Povídal mi Zdeněk. „Tak jsem si začal dělat stejné obilné kaše. Koupil jsem si elektrický mlýnek a paráda.„ Pochválil jsem ho, že dělá dobrou věc, s tím že mám dobrou zkušenost už skoro třicet let.
Povídal mi Zdeněk. „Tak jsem si začal dělat stejné obilné kaše. Koupil jsem si elektrický mlýnek a paráda.„ Pochválil jsem ho, že dělá dobrou věc, s tím že mám dobrou zkušenost už skoro třicet let. A on se mě bezelstně zeptal. „A to už v té době byly elektrické mlýnky na kafe, nebo jste to mlel na ručním kafemlejnku.” Musím říct, že tímhle mě odrovnal. Podobně jako mě kdysi odrovnala Markéta, když se mě začátkem devadesátých let ptala, jestli v mé době byly barevné filmy. To jsem skutečně užasl.
Ale pak jsem si uvědomil, že Markéta je dvacet jedna let mladší a Zdeněk o třicet. Vlastně jak já jsem si neuměl, nebo nemohl dlouho uvědomit, že televize není vynález šedesátých let, když jsme si doma v šedesátém druhém roce koupili televizi, a že televize je vynález zasahující do dvacátých let, tedy jak se dočítám na internetu, kolem roku 1926, což je datum narození mého otce. Tedy před osmdesáti šesti lety. Jo jo, život si někdy hraje s naší pamětí.
Takže další, který ode mne něco převzal, protože mě osobně ty obilné kaše nejen prospívají, ale i chutnají. I když v těhlech mrazech nemám vůbec nic proti tomu dát si kus masa, protože jak jsem se dočetl v knize. „Země dlouhých stínů,” tak rybí tuk zahřeje jako kamínka. Ono je fakt, že v zimě, pokud jsem pracoval venku, a to bylo po dobu třiceti let, prostě jsem jedl trochu jinak, protože jsem tu energii potřebnou k práci i zahřátí potřeboval. Jednoduše v tomhle směru jsem po pětiletém makrobiotickém experimentu, od některých těch vegetariánských makrobiotických praktik ustoupil.
Přeci jen, byl znát ten deficit tuků v zimě. Nebyl jsem tolik odolný proti zimě. Až když jsem přidal trochu masa, trochu tuku, pak se opět ona odolnost zvedla na potřebnou úroveň. V tomhle dám dost na instinkt a staletou, nebo lépe řečeno tisíciletou zkušenost lidského těla, které má některé potřeby jasně zakódovány.
Zaujala mě diskuse na téma církevní restituce. Nedivím se mnohým lidem, že mají pocit, že by se Církvím nemělo nic vracet, že to považují za zlodějnu, protože léta masírování mozků o tom, jak Církve kradly, páteři jak manipulovali lid, Církvím šlo jen o tom ovládnout lidi. Atd. Nechci teď hájit nikoho ani Církve, ani křesťany, ani neznabohy, jen si tak uvědomuji jednu věc. V dobách krutého totáče, jsme byli oficiální propagandou přesvědčováni, že zaměstnanec na takzvaném Západě, nemá žádná práva,a jak nikdo nic nikomu na Západě nedaruje, jak jsou lidé k sobě tam na Západě nevlídní, jak se k cizincům chovají nerudně.
Pak jsem se dostal na Západ, a najednou jsem zíral. Viděl jsem slušně oblečené lidi, kteří se usmívali, když jsem svoji neobratnou němčinou žádal o informace, někteří mě klidně kus doprovodili abych se dostal tam kam jsem chtěl. Pracoval jsem s Němci, kde mi klidně Němec řekl. „Mensch, kam chvátáš, pracuj pomalu, času dost. .” To když jsem vlezl do raumu vykládat a měl jsem pocit, že nade mnou bude stát dráb a bude mě pohánět, najednou jsem si uvědomil, že jsem nasáklý bolševickou propagandou, která lhala jak mohla.
Najednou se ukázala pravá skutečnost. Že převážná většina zaměstnavatelů nemá zájem a hlavně možnost ničit a ždímat své zaměstnance jako nevolníky. Už třeba jen z toho důvodu, že ti lidé se uměli a měli možnost bránit.Mnohem větší než u nás doma. Že mě komunistická věrchuška využívala a vykořisťovala mnohem víc, když mi za stejnou práci, kterou jsem dělal v Německu platila mnohem méně. K tomu mě ještě přesvědčovala, jak se mám mnohem lépe a když se mi její přesvědčování nelíbilo, tak mi vyhrožovali postihem. A nekecali. K tomu ti burani neměli nikdo daleko ze strachu, že přijdou o moc.
