Po ranní rozcvičce spočívající v trocha protažení, trochu úderu rukama i nohama do trenažéru, který mám po ruce, bych mohl kdykoliv uspokojit svou touhu po zdravém pohybu a psychické relaxaci, díky vý
Po ranní rozcvičce spočívající v trocha protažení, trochu úderu rukama i nohama do trenažéru, který mám po ruce, bych mohl kdykoliv uspokojit svou touhu po zdravém pohybu a psychické relaxaci, díky výdeji energie, jsem si zkusil instalovat Centos 6.4 z USB. Což mi sice šlo, jenže jsem zjistil, že se mi daří nainstalovat pouze minimální distribuci, leč jsem pečlivě se snažil zaškrtnout desktop. Nevyšlo to ani na třetí pokus. Nechám to na zítra, neb jsem po poledni vyrazil na rudý sever Vlasti, do rodného města, zvaného Děčín. Navštívit sestru.
Vlakem, neboli, stal jsem se cestujícím ČD. Vlakem jsem necestoval už dlouho. Naposledy z Opavy do Prahy. Jako všechno se mění, tak se mění i nástupní nádraží. Do doby nedávné, se do Děčína, až na malé výjimky jezdilo z Masaryčky. Dnes je to z Hlavního nádraží. Dojel jsem tedy Metrem na náměstí Republiky, pěšky se vydal kolem Masaryčky, skrz Šervůd na Hlavní nádraží,(Robin Hood místního ražení měl asi volno,) chvilku hledal pokladny, našel, zakoupil zpáteční jízdenku, za 363 KČ, což mi přijde levné.
Nasedl do vlaku. Rychlíku „Milešovka” zvaného. Usadil se a čekal. Vlak vyjel přesně, dojel také přesně. Což mě překvapilo. Příjemně, ale překvapilo. Protože, co vím, vlaky nikdy, co pamatuji, přesně nevyjížděly a nikdy přesně nedojížděly. Zřejmě jsem se stal účastníkem zázraku.
Z vlaku jsem volal sestře, která bydlí za Děčínem v malém městečku, které mám spojené neodmyslitelně se svým mládím, tedy Benešovem nad Ploučnicí, že dojedu, tak jak jsem předpokládal zhruba o půl hodiny později, než jsem čekal. Abych si s ní v Děčíně domluvil místo setkání, kam pro mne přijede po mé procházce po Děčíně. Ano jsem člověk světa znalý a tedy nečekám přesný příjezd. Zmýlil jsem se. Jak bylo uvedeno výše.
Vyšel jsem z nádraží, i to byla změna, leč příjemná, už jsem neklopýtal přes koleje jako kdysi, ale pohodlně vyšel podchodem před nádraží. Udělal vpravo v bok a vydal se směrem na nábřeží, kolem kravál-placu, jako v dobách svého mládí, kde vřískaly amplióny, točil se kolotoč, leč díky mírnému sněžení a teplotě nad nulou nebylo příliš mnoho návštěvníků. Světští nemají kšeft.
Po nábřeží, přes most, obdivoval jsem novou krásnou knihovnu na místě bývalého Atlantiku, kde jsem mimo jiných pamětihodných míst trávil své mládí jako takové, tak své plavecké volno jako takové. Bar i restaurace s tanečním sálem pryč, nakonec pryč i ruina, která hyzdila to místo, když jeden nadšenec Atlantik koupil, aby zjistil, že si vzal větší sousto, než mohl spolknout. Dopadlo to docela dobře. Je tam dnes krásná knihovna.
Kino Kotva už není, tedy budova stojí, ale místo kina, kam jsem chodil s kamarády, později s děvčaty do kina, jsou různá bistra atd. Inu, Panta Rhei. Přes náměstí, kolem spořitelny a Kokosu, kvůli kterému zbořili komunisté celou ulici, přes Komenského náměstí na Kamenickou, ulici mého mládí, středního věku. K domu, kde jsem se narodil. Tam na mě čekala sestra s autem.
Udělal jsem svou tradiční procházku, město bylo tiché. Počasí není velikonoční. Nikoho známého jsem nepotkal. Bohužel. U sestry jsem se dozvěděl, že na mě vzpomíná, nějaká má dávná láska, kterou si sice nepamatuji, ale ona si pamatuje mě. Chtěla ji pozvat, prý se na mě těšila. Ovšem hlídala vnoučata. Tak nemohla, prý je o hodně mladší než já. Nevím nevím, jestli bych kvůli ní jel vlakem z Děčína do Benešova, jak s emi pokoušela sestra namluvit, že bych toužil po vdově, kterou prý tehdy byla. Vdova, to by opravdu musela být mimořádná dáma. Babička a teta Jiřina mi vdovy rozmlouvaly. Na babičku a tetu Jiřinu sem vždycky dal.
Vůbec si ji nevybavuji. No, tak třeba příště. Zas tak velká láska to asi nebyla, když si na ni nevzpomínám. Sestra se mi snažila vypodobnit, ale nic. Asi mi slábne pamět. Je to stejně trapas, když se přihlásí někdo s kým jsem pravděpodobně sdílel kdysi lože, a já marně pátrám v paměti. Pátrám a stopu nenacházím. Asi bych se musel tvářit, že jo: „Jasně, celých třicet let jsem na tebe vzpomínal.” Jenže je potom námaha, stačit sledovat, neprokecnout se a nezarmoutit.
Jo, někdy mnoho zážitku neznamená také mnoho vzpomínek. Vzpomínky se mažou, překrývají a pak bývá i smutno. No, ona žije v hezkých vzpomínkách, jestli byla a pořád je tak půvabná, jak sestra tvrdí, mohu mít aspoň radost, že jsem byl pro někoho, takového zajímavý, na ni milý a dobrý, kdysi a díky tomu má na mě dobré vzpomínky, až tak dobré, že by mě po letech chtěla vidět. To vůbec není špatné.