Místo snídaně jsem vyrazil na procházku. Nějak tloustnu a jsem dýchavičný, tak potřebuji trénovat. Prošel jsem se a zase jsem byl překvapený jak chůze, podobně jako jógové techniky funguje.
Místo snídaně jsem vyrazil na procházku. Nějak tloustnu a jsem dýchavičný, tak potřebuji trénovat. Prošel jsem se a zase jsem byl překvapený jak chůze, podobně jako jógové techniky funguje. Vždy stačí pár kroků abych najednou cítil uvolnění v celém těle. Jsem prostě nastavený na to, že když se rozhodnu jít pěšky, nebo cvičit, jednoduše mi v hlavě sepne uvolňovací program. Nejmodernější výzkumy dokazují starou moudrost, že všechno příjemné i nepříjemné máme v hlavě. Kolena bolí, mozek dá příkaz, endorfiny se začnou uvolňovat a najednou je po bolesti. Stačí jít nezvolňovat, držet tempo. Většina lidí tohle vzdá. Většina lidí se domnívá, že vše musí být příjemné, bez potíží a vůbec nechápe souvislost mezi příjemným pocitem uvolnění a mírné bolesti. Utrpení, které zažíváme při pohybu, běhu, chůzi, bolest, pocení při kterém se vylučují, mimo jiné toxické látky z těla. To vše je zdrojem přeladění do příjemné nálady.
Byl jsem opět natáčet „Rodina a já.” Opět se prokázalo, především u mladých diskutujících, že nechápou rozdíl mezi zákazem a nesouhlasem. Nějak mě unavují ty rádoby psychologické přístupy, kdy pořád se zdůrazňuje, že se musí mluvit, mluvit a zase mluvit. Jestliže mi přijde patnáctileté dítě domu zfetované, nebo nalité, nevidím žádný důvod k rozhovoru. Prostě pokud bych udržel nervy na uzdě a nedal bych mu rovnou pár facek a zahnal ho okamžitě spát s tím, že to ráno vyřešíme, tak nevím o čem se zlitým či zfetovaným mluvit. Nejsem tak naivní abych si myslel, že to něco vyřeší. Druhý den ano. To má smysl. Stejně jako nechápou někteří rozdíl mezi tím, že pokud puberťákovi zcela jasně řeknu: „Domu mi nalitej a zfetovanej chodit nebudeš!” Nemám tím na mysli zákaz požívání alkoholu, ale zákaz chození ve stavech výše uvedených. Samozřejmě jsem si vědom toho, že ho nemohu uhlídat, samozřejmě jsem si vědom toho, že pokud se rozhodne chlastat nebo fetovat, nemám mnoho šancí tomu zabránit.
Ale v žádném případě nemusím schvalovat jeho pití a fetování a racionalizace typu, „když už piješ, tak pij kvalitní alkoholy a ne nějaké tlamolepy, jako my doma s tátou.” Tyhle rady mi přijdou víc než komické. Konečně, kolik jsme viděl malérů následkem vypití kvalitního alkoholu. Když už s dětmi mluvím o tomhle tak přesně tímhle způsobem.
Varoval jsem tě, osobně tě v tom nepodporuji. Vím že tě neuhlídám, ale také ti nenaleji. Nenaleji přesně z toho důvodu aby v tobě nevznikl dojem, že s tvým občasným pitím, fetování, hraním, sázení, hraním, sázením souhlasím. Jasně, že se tím trápím co s tebe bude, jasně, že ani náhodou si nemyslím, že děláš něco dobře a jasně, že použiji veškeré možné páky abych ti ten život s chlastem a drogami, život bez povinností lehce zkomplikoval. To si piš děťátko, že se nebudeš cítít dobře, když nebudeš dodržovat rodinná pravidla. Není žádný důvod k tomu aby ses cítil nějak extra.
Od určitého věku mám jen málo možností jak ti v tom bránit, ale pít jsem tě nikdy neučil, kořalky a vínečko ti nenaléval, nehodlám v tobě vzbuzovat dojem, že s tvým chlastem, fetováním, hazardní hrou nebo sázením souhlasím a ještě tě v tom hodlám podporovat. To tedy synáčku, dceruško ani náhodou.
To je ten malý rozdíl mezi zákazem a nesouhlasem. Jako rodiče máme na děti pořád vliv a to i na dospělé děti. Je jen na nás, co se svým vlivem uděláme. Jasně megalomani, co se nechtějí trpělivě namáhat, chtějí zhubnout za jeden den a vychovat děti jedním rozhovorem, který vyřeší všechny rodinné trable jednou pro vždy, se pobaveně tomuhle přístupu usmějí. Ale my co víme, že kapka vody skálu proráží klidně ve svém postoji vytrváme a výsledky se časem dostaví. Jako ve všem.
Tomu, co jsme popsal v předchozích odstavcích se říká konflikt. Nepříjemný, negativní emoce vyvolávající. Jenže pokud dospívající děti nechtějí respektovat dohody, nechtějí mít povinnosti, odvolávají se na svá práva, jak je v posledních letech zvykem, ale u mne se mohou odvolávat kam chtějí, pak musejí snášet ten permanentní konflikt, který je velmi únavný, přináší utrpení v jeho průběhu, ale také skýtá velkou šanci na to, že ty děti časem něco uslyší. Jestliže to funguje v terapii, pak to funguje i v rodině i v zaměstnání. Sice se vede ten konflikt trochu jinak, ale vede se.
Řekl bych asi tohle:
Nehodlám být spokojený a nehodlám se tvářit, že se nic neděje. Že mi vyhrožuješ, že mě nebudeš mít rád? No to už mě nemáš, když mě nebereš vážně, nedáš na můj strach, nedodržuješ pravidla a sobecky se zajímáš jen o svou zábavu a nehodláš plnit své povinnosti. Ty nemáš totiž rád ani sám sebe, protože se ničíš a je ti lhostejné jestli se k vůli tomu někdo trápí. Že odejdeš? Jasně že odejdeš, co by si tu taky dělal? Myslíš, že mám nějakou povinnost se nechat v noci budit tvým zvracením na záchodě, myslíš, že mám povinnost snášet tvoje opilecké řeči? Ne ne, nemám nehodlám s e ničit pohledem na tvoje podlitiny ze rvaček, nehodlám se bát, kdy tě najdu přdávkovanýho. Že to máš pod kontrolou?
To tedy nemáš. Kdyby si měl, nelezeš po čtyřech a nevracíš se zválený jako prase. Lidé, kteří mají pod kontrolou alkohol nebo drogy, se jednoduše takhle nechovají. Že mě nepotřebuješ. Jistě, o tom není pochyb, ale zatím se podle toho nechováš. Živím tě, platím ti školu aby si měl vzdělání a následné uplatnění. Ty ji nepotřebuješ? Nevadí, nebudu sice nijak nadšený, ale unesu, že budeš v tom lepším případě doplňovat v supermarketu regály, aspoň se budeš živit poctivě. Pokud budeš žebrat a krást, je ti dost aby si nesl následky svého života. Udělal jsme všechno co jsem mohl a uměl aby si byl do života připravený. Měl jsem a mám zájem ti poskytnout a předat všechno co umím. Pokud si o mě myslíš, že jsem blbec, co to nikam nedotáhl, pak počkám, co budeš umět ty, kam to dotáhneš ty.
Slabší nátury, odchované kvazipsychologickými přístupy, které tvrdí, že konfrontace je v takovém případě neúčinná, se budou držet svého přístupu. Ti silnější nátury dají najevo, že jsou ochotni do konfliktu jít, konflikt vyvolat, konflikt ustát a nedat sebou manipulovat za pomoci vyhrůžky ztráty lásky. Aby bylo jasno, pokud ten druhý není patologický psychopat, což už je pak jiná kategorie, pak ztrácí tu lásku a oporu i on. A je zcela neznáme, kdo bude tratit víc. Já vím jedno, a vím to zcela bezpečně. Ty děti nakonec časem pochopí, že oni vyhrůžkami ze ztrátou lásky tratí stejně tolik jako rodiče. Jako lidé neradi tratíme. A děti, pokud mají možnost se docela rádi vracejí. Projdou utrpením, kterému se jednoduše nemohou vyhnout a rodiče je nemohou toho utrpení uchránit. Projdou a pak pochopí. Většinou.
Prostě ten přístup, že kdybych v dětství a dospívání nezažil „tyhle traumata, pak bych byl lepším člověkem,” je jen čirá manipulace a pokus o výmluvu a omluvu své neochoty, dodržovat mezilidská pravidla a dohody. Nějak mě ty přesofistikované přístupy nelákají. Ano dá se napsat tisíce slov o přijetí, porozumění a vcítění. Dá a nepochybně u většiny lidí jsou účinná a žádoucí.
Jenže občas přijde okamžik, kdy musím jasně říci.
Tohle chování nepřijímám a tomuhle ani rozumět nechci a nechci se vciťovat do tvých opileckých, feťáckých nálad. Prostě se budeš chovat tak, abych se vedle tebe nebál. Nebál se toho co mi uděláš, nebál se toho, co uděláš sobě. Nekřič na mě, nevyhrožuj mi. Pokud se budeš chovat jak se chováš, pak najdu způsob jak se zbavit tvé přítomnosti. Poneseš důsledky a to je naděje, že se ti rozsvítí. Bez ohledu jestli ti je šestnáct nebo šest a dvacet.Odpovědnost za své chování neseš odpovědnost jen ty a jen ty jsi schopný jej změnit.
Tvrdá slova, že? Tvrdá, ale funkční. Pro vytrvalé. 🙂