Poslední den před dovolenou. Čeká mě dnes ještě supervise a večer skupina. Včera na odpolední a večerní skupině jsem zažil situaci jakou snad ještě ne.
Poslední den před dovolenou. Čeká mě dnes ještě supervise a večer skupina. Včera na odpolední a večerní skupině jsem zažil situaci jakou snad ještě ne. Vyhodil jsem dva členy nadobro, jednoho za pozitivní nález opiátů v moči, druhého za nedodržování pravidel. A večer se loučil Pavel a po pěti a půl letech se rozhodl ukončit terapii. Sice jak mám ve zvyku, pokusil jsem se skeptickými poznámkami k jeho zralosti ho vrátit, tak trochu na zem, ale myslím, že nakonec asi se rozhodl dobře. Život mu ukáže. Vlastně byl poslední z těch, se kterými jsem skupinu před pěti a půl roky zakládal. Počítali jsme to a vyšla nám víc než šedesátiprocentní úspěšnost. I s těmi vyhozenými a odešlými předčasně pro recidivu. Pavel byl několikátý v řadě, který odešel pod praporem.
Cestou na skupinu jsem si ještě pořídil čelovku a plyn na cestu. Takže zítra dopoledne mohu odstartovat. Počasí sice zatím není při mě, ale voda odteče, pršet jednou přestane. Docela jsem rád, že těch několik dní půjdu po Čechách. Cestu na hranice znám skoro po paměti. Bodejť by ne, když už jsem to prolezl tolikrát. Takže se těším, že si projdu stará známá místa. Tři roky je to naposledy co jsem se toulal po středních a západních Čechách. V Bavorsku jsem byl naposledy před šestnácti lety. Jsem zvědavý co se změnilo. Tehdy to byla úplně jiná situace. Mizerné telefonní spojení, o internetu nebo mobilních telefonech jsem si mohl nechat zdát. Ale bavorští sedláci byli celkem vlídní a tak se mi cestovalo směrem na Francii dobře. Dva roky předtím do Itálie také.
Jo něco podobného bez mobilu a spojení jsem zažil loni v Kanadě. Sice jsem si pořídil SIM kartu. Jenže v Kanadě je ten problém, že spojení bývá většinou kolem obydlených míst a těch jsem při cestě zas až tolik neměl. Ale nakonec kombinace internetu a SMS, vše spravila. V tomhle je dnešní doba proti dřívějšku zcela bezkonkurenční. Za celou cestu na Gibraltar jsem volal do Čech asi třikrát. Byly tehdy problémy nikoliv volat ze zahraničí, ale problém se dovolat na přetížené mezistátní a meziměstské linky. Komunisté v zájmu udržení kontroly se nijak nesnažili linky rozšířit, a přeci jen chvíli trvalo, než se dosáhlo odpovídající úrovně. Jenže, když se ji dosáhlo, přišel nástup mobilních operátorů a pevné linky se pomalu a jistě stávají anachronismem. Ještě v roce 2000 jsem diskutoval s Radimem na téma mobil a internet a ejhle pár let, a co se zdálo téměř z říše snů je skutečností. Český Telecom, dnes O2 měl monopol na internet a bylo ještě v roce 2002-2004 obtížné získat slušné připojení za slušnou cenu, zdánlivě v nedohlednu. Skončil monopol a operátoři se předhánějí v nabídkách. Inu zlatý kapitalismus.
Dočítám se v posledních dnech, že krize pomalu končí. Což samozřejmě neznamená, že skončí zítra a okamžitě začne růst obecný blahobyt. Konečně kam by měl ještě ten blahobyt v Evropě a Americe růst? Nepochybuji, že většina čtenářů se mnou souhlasit nebude, ale myslím, že cokoliv navíc je už rouhání. Tedy u sebe tohle aspoň tak vnímám a nemám nějakou potřebu většího blahobytu než mám. Podobně jak s auty a počítači. Od určité míry výkonu je něco navíc ani ne luxus jako spíš zbytečnost. Nepotřebuji už vyšší výkon počítače,a ni rychlejší připojení než mám. Filmy nestahuji, a ty linuxové a unixové distribuce, co upgraduji a nebo stahuji a instaluji, rychleji stažené mít nemusím. Každý den se modlím za to aby zůstalo co mám, víc nepotřebuji. Konečně, zřejmě v tuhle chvíli, a to už dost dlouho mám, vše co potřebuji.
Od rána dostávám samý nový zprávy. Jedna z nich je sice napínavá, ale potěšující, vše nasvědčuje, že v dohledné době budu dědečkem, ta druhá je také napínavá, ale už ne tak potěšující, moje mladší sestra měla srdeční kolaps. Naštěstí ho přežila. Takže zatím nic moc. Žiji v napětí a očekávání, jak vše dopadne. Ještě že jsem letos zůstal v Evropě, někde za oceánem by to bylo podstatně napínavější. Takhle se mohu podívat vždy za vnoučkem a pokud bude třeba se i v vrátit. Ale doufám že třeba nebude a tu pouť dokončím. Domluvil jsem se z Markétou, že pokud se vnouček narodí než přejdu hranice, tak mě za ním odveze a pak mě zase vrátí na výchozí pozici. Za hranice mi už to chlapec bude muset vydržet než se vrátí. Aspoň bude odolný. Pro Markétu už by to bylo asi moc náročné. Pro mne také.
Konečně narození všech svých dětí jsem vlastně mimo Petry minul. Vždy jsem byl na cestě a viděl jsem je až když jsem se po měsíci vrátil. Chápu,jer divný tento postoj v dnešní přepjaté době. V té době, kdy se na jednu stranu zdůrazňuje, kde co nezanedbat a přitom polovina manželství se rozpadá. K tomu navíc, aby to nebylo málo, se děti tak pečlivě vychovávané a opatrované velmi často stávají bezohledným nástrojem mocenského boje. Boje rozvedených rodičů, kde v žádném případě jde jen o to kdo z koho, tedy rodičů nikoliv zda převažuje zájem zájem dítěte, které potřebuje oba rodiče. Na jednu stranu hluboké emoční výkřiky o tom jak je skvělé aby si otcové prožili příchod dítěte na svět a na druhou naprosté zbavení otcovských práv, těmi samými nadšením kvíkajícími matkami, které několik let před tím jásaly, jak bylo úžasně, že tam jejich miláček s nimi seděl a za ruku držel.
Tohle je přesně co mě mate. Od dob pradávných se otcové od porodu vyhazovali, směli dítě i matku vidět až potom, pokud ji tedy někde v pustině sami nepomáhali a také měli své děti rádi. Myslím, že je měli rádi jinak než si přejí všechny ty přemoudřelé psycholožky a jiní odborníci humanitního stylu. Pořád se údajně zlepšuje přístup k dětem a je tak zlepšený až jsou z mnohých nakonec z nich nevychovaní, úzkostní, sobečtí frackové.
Jsem si dnes na čoklíku přečetl o tom velmi zajímavý článek. Dám sem odkaz na něj.
Zde kliknout na odkaz . Ano, děti vychováváme vědecky, ale kam ta věda vede? Každá matka přečte hory kydů jak vychovávat děti od lidí, kteří sami mnohdy své děti vychovat neumějí, ale o v empatii, vstřícnosti, povinnostech především mužů vědí všechno. Pouze jen neumějí své vědomosti aplikovat všechno. Každá začínající psycholožka, sociální pracovnice má zcela jasnou představu, jak by se to mělo dělat, ale v praxi většinou „skutek utek.” Bohužel. Frackové vychovávají fracky a podle toho to vypadá. Učitel je prý partner, tedy se to tak hlásá, ale v čem? Partnerem mohu být někomu komu jsem roven, znalostmi, rozhledem, zralostí. Pokud tomu tak není, nejedná se o partnerství ale o zcela jiný vztah. Partner nese totiž stejnou odpovědnost jako já, ale děti nenesou a ani nesmějí nést stejnou odpovědnost, jako rodiče, učitelé, vychovatelé. Mají svoji dětskou, ale rodiče a učitele ji mají na mnohem vyšší úrovni. Proto také mají a nebo by měli mít právo posledního slova a konečného rozhodnutí. Nikdy bych o některých zásadních věcech nenechal rozhodovat třeba v rodině a nebo ve škole hlasováním.
Dítě si může vybrat svoji hračku, může si vybrat co bude číst, s kým si bude ve škole hrát, ale rozhodně nerozhoduje o pravidlech chování k učiteli, nebo matce. O pravidlech chování rozhodují ti, kteří nesou odpovědnost. Stejně jako nesu odpovědnost za bezpečný průběh skupiny, nesu odpovědnost za místo, čas a konání a dodržování a prosazení pravidel v terapii. Tam se zásadně nikdy nenechám přesvědčit k tomu aby pravidla terapie určovali pacienti, nebo klienti. Ti jsou tam proto aby se naučili pravidla dodržovat a nést důsledky v případě jejich nedodržení. Takže jsem zase rozpovídal a budu končit. Po dobu cesty se sem tam ohlásím a uvidíme, jak všechno dopadne.