Tak jsem si od neděle hrál s různými aplikacemi pro Linux a Solaris, hlavně s těmi co se dají provozovat v příkazovém řádku. Zabavuji se především těmi, co kopírují a pálí media.
Tak jsem si od neděle hrál s různými aplikacemi pro Linux a Solaris, hlavně s těmi co se dají provozovat v příkazovém řádku. Zabavuji se především těmi, co kopírují a pálí media. Přestaly mě bavit ty lamovské aplikace, co furt jeden kliká a nic. Protože mám docela dost Audio CD a ty čase stárnou, opotřebovávají tím přestávají být funkční. Tedy zjistil jsem, že takové „cdrw” je schopno oproti jiným aplikacím většinu těch Audio CD zkopírovat, opravit a vypálit. Stačí jeden příkaz a dát si kafe. A počkat. Zatím všechny ty cd opravil. Ten milý příkaz cdrw -c -m *.iso dělá zázraky. Ta hvězdička nahrazuje název. V Unixu, je prostě spousta ze začátku nepochopitelných příkazů, ale při troše hledání a učení se nakonec nesrozumitelné stane srozumitelným. Jako ostatně všechno. Já vím, že mi lidé říkají, že tohle je nebaví, nebaví je blogy o ekonomice, jenže ekonomika a Unix na kterém Solaris stojí baví mě.
Jinak křestní obřad v neděli, který jsem absolvoval v neděli byl skutečně velkolepý. Tomášek byl hodný, neplakal ani když mu pater Halík lil na hlavu vodu, mazal olejem a posléze ho zvedl nad hlavu aby všichni věřící, kteří se za něj spolu s celou Církví zaručili před Bohem svou vírou, ho viděli. Kostel byl plný, Halík mluvil moudře a spatra. Jako řečníka a vzdělaného člověka jej obdivuji. Faktem je, že převyšuje většinu církevní hierarchie vzděláním, jazykem i rozhledem. Ovšem církevní hierarchie není Církev jak se mnozí domnívají, ale jen členové Církve, pastýři povoláni aby se starali o svěřené stádo. Všichni, kdo jsou pokřtěni, jsou Církev. Nebo jinak řečeno, staročesky. „Oudy Církve.” Takže, když jeden účastník srazu v sobotu nadával na černoprdelníky a pámbíčkáře, upozornil jsem ho vlídně, že nadává na i mě. Nechal toho. A omluvil se. Jasně lidé, když se řekne Církev vidí papeže, farář, biskupa, ale nedají si do souvislosti, že se jedná především o ty laické věřící, bez kterých žádná Církev svatá není.
Mám v poslední době zase klienty, myslím v individuálních konzultacích, jež mají především potíže ve vztazích. Líbí se mi jak jsou si ty potíže podobné, jak mě ti lidé zavalují fakty, které jsou většinou nepodstatné, protože oni narušení vztahu prožívají a samozřejmě propadají představě, když se najde chyba a viník potom se vše vrátí do předchozích kolejí. Bohužel nevrátí. Ta dáma co u mě dnes byla, četla moje knihy, ví co má dělat a přesto jak sama řekla. Chybí ji odvaha, protože ji ovládá strach, že ho ztratí. Přesto, že ji muž řekl „už je konec.” Pravdou je že mnohokrát jsem v životě slyšel slova o konci, definitivním a neodvolatelném.
Nakonec to bylo jako s přátelstvím na věčné časy. Věčnost trvala 42 let. Což je hodně. Z lidského hlediska. Z Božího, nebo pro ateisty, kteří čtou tyto blogy z vesmírného v tom známém rozsahu 13 – 20 miliard let je to nano částice. Vzpomínám si jak nedávno Justýna mi psala uražená slova o tom, že: My dva se už nesejdeme ve stejný čas na stejném místě a mažu tě navždy z mobilu i z paměti. A to navždy. Na vždy, netrvalo ani dva měsíce. Dostal jsem od ní MMS v pondělí s pohledem na Děčínský zámek. Jako by chtěla říci. „Byla jsem tu Jeníčku a myslím na tebe.” No je to od ní hezký, jenže já myslím na jinou. Už dost dlouho. Jen jsem se v odpovědi podivil, cože se děje? Vždyť definitivně a neodvolatelně mlčí a nejsem důležitý v jejím životě. 🙂 Jo definitivní a neodvolatelná je smrt. Jinak asi nic. Nakonec je vše jen o lidské ochotě se setkat, zastavit tu spirálu křivd. Odvahy vzít na vědomí, že ten druhý mě pro tuhle chvíli nemiluje a nezbývá mi nic jiného než počkat jestli se to nezmění. Pokud ne, tak počkat až čas všechno zahojí a mezitím se učit třeba háčkovat, nebo pálit CD a DVD v konzoli.
Málem jsem si uřízl ostudu, ale jen málem. V pondělí jsem dorazil do práce, vyndal starý dobrý Acer ze skříňky a chtěl se připojit k internetu. Nepřipojil. Usoudil jsem že problém bude v hardwaru, takže budu muset přinést druhý den Macbook a zavolat Kryštofovi, jestli má pro mně ten slíbený starý notebook, co se mu válí doma a čeká až Acer odejde do věčných lovišť. Jak jsem myslel, tak jsem udělal. A nic. Macbook taky zticha. Znejistěl jsem a usoudil, že tedy odešel modem AnyData. Pověřil jsem Janu aby zapátrala jak je to s výměnou modemu u O2. Donesl po skupině večer Macbook domů smířený s tím, že se budu muset namáhat u iPhone večer jen na PC, kde mám UPC. Nakonec mi to nedalo, vzal jsem jiný kablík, vyměnil a hle, hle, Mackbook naběhl jak za mlada. Takže jsem si ušetřil trapas v nějaké provozovně O2, kde mi nějaká pohledná dáma bude vysvětlovat, že modem je v pořádku a bude na staříka soustrastně pohlížet jako na idiota, co si neumí ani prozkoušet kabely. Naštěstí sem se té ostudě vyhnul.
No a aby dobrým zprávám nebyl konec, dozvěděl jsem se že jsem dostal ještě další dva díly Ze závislosti do nezávislosti k natočení. Musel jsem nabídnout čtyři náměty tak aby si vedení dramaturgie mohlo vybrat. Ovšem jak jsem byl v ráži, vysypal jsem je během chvíle Ivaně z rukávu a už vím které dva byly vybrány. Přesně ty, které jsem si přál aby vybrány byly. Dost dlouho vím, že pokud si představujeme skutečnost, stane se z představy skutečnost. Já jsem si představoval jak točím sedm dílů, to je hezké číslo a seriál je to dlouhý skoro jak od Dietla. Jaroslav by to pojal asi jinak, jenže nejsem Dietl, naštěstí a pojmeme to s Ivanou po svém. Jinak dostal jsem od ní zatím největší komplimet, co se mé „umělecké” dráhy týče. Povídala, že zná hodně terapeutu, protože v Rodině a já, už pracuje s nimi dlouho, ale že jsem jeden z mála co umí nejen napsat, co chce říct, ale také to umí spontánně vysypat z hlavy před kamerou. . Tak musím říct, že toho si fakt vážím.
Vím o sobě, že mi nedělá problém se jasně, srozumitelně a spontánně vyjádřit a některé mé bývalé kolegyně pro tuto mou schopnost vyjádření, mě neměly nijak rády, protože ony poučovaly a já se zvesela na komunitě vybavoval s pacienty a patřičně je nadzvedával. Jak kolegyně, tak pacienty. Tedy mimo mé šéfové, která sedí vždy na druhé straně a nádherně se doplňujeme. Já do pacientů terapeuticky kopu, ti co se jich to netýká se většinou baví a šéfová je dává mateřsky dohromady. Dává ji dávání dohromady ovšem občas dost práce, ale ona se zase vyzná. Já sice také umím, když je potřeba dát pacienta dohromady, ale terapeutické kopání je moje oblíbenější činnost.
Včera jsme měli supervisi a supervisor nám spočítal intervence. Jasně jsem vedl. Údajně všechny byly k věci, nic mi nevytknul a skutečně si všiml, jak si ze šéfovou hrajeme do ruky. Potěšilo mě, že ocenil mou intervenci, kterou jsem sdělil jednomu pacientovi, co mi vysvětloval, že má vinohrad a nechce se vzdát ani vinohradu ani výroby vína. Bohorovně jsem mu schválil okopávání vinohradu, protože ruční práce a modlitba uklidňuje. Ora et labora. A tu výrobu vína jsem doporučil svěřit někomu jinému. Jasně, že mě měl na háku, protože on přece ví nejlíp co je dobrého. Pro něj samozřejmě. Tím mě samosebou nevyvedl z míry, neb jsem opáčil že klidně na něj počkám. Neb do důchodu mi přeci jen ještě několik let zbývá a on se do té doby zcela jistě s tímhle přístupem vrátí. Neměl mě rád.
Pacienti se smáli, jenže u některých to byl smích hořký při představě, že by se se mnou měli setkat v té samé pozici. Ale pravdou je, že odpoledne mě překvapila návštěva kolegyně z přijímacího pavilonu, která se přišla zeptat, jestli vezmeme jednoho hocha, co už je u nás po čtvrté. Prý si vyžádal aby směl být u mě. Přimluvil jsem se za něj aby ho k nám přeložili. . Ať si užije. Každému co jeho srdce žádá. Skoro podobná scéna jako v Excalibru. Jak tam nepřátelský rytíř v nejprudším boji pasuje klečícího krále Artuše, co ho o to požádal aby tedy tomu rytíři kraloval pasovaný rytíř. V nastalém tichu kdy nedýchali přítomní v boji sledujíce onen výjev stejně jako já, když jsem ten film viděl poprvé, pasuje jej na rytíře se slovy.
Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého a na přímluvu sv.Jiří a sv. Michala za tvoji velkou odvahu. Pasuji tě na rytíře. Odvaha je v životě třeba.