Vyrazil jsem včera do města za Ivanou. Pracovat. Dali jsme si schůzku v Karlíně, našli příjemnou kavárnu a začali.
Vyrazil jsem včera do města za Ivanou. Pracovat. Dali jsme si schůzku v Karlíně, našli příjemnou kavárnu a začali. Máme takový zvyk chvíli mluvit o tématu, já do toho vkládám historky, Ivana do toho vkládá historky, a mezitím, vymýšlíme scénář, nebo si probíráme záměr, postavy, scény. Osobně mě tahle práce baví. Především mě baví tímhle způsobem. Jsme rád, že jsem v Ivaně potkal člověka, který je mi lidsky velmi blízký. Lidsky a pracovně.
Vždycky, když spolu děláme, střídáme práci s vyprávěním různých osobních historek ze svého života. Bavíme se u toho náramně, poskytujeme si vzájemně informaci o svém pohledu na svět. Pro mne osobně je vždycky takové pracovní setkání s Ivanou i zdrojem poznání a občas relaxace a zábavy. Sešli jsem se v Karlíně, v kavárně, kterých se tam v posledních letech, hlavně po povodni objevilo dost a dost. I když pro mnohé je Karlín už mimo civilizaci, tak zjišťuji, že se ta čtvrť mění náramně k lepšímu. Už tam tolik neplatí ty slova staré pražské písničky: Policajt nechaj mě, já sem v tom nevinně, já sem ta těžká pára, bydlím v Karlíně… Bývala to s Libní a Žižkovem pražská periferie, kde jak se říkalo. „Zižkovu a Libni zdaleka se vyhni. Už se ve všech těch zmiňovaných čtvrtích mnohé změnilo. V raném mládí to bývalo při mém prvním pobytu v Praze mezi rokem 1970 – 1974 úplně jiné město.
Jsem už pamětník. Tak se občas sentimentálně vracím ke svému mládí. Vůbec včera byl takový plodný den. Dohodl jsem se s Juditou, že budu u ní dělat ještě jednu skupinu, dohodl jsme se tím pádem i na více penězích, což je vždycky milé. Dostal jsem od ní dárek. Brýle na čtení, neboť jsem jedny rozlámal, nechal jsem si udělat u optika jiné a protože jsem nestíhal k optikovi, který je v domě, kde pracujeme, požádal jsem ji, aby mi je vyzvedla, že ji večer dám peníze. Udělala jak jsem požádal a předala mi je se slovy: „Máš je jako dárek za dobrou spolupráci.” Jo, udělala mi radost. Nejsou zrovna laciné. Předevčírem mě navštívily moje dvě starší dcery. Takže jsem od úterka večera v příjemné pohodě a náladě.
Povykládali jsme, přijely večer po skupině, docela dlouho se zdržely. Petru uvidím asi až pojedu na podzim, nebo v zimě do Londýna, až se narodí vnouče. Slíbil jsem, že se na několik dní přijedu podívat. Londýn mám rád, i když je neskutečně velký, ale Londýn je město, které má pro mne obrovské kouzlo. Pamatuji, když jsem do něj dorazil v roce 1997. Viděl jsem mnohá velká města, ale tohle bylo mimo mou představivost. Nakonec. Londýn byl dlouhá staletí pupkem světa. Dodnes je jedním z hlavních světových center a žádném z evropských měst není tak jasná ta úžasná imperiální velikost a minulost. Británie je pořád vedoucí silou Commonwelthu a na Londýně je jeho světovost oproti jiným evropským městům zcela jasně vidět.
Na všech těch setkáních se svými dětmi, jsem si uvědomil a uvědomuji čím dál silněji, že i když dnes valná část dětí nespí pod jednou střechou ze svým otcem, není nutné rezignovat a pokud se podaří udržet kontakt, tak i v dospělosti se mohou vztahy prohlubovat, zlepšovat, že dospějí až do normálního stavu. Chce to trpělivost a čas. Stejně jako ona zmíněná spolupráce s Ivanou, nebo Juditou. Samozřejmě dobré pracovní vztahy jsou výhodné pro výkon a spolupráci, ale nenarodí se jen tak, musí se navodit, pěstovat a udržet Pak práce baví. Vztahy se pěstují a požadovat abych přišel do kolektivu, kde se budu cítit dobře, je dětinské. Mohu k tomu přispět,ale v první řadě podávám výkon a teprve potom mohou nastat dobré vztahy.
Stejně tak z dětmi. Mít dobré vztahy s dětmi je práce na roky. S dospělými dětmi. Pokud se rodiče rozvedou, pak ta situace, chce od toho, který nemá děti v péči skutečnou trpělivost. Není jednoduché mít dalšího partnera/partnerku, kteří se smíří s tím, že je tu ještě někdo další, kdo narušuje onu výlučnost dalšího vztahu. Mnohdy lze očekávat jen ono smíření, protože z hlediska evoluce a z hlediska genů, je nám veleno, věnovat prostředky a úsilí do těch nejbližších. Což jsou naše vlastní děti. Všechno ostatní je výchova a morální postoj, plus jistá lidská zralost, a to vše je právě otázkou lidského zrání, což je na tu zmiňovanou delší dobu.
Pokoušet se dělat náhradního otce, matku, dětem, které mají vlastního otce, vlastní matku, byly s nimi dost dlouho v kontaktu a pak jsou sice odděleni,ale ty děti mají citovou vazbu je dost nadlidský úkol. Jsou lidé, kteří dokáží zastoupit částečně jednoho z těch rodičů, ale zase. Musejí k tomu mít tu lidskou zralost. Pokud ji nemají, nemají trpělivost, nemají odolnost snášet tu zátěž, kterou ty děti na ně kladou, svým projevem, dospíváním, pak selhávají a dochází k velkému zklamání a nepochopení úlohy, kterou na sebe ti lidé vzali.
Do tohodle jsem se nikdy nepouštěl, protože jsem se na takovou úlohu necítil. Budu upřimný, pokud mám svoje děti, a chci mít pocit, že jsem udělal všechno co jsem mohl, starám se raději o svoje, než se tlačit do něčeho, kde si naprosto nejsem jistý výsledkem a vůbec svojí rolí. Mnohé matky, případně otcové tlačí své partnery/ky do takovéto úlohy, ale vůbec netuší, co vlastně chtějí. Sám za sebe si myslím, že je velkým úspěchem, když se ti lidé v takové rodině mezi sebou snášejí a respektují.
Ráno, když jsem se kolem šesté probudil, jsem právě o tomhle přemítal. Jsou moje, ale přesto trvalo dost dlouho, než ty dvě starší se smířily s tím, že jsem odešel od rodiny, že jsem je navštěvoval jen občas, že vlastně jsem měl svůj život, ony neznaly skoro nic z minulosti z mé rodiny, moji rodiče jejich prarodiče zemřeli dřív než se mohly s nimi seznámit. Tohle všechno jsme museli společně řešit. A musím říct, že jsem vždy si byl vědom, že hlavní a rozhodující úlohu v tomto směru bude má schopnost snášet jejich výtky, odmítání, kdy se cítily poškozené atd.
Tak takhle si užívám návrat domů. Ta pouť mi prospěla. Prospěla mi díky tomu, že jsem skutečně se musel vyrovnávat s podmínkami, které byly velmi málo dovolenkové, leč ne všechno nepříjemné bývá neprospěšné. Dohodl jsem si další spolupráci, vypadá nadějně i ono točení nového pořadu. Musel jsem na tohle všechno trpělivě čekat. Čekat a pracovat zatím na jiných věcech a zvládat jiné potíže. Způsob jakým jsem je zvládl, mi dává naději do budoucna. A o tu naději jde. Láska, víra a naděje: Říká sv.apoštol Pavel ve svém listě Korintským.