Stejně tak, když dnes čtu některé realistické romány Terezy Novákové, Baara, Vrby a dalších o devatenáctém, dvacátém století, pak se najednou ukazuje, ta míra církevního a feudálního „útlaku.” Té zlodějny, atd. Prostě byli tenkrát lidé a zaměstnavatelé dobří, zlí, stejně jako dnes. Většina církevních hodnostářů si sice potrpěla na projevy vnější úcty, ale zároveň si byla vědoma jak svých mezí. Byli si vědomi toho, co reprezentují. Mám zkušenost z mnohými zaměstnavateli, pro které je utrpením jednat a nevyhovět svým zaměstnancům. Učí se u mne v potu tváře v kursech asertivity, nebo i na terapeutické skupině , umět říkat ne, bez pocitu viny, protože, kdyby vyhověl každé žádosti, pak jeho zaměstnanci rychle přijdou o práci protože on přijde o firmu.
Takže ono je dobré si napřed ověřit trochu fakta, než se začne mluvit o zlodějích v sutanách, o tom kdo komu co daroval a proč? Jaká skutečně platila pravidla pro Církve a jejich majetek. Protože, třeba šlechtic, který daroval klášteru půdu aby z jejího výnosu kláštera, činil tak by financoval nejen požitky řeholních bratrů sester, ale především se postaral, o vzdělání, nebo určitou míru sociální péče, nebo zdravotní péči svých chudých poddaných. Dělal tyhle skutky, protože mu to přikazovala víra. Vybral si řád, povolal je a zajistil jejich provoz. Řeholníci sami vstupem do řádu se vzdávali majetku a osobně slibovali chudobu a také chudí byli.
Zrovna tak prostí věřící, kteří svým darem doufali, že si ulehčí cestu ke spáse. Já jsem věřící a rád bych dosáhl spásy, takže pokud budu věřit, že mi dar kostelu tu cestu usnadní, udělám to. Život bez víry, život bez Boha si uměl ještě před relativně krátkým časem málokdo představit. Dnes se smějí mnozí lidé věřícími, mluví o jejich pověrách a přitom pokud potkají černou kočku, tak změní směr cesty, aby jim přes tu cestu nepřeběhla, protože se bojí neštěstí, co by je potkalo. Jiní nepřekročí kanál, neb trpí magickým myšlením a mohl bych pokračovat. Nebo věří v různé amulety, šamanské praktiky atd. Vykládají , jak věří sami sobě a docela klidně podlehnou své představě a vyplní se na nich sebe určující proroctví.
Tedy lépe přemýšlet, než vykřikovat stále o zlodějích. Chápu, že indoktrinace bolševismem přetrvává, že skandály kolem pedofilních kněží, nepřispívají k dobrému obrazu Církve, stejně jako nepřispívá pověsti Prahy pražští taxikáři a nebo kapsáři v tramvajích případně na hlavních turistických trasách. To všechno se děje, a přitom to neznamená, že všichni lidé kradou, podvádějí nebo vraždí na potkání, jak jsme kdysi byli strašeni Amerikou a jejími gangstery. Případně jinými zeměmi.
Tak dnes podle stejné argumentace to vypadá, že v Církvi není nic jiného než pedofilní kněží, a já nepopírám, že tam jsou,ale pořád platí, že jsou výjimkou, než pravidlem. Stejně jako podle novin to vypadá, že už umíráme hlady, protože je krize a přitom v supermarketech při výprodejích neprojdete, neboť lidé kupují za výhodné ceny věci, které nijak nepotřebují. Jsou lidé, kteří mají méně a jsou lidé, kteří mají dost. Ostatně jako vždycky v historii.
Pokud tedy někdo pod blogem argumentuje, nebo hodlá argumentovat, jedině tím, že vykřikuje, že kdo je věřící, je hlupák oblbnutý černoprdelníky, kteří nemají a neměli nic jiného na práci než okrádat a utlačovat lid, projevuje stupiditu, neznalost a indoktrinaci, kterou je nakažen a která mu brání vidět věci tak jak jsou.Navíc pomlouvá instituci, o které neví zhola nic, nic vědět nechce, protože se bojí, že by se dozvěděl jistou míru reality.