Narazil jsem na zajímavý příspěvek paní Samkové-Veselé, který mluví o nezastupitelnosti otců. Odkaz na něj je v komentářích a když tak jej dám ještě na konec tohoto blogu.
Narazil jsem na zajímavý příspěvek paní Samkové-Veselé, který mluví o nezastupitelnosti otců. Odkaz na něj je v komentářích a když tak jej dám ještě na konec tohoto blogu. Bylo mi smutno z toho příspěvku a zároveň jsem měl radost, že jej napsala žena. Ano má pravdu v tom, že jsou tisíce otců, kteří pokořujícím a ponižujícím způsobem žadoní u soudu, kterým předsedají většinou sice vzdělané, ale nezralé soudkyně, jež zastávají názory, které se zájmy ditěte mají pramálo společného. Ti muži žadoní jen o jedno. Aby mohli být otci a mohli dát najevo svým dětem, že jsou milováni. Protože ti otcové jsoou podstatně větší zárukou lásky ke svým dětem, než všichni ti strejdové a nebo pánové co jim děti říkají křestním jmenem, nekdy je dokonce oslovují pane a příjmením. Jsou jich tisíce, kteří od jiných žen poslouchají, stejně jako jsem já mnohokrát poslouchal, slova o svém vadném charakteru, když mě ty ženy nechtějí umožnit setkat se svými dětmi. Většinou jsou slova vyřčena za účelem ponížení, výsměchu a vědomí, že tohle je to nejslabší místo muže, který přišel o děti, peníze, domov a ještě někdy i o sebevědomí, protože nikdy zcela nepochopil, že ono odmítnutí jeho péče není o jeho kvalitách ale pýše a pomstě ženy.
Možná někdy má slova, znějí nepřátelsky ženám, které tuto zkušenost nemají, mají za to, že jsem nepřítelem žen. Mýlí se. Málokdo je přítelem žen jako já. Pouze nejsem bezhlavým obdivovatelem všeho co ženy konají. Jen prostě pojmenovávám věci pravým jménem. Jestliže se ukazuje, že ze sta obvinění, které ženy vznesou na adresu otce svých dětí, že je sexuálně zneužívá, jich je 99 zcela bezdůvodných, pak je něco shnilého v ve společnosti, která přesto takto preferuje matku a dává jim zcela nepřiměřenou výhodu zneužívání dětí jako zbraně proti dětem i otcům.
Jsem rozvedený od roku 1991. Jednou jedinkrát jsem viděl svoji dceru. Nikdy jsem na svou bývalou ženu v manželství nebyl hrubý, za tím si stojím, nikdy jsem ji fyzicky nenapadl. Když jsem ji upozorňoval a prosil, doslova prosil, aby vzala v úvahu, že takové rozhodnutí poškozuje dítě na duši, tak mi odpověděla asi takhle. „Jestli přeješ mému dítěti něco zlého, ať ti tvoji parchanti pochcípají.” Mluvila o dětech z předchozího manželství. Uplně jsem zkoprněl a jen jsem se zmohl na jedinou nadávku, kterou jsem vůči ní kdy použil. „Zmlkni ty blbá krávo.” A položil jsem telefon. Dodnes necítím potřebu se za ta slova omluvit. Chápu dnes, že byla v afektu, chápu, že mohla vnímat moje slova jako vyhrožování. Jako terapeut vím, že existuje rozdíl mezi řečeným a slyšeným. Setkávám se s tím denně. Ale dodnes jsem přesvědčený, že poškodila svým rozhodnutím mě i dceru.
Vzdal jsem se tehdy úsilí o změnu, nepodnikl jsem žádný soud. Jen si ovšem uvědomuji, že jsem měl několik možností za těch osmnáct let mít další rodinu, další děti. Byl jsem tehdy ještě poměrně mladý. Nikdy už jsem nic takového neuskutečnil. Několikrát jsem měl chuť, ale nakonec jsem couvl. Vzdal jsem se té touhy mít rodinu, děti, protože ty ženy, které jsem si bral, nikdy nevykazovaly stejně jako ty po nich, žádnou známku patologie pomstychtivosti a s tím spojené trestání. Obě až po rozvodu.
Jenže dvě zkušenosti, už je víc než jedna. Konečně dnes už jsem ve věku, kdy snad budu dědeček a budu si užívat vnoučete. Moje dcera mě snad od něj neoddělí. Být oddělen od vlastních dětí, je pro mnohé otce skutečně těžké ke smíření. Přesto jsou kupodivu ti, kteří jsou smířlivější a většinou méně, mnohem méně mstiví.
Tak to je jen taková krátká osobní reakce na onen blog paní Samkové-Veselé. Jsem rád, opravdu rád, že ho napsala žena. Nikoliv muž. Nechci vypadat ukřivděně a ublíženě. Smířil jsem se s tou situací, nezlobím se na ony ženy,nepíši o tom poprvé a asi naposledy, ale hořkost přes veškeré odpuštění zůstala. Útoky cizích žen, jsem také přežil a dnes, i když se jim nesměji, snáším je, vždy je vnímám jako něco nepatřičného, sprostého, sprostějšího než sprostou nadávku. Já jako těch mnoho dalších mužů, jejichž jediným proviněním bylo, že jejich ženy se s nimi nechtěly v žádném případě dohodnout ve prospěch svých dětí. Chtěli jsme jen jedno. Být se svými dětmi, ujistit je, že naším odchodem nekončí láska k nim, a že jsme jejich otci i když jsme jinde.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/klara-samkova-vesela-.php?itemid=5964