Líbil se mi komentář pod sedmou kapitolou Jolany. „Slusná holka
Líbil se mi komentář pod sedmou kapitolou Jolany. „Slusná holka
hupne do postýlky až po třetí prohře v šachách. Pamatujte si to,
holky, nebudte blbý“ 🙂 říkával náš táta. Pokud ho psala ta,
co si myslím, že ho psala, pak bych chtěl jen poznamenat, že rozhodně si
sebou na návštěvu šachovnici nepřinesla, tři hry neprohrála a do postýlky
ji hupnout trvalo asi o tři vteřiny déle, než tvrdila, že by ji to mohlo
trvat. Deset minut trval „boj” o kalhotky. Tak dlouho se
zdráhala. Poprvé a naposled, co se „zdráhala.”
Všechny jiné nebyly o nic lepší, některé se dokonce zdráhaly o něco
kratší dobu. Ty co se zdráhaly dlouhodobě, tak ty mě nikdy nechtěly, ty si
jen tak hrály, aby si ověřily, že jsou žádoucí, ale jinak opravdu zájem
neměly. Pak jsou výjimky, co tuší, nebo vědí, že by byly druhé, nebo třetí
mají svou hrdost a klidně odmítnou i přesto, že mají zájem. Těