V pátek jsem místo do blázince šel na kardiologii. Měl jsem pocit, že mám potíže se srdcem a chtěl jsem zjistit, jak to opravdu je.
V pátek jsem místo do blázince šel na kardiologii. Měl jsem pocit, že mám potíže se srdcem a chtěl jsem zjistit, jak to opravdu je. Docent Hlaváček mě vyslechl, poznamenal, že píchání u srdce není problém se srdcem, ale podle toho, co říkám, a z toho důvodu, že už jeden předinfarktový stav jsem prodělal, by to srdce mohlo být, z toho důvodů, že mi v každém případě udělá v pondělí katetrizaci.
Včera jsem tedy zjistil, díky absolvované katetrizaci, že srdce je v pořádku. Bylo tam malé zůžení ve stentu, ale žádný nový nález. Ulevilo se mi. Sice jsem muset strávit víc jak 24 hodin na lůžku skoro bez hnutí, ale zase na druhou stranu takové zjištění stojí za to ležení. Zůžení mi opravili. Jak snadné 🙂
Měl jsem přes víkend občas mizerné myšlenky. Udržel jsem se ale celkem v klidu. Nálada se mi včera podstatně zlepšila. Ono je dobré vědět, co a jak, a že celkem dodržovaná životospráva má své výsledky. Inu způsob život přeci jen má svůj smysl. Uvědomil jsem si tohle hodně dnes dopoledne.
Setkal jsem se v nemocnici s člověkem, který byl po infarktu, rakovině prostaty, jak mi prozradil, když nadával na Boží nespravedlnost, že nechápe z čeho to všechno má, když žije zcela normálně. Pak z něj vylezlo, že sice je po infarktu a po operaci rakoviny prostaty, kouří pouhých čtyřicet až padesát denně, kouřit nepřestane, ale on bude žít na 130%, aby to měl za pár let všechno za sebou.
Nehodlá si nijak odpírat. Rozhodně ne kouření. Nadzved sem ho zřejmě tím, že jsem si dovolil říci, „To si fakt užijete.” Pravil, že sice má díky operaci prostaty potíže ze sexem, teď má infarkt, ovšem on nevěří tomu, že jeho potíže jak s prostatou, tak se srdcem jsou z kouření. „Samý blbý kecy doktorů.” Pravil. Dodal, že i moje. Mimo jiné. Nedohodli jsme se, rozzuřil jsem ho poznámkou, jak že si tedy bude užívat?
Zřejmě se ho dotklo, že jsem asi půl hodiny předtím mluvil s jednou svou láskou, se kterou sem se domlouval, zda přijede na Velikonoce. Ptal se mě kolik ji je let. Řekl jsem mu pravdu a byl z toho evidentně rozmrzelý. Pak začal být hysterický, sprostý vůči mě i spolupacientům a musel jsem ho dost nahlas zklidnit. I řeč o fackách šla, ačkoliv jsem ležel na posteli a nesměl sem se pořádně hnout. Pak zabrzdil, zřejmě mu došlo, že přešlápl.
Předtím si ještě stěžoval na své děti, tchyni, manželku, že za ním nechodí, nemají ho rádi, když za ním přijdou, zapomenou mu koupit křížovky za patnáct korun, místo toho mu koupí noviny a diví se mu, že ji nadá do blbců. No, nechal jsem si pro sebe, že se jim ani nedivím. Také bych měl problém za takovým otcem, případně manželem na jejich místě do nemocnice jít. A neprozradil jsem mu, z čeho si myslím, že ty potíže se zdravím má. Stejně by mě neposlouchal.
Tenhle člověk byl pro mne důležitý právě tím opakovaným uvědoměním , že vždy stojí za to usilovat o pokud možno o dobré vztahy, kondici, která člověku i ve věku nad šedesát mnohé dovolí. Že ač mám víc jak tři roky stent, tak stejně víc jak tři roky si dovolím žít podle svých představ, i když stárnu a rozhodně se nic nebude nijak závratně lepšit. Každodenní cvičení, strava i naplnění života, má své výhody.
Rozhodně mi takový způsob chováni umožňuje se nepropadat do nějakých depresí, a když mi docent Hlaváček navrhoval, abych si přes víkend vzal nějaký neurol abych se nepropadal do deprese, klidně jsem mu sdělil, že rozhodně nemám v úmyslu se do deprese propadnout, a že situaci zvládnu pomocí relaxace, cvičení a učení se nových věcí. Tím se vždy v těžkých situacích přelaďuji. Pan docent nenaléhal. Nechal rozhodnutí na mě.
Nakonec, díky celé události jsem zjistil, že mé děti, moji kamarádi, Jitka i jiní lidé v takovýchto situacích mě podporují, dcera za mnou večer přišla, dnes mě odvezla k sobě domů, abych nemusel na Barrandov, protože jsem hned večer šel na skupinu. Takže jsem si pohrál s vnoučaty a bylo veselo. Lze konstatovat, že to byl hezký den. I s tou nemocniční diskusí.
Je jasné, že tedy klidně mohu pokračovat v životě podle svých představ, dokud mě nesklátí něco jiného, ale tím bude čas se zabývat, až se tak stane. Takže mé plány, co se dovolené týkají, se nemění. Ani plány, ani způsob života.