To nevymyslíš

Kdysi jsem slyšel názor, že pokud člověk chce dělat umění, nesmí chtít

Kdysi jsem slyšel názor, že pokud člověk chce dělat umění, nesmí chtít
zobrazovat realitu. To se má prý podívat z okna a má, co potřebuje. Myslím,
že na tom něco bude. Z terapie vím jedno. V podání členů skupiny, má jedna
a ta samá situace, počet vysvětlení podle počtů členů skupiny. Většinou
lidé mají pocit, že by mělo být něco jako závazná norma, která nastolí to
správné vysvětlení, nastolí správné a reálné řešení. A ejhle, ono není.
Hledá se, něco, co tomu, kdo s tou svou životní situací přišel bude nejvíc
vyhovovat, bude mít k tomu emočně nejblíž.

Na psaní knížek a divadelních, tam obzvlášť je krásné to, že člověk
vymyslí příběh, dokonce si ho vymyslí tak, že se zdá být zcela reálný, lidé
se v něm chovají, tak jak se obvykle lidé chovají. Ovšem. Většina
literárních, filmových, dramatických příběhů nikdy nedosáhne dramatičnosti
života. Jak se v posledních letech říká: „Tohle nevymyslíš.”
Ne, některé věci vymyslet nejdou, ty se mohou jen stát.

Dnes ráno mi volala paní, která někde získala informaci, že dělám ve
škole v Úvalech terapeutickou skupinu. Ta informace už 11 let neplatí.
Přesto někde na internetu existuje, paní našla moje stránky s kontaktním
telefonem a zavolala mi. Pokud mě něco udivilo, tak tohle. Ne, že mě našla,
ale, že tu informaci, kterou já dávno na svých stránkách nemám, pořád ještě
někdo někde inzeruje.

Nebo manželka hráče, co mě onehdy navštívila. Evidentně inteligentní
žena. Jen pouze žije s hazardním hráčem, který přestal hrát na hazardních
automatech a přešel na sázení. Dvacet let prý ji slibuje, že už opravdu,
tentokrát naposledy. Aby mu v létě podepsala jakýsi souhlas s půjčkou kolem
500 000 Kč. Na splátky starých dluhů. Pochopitelně nepoučitelná. Jeho
výplatu si nechává posílat na svůj účet, aby ji neprosázel, 500 000 Kč mu
nechala, tak, že je prosázel. Říkala. Prý nemohla věřit, že by tolik peněz
na tak důležitou věc jako je splacení dluhů prosázel. No prosázel.

Teď dumá, co dál. Poslal jsem ji za právníkem. Aby našli možnost,
jak snížit své ohrožení. Jediné, co v takové
situaci mohu udělat je vyslechnout, unést její slzy, nerozčílit se nad její
naivitou, doufat, že zase přijde, dokáže se díky tomu docházení podívat sama na sebe, na
realitu, jak v jistých situacích přestává používat rozum a je ve vleku své
spoluzávislosti. Ano, víra, intuice je dobrá věc a většině případů nás vede
správně. Ale občas je nutné použít rozum. Co je spoluzávislost, jsem už
mnohokrát vysvětloval, jak funguje také, knihu jsem napsal, seriál natočil,
lidé kteří jej viděli, knihu četli, přijdou a řeknou.

Vím, že mě nepochválíte, vím že jsem udělal/a chybu, vím to a nemůžu
si pomoc, jsem prostě spoluzávislý/á. Ano, oni to vědí, ale
milují, jsou unavení, bojí se a „instinktivně” udělají, co
znají, co jim sice žádnou výhodu nepřinese, ale tím, že je to jim známé
chování, zopakují ho. S lehce předvídatelným výsledkem. Jsou spoluzávislí,
tedy manipulující, lehce manipulovatelní, rádi věří na náhodu, žijí v
pravdivé představě, že to nějak dopadne. Ano dopadne, ale nikdy v jejich
prospěch. Stejně jako ti závislí. Ale stejně jako závislí, věří, že
informace řeší všechno, tedy stačí se informovat a už přeci vědí. Dál už
nic není třeba. Konec, „víckrát nepřijdu, protože stejně všechno
musím sama, sám.”

Závislost a spoluzávislost je si podobná právě v tom, že jak závislí,
tak spoluzávislí, chtějí řešení hned, aby to nedalo moc práce a byli
všichni šťastní, uvolnění a nic je netrápila. Včera bylo pozdě.”
Nakonec je stejně ten debakl dožene a pak je té dřiny mnohem víc. Že to
člověk nevymyslí? Ne tohle nevymyslí, to pouze může popsat. A když to
popíše, tak se to zdá tak neuvěřitelné, že tomu věří jen málokteří.

Většina lidí je přesvědčena, že oni mají přeci svůj život naprosto v
rukou. Pak se dočítám, že je milion exekucí. Jistě, proč by nebyly, když
lidé opravdu nepřemýšlí, že kontokorent je nutné splatit, půjčka na splátky
dluhu, navodí mnohem horší situaci, než byla předtím. Pochopitelně, na
cizím neštěstí se mnozí rádi přiživí. Ať se to týká uprchlíků, menšin, nebo
dlužníků. Vždy se najdou lidé, kteří profitují z toho, že někteří nechtějí
používat rozum. Dají jen na pocit. Bez rozumu nás v takových případech
pocity zavedou do neštěstí. Protože, když nás ovládne strach, pak rozum
nepoužíváme. A strach nás vede do propasti.

V té terapii spoluzávislosti, nejde jen o to dát někomu informace. Ale
právě naučit klienta, aby se nenechal tím strachem ovládat. Strachem ze
samoty, strachem chtít něco na tom druhém, protože většina lidí řekne.
„Když mu něco řeknu, tak budu poslouchat kecy, rozčílí se.atd”
Ano, aby neposlouchali kecy, přijdou o roky života, kecy stejně
poslouchají,kecy a nikdy neuskutečnitelné plány. Místo toho, aby ze svého
problému s jeho chováním, udělali jeho problém s jeho chováním.

Popis hrůzy závislosti nikdy nic nezměnil. Kolik jsem četl smutných
příběhů, týraných žen, dětí, kolik filmů se natočilo a stejně se nic
nezměnilo. Muži, ženy, kteří propadli do závislosti dále svým chováním ničí
ty druhé, své ženy, své muže, své děti, své rodiče. Ti se nechají ničit,
protože propadli do spoluzávislosti. To nevymyslíš. Jen popíšeš a občas
někomu ukážeš cestu. Ale jen někomu. Ten zbytek sice tu cestu vidí, ale
nepůjde po ní, protože ho děsí svojí „obtížností.” Přeci nebude
poslouchat ty kecy. Závislého, nebo potom terapeuta. Jo jo.