Tulák a jeskyně

Občas mívám sny, kdy si představuji, že bydlím v jeskyni. Mám tam

Občas mívám sny, kdy si představuji, že bydlím v jeskyni. Mám tam
pohodlné lůžko, krb, stůl. Něco jako skříň a jiné maličkosti. Tak jak to
popisuje Pleva v přepracovaném románu „Robinson Crusoe.” Takový
sen, pohodlné jeskyně s podlahou z písku. Vím, že je to dětinský sen, ale
jeskyně jako takové me fascinují. Vlastně začalo to všechno přečtením
románem od Eduarda Štorcha: „Lovci mamutů.” Pokračovalo už výše
zmíněným Robinsonem a pak následovaly knihy od Julese Vernea: „Tajuplný
ostrov” a „Dva roky prázdnin.” Ve všech těch krásných
knihách, které mne v dětství zásadně ovlivnily, žili hrdinové v jeskyních.

Párkrát v životě jsem v jeskyni přespal. Nebylo tam nic z toho, co měl
Robinson, dokonce jen jednou tam byla písečná podlaha, ale i tak se mi v
jeskyni líbilo. Jeskyně, je prostě jeskyně. Bezpečná, bytelná, stabilní. V
krbu praskají polena, plameny ohně ozařují jeskyni, ležím na lůžku z větví a
listí, venku plískanice a přesto klídek, pohoda, to všechno je za zavřenými
dveřmi. Několikrát jsem takhle pod hlubokým skalním převisem za bouřky
ležel. Sledoval jsem bouřku. Ve Španělsku jsem spal v tunelu a pak v
jeskyni, taktéž za bouřky. Měl jsem kliku, že jsem na obé narazil.

Nepršelo tam, nefoukal vítr, tak hezky za větrem, v suchu. Byl jsem mladý
a měl jsem pocit náramného pohodlí. Živě jsem si představoval, jak tam
táboří ta tlupa, co našla suché a pohodlné obydlí, kterému nemuseli
spravovat střechu, pouze natáhli kůže do otvoru, zapálili oheň ze suchého
dřeva, aby nekouřil, podobně jako jsem to udělal já, akorát ty kůže jsem
neměl. Vody a jídla jsem měl dost, tedy žádný problém, žádný kalup. Mám rád
takové chvíle na cestách, kdy nemusím stavět přístřešek, bát se, že do něj
za bouřky uhodí blesk, bouřky se bojím, ale jsem v suchu a bezpečí.

Takovéhle představy mívám někdy těsně před usnutím. Ležím pod dekou a
sním si. V šedesáti pěti letech, stejně jako v patnácti. Muži jsou opravdu
pod vlivem svých klukovských let. Tedy většinou. Ti co nejsou, ti myslí jen
na práci a na peníze. Což je sice potřeba, ale jak říká Písmo: „Nejen
chlebem živ je člověk.” Prošel jsem pěšky čtvery velehory. Alpy. Dolomity,
Pyreneje a Andy. Hory jsou nádherné a nebezpečné. Už je asi nikdy znovu neprojdu,
jako kdysi. Ale rád bych ještě jednou spal v jeskyni, někde v horách.
Jistě, stačí sednout do auta a vypravit se tam, jenže nic se nevyrovná tomu,
dojít, objevit, prozkoumat a přespat.

Na světě je hromada míst na táboření, přespání. Krásných míst. U řek,
potoků, jezer a u oceánu. Ale na Gibraltaru jsem spal v jeskynce, a nad
mořem. Úžasné místo. Na Novém Zélandu jsem tábořil na pobřeží Tasmánského
moře, kousek od tohoto místa West
coast Když jsem to místo viděl, myslel jsem, že jsem na pobřeží
Tolkienova Nevrastu, kam dorazil Tuor, syn Huoruv. Jak něm Tolkien píše v
Nedokončených příbězích. Jméno toho místa jsem zapomněl. Pro mne už to
zůstalo Nevrastem. Na Rajčeti mám víc fotografii, ale tohle místo z Nového
Zělandu bylo asi nejpůsobivější.

Ty fotografie je možné si prohlédnout, Všechny jsem si nafotil, ne
všechny jsou extra kvalitní, ale pro mne mají cenu právě tím, že jsem ta
místa prošel pěšky. Tohle místo bylo Corommandeljedno z prvních, kde jsem na Novém
Zélandu tábořil. Kousek od poloostrova Coromamndel. Ten byl také velmi
romantický. Kdysi se tam těžilo zlato. Obešel jsem ho a pak pokračoval na
jih.

Začal jsem romanticky, romanticky skončím. Cestovat pěšky, spát v
jeskyních v čekárnách u silnice, nebo na posedech, stavět stan na březích
oceánu, v horách celého světa, bylo pro mne velkým kusem mého života. Jsem
rád, že jsem mohl prožít dost velkou část života a vidět kus světa právě tímhle
způsobem. Svět je velký a stojí za to se do něj vydat. Třeba pěšky. Měsíc,
dva tři prožít pod širým nebem a pak se zase vrátit domů. Nemám auto, nemám
dům, nejsem milionář, vlastně zbylo mi jen pár těch fotografií, vzpomínek,
ale neměnil bych. Jo jo.