakrát rozvedených. Byli mezi námi i tací, co rozvedení nebyli,. Buď prot, že neměli čas se oženit a nebo proto, že jejich žena uměla počítat a podle svých počtů se i chovat.
Zjistila totiž, že stojí za to udržet manželství a muže, co si umí poradit, umí něco vymyslet a vyrobit. Tedy je výhodné s ním zůstat, nedělat zbytečné vlny a experimenty, které by většinou končily jejím zchudnutím. I takové jsem znával a znám. Leč jak bylo řečeno. Nebylo jich mnoho. Ty první, po bohatství a a větší a lepší lásky plavce sice dost často okradly, ale jak jsem tak sledoval na těch místech, která jsem Markétě ukazoval. Později, když kouzlo pominulo, nebo se nepovedlo dost, často tam sedávaly u kafe, které si šetřily a čekaly, kdo přijde, dá s nimi řeč, pozve je na něco lepšího. Na vlastní kůži si ověřily a zjistily, že ono jednorázové zbohatnutí za pomoci zlodějny, protože jiné vhodnější slovo mě zrovna nenapadá, se nevyplácí. Nikomu. Ani těm co se pokoušejí přivlastňovat si moje texty.
Ty ženy doufaly v jedno. Nikdo je nezažaluje ze zlodějny, protože pokud ona odvezla majetek z bytu, a nebyly doklady, protože kdo by si při pohledu na modrookou brunetu, zelenookou blondýnu, preference v tomto směru si může dosadit každý sám, ty doklady schovával? Ovšem někteří, jako jsem byl já a ještě několik mých známých, pilně naslouchali v kormidelnách různým rozvodovým historkám a poučili jsme se a doklady jsme měli, Dělám to tak dodnes. Lidé se domnívají, že jsem bordelář a mají za to, že nic nemám, ale pletou se. Moc se pletou. Ale bordelář jsem, mám všechno, jen mi někdy chvíli trvá, než to najdu.
Zbohatly a smály se. Chvíli. Pak je ovšem smích přešel. A zjistili tu hrůzu samoty a nízké životní úrovně. Plus otrava soudních sporů. Byly i takové co se poučily, udělaly to jen jednou a potom už ne. pak byly takové, co se nepoučily nikdy. Některé nedopadly uplně špatně, ale lásky a rodinné pohody už neužily. Jo jo, po Grandu, Atlantiku, na Střelnici a jinde se jich potulovalo dost a dost. Mohl jsem sledovat. Některé byly celkem vstřícné a potřebné, tak i navštívit. Vzhledem k tomu, že jich většina byla docela dost mladých, z dnešního hlediska velmi mladých, protože 25 letá dvakrát rozvedená nebyla až taková vzácnost, neměl jsem problémy s věkem. S jejich věkem. Se svým věkem nemám problém dodnes.
Dnes místo vysedávání po různých podnicích, na které tyto ženy většinou nemají, neb časy jsou zlé, sedí na internetu a seznamují se a hledají na internetu. I když zas je fakt, že z občasných návštěv pizzerii, zas už takový přehled o nich jako kdysi nemám. Ale chatové místnosti jsou plné žen, co pořád někoho hledají, protože buď chtěly rychle zbohatnout, nebo se zamilovaly a musely opustit toho blbce, co mají doma a šly za štěstím, a stát pak má mandatorních výdajů pro rozvedené a nebo svobodné matky, které berou sociální dávky. Jak ony sami říkají. Co by nebraly, když jsou ty samoživitelky.
Intelektuálové, hlavně ti levicoví mají plnou hubu solidarity, lidé jako Paroubek se na nich profilují jako ochránci slabých a ty občane , co produkuješ, pracuješ, daně platíš se dozvídáš, že daně musíš platit větší, protože je deficit. A ještě se dozvídáš milý občane a muži od těch, co berou ty dávky, s grácií hodnou princezen si vybírají vhodné nápadníky, že ony mají právo na štěstí, tedy ne každý je jim dobrý, ale výsledek nakonec? Dost často nic, vůbec nic.
Takže jsem od jedné pýchy přešel k druhé pýše. A co že mají ty dvě pýchy společného. Odpovím celou větou. Mají společného to, že lidé, tedy někteří mají pocit, že lze vydělat dlouhodobě na prodeji sebe samých. Bez následné produkce užitých předmětů. Stejně jako ty banky, co produkují dluhopisy a jak říká Pepa věří, že zisk plodí další zisk, jen díky zisku samotnému. Pepa je brilantní ekonom. Je to podobné jako když si léčitel dá fotku na web a přesvědčuje, že kdo na ni jednou pohlédne, ten okamžitě se uzdraví od všech trápení. Stejně tak ty ženy, co věřili, že pohled na ně je takový, že se nikdy nebudou mít zle. Otázka je, kolik je to „dobře” nakonec stálo? A stejně tak, kdo bude platit dluhy, když všichni jen prodávají reklamní časy a ti co by ty reklamní časy měli koupit už prostě nejsou.
Vím, vím, že mě začnou chytat mnozí za slovo, ale jen jsem z nadsázkou popsal některé jevy, jež mají společné to, že se žije na dluh a nic se nevytváří. Ani rodinné vztahy ani produkty, které si ode mne někdo koupí. To co přesně udělala Amerika. Z největšího exportéra se stal největší importér a z největšího věřitele největší dlužník. Asi doufají, že pohled na ně uzdraví kohokoliv a víra v jejich všemoc a bohatství přetrvá věky. Nikdo na nich nebude chtít zaplatit a oni díky své pověsti si budou žít. Mám Američany rád, stejně jako mám rád ženy, ale tahle sebezahleděnost by se jim mohla nevyplatit. Jak těm Američanům, tak těm ženám.
Tedy mnohým ženám se už jejich sebezahleděnost a pýcha docela dost nevyplatila. Žijí v chudobě. Myslím chudobě podle měřítek západního světa. V Indii by patřily mezi boháče. Američané se probouzejí ze svého snu a zjišťují, že budou asi muset opravdu tvrdě pracovat, tvrdě šetřit. Stejně jako my. Tedy odborníci to tvrdí. Myslím odborníky, nikoliv ty levicové snílky, co vždy vědí, komu všemu by se mělo pomoc a nakonec jejich pomoc je třikrát tak dražší než nepomáhat. Někdy se musí tvrdě pracovat a někdy nedělat nic, aby výsledek nebyl nikoliv vynikající, ale aspoň aby nebyl katastrofální. Akorát je, že tu ta maličkost. Rozeznat kdy je čas dřít a kdy ležet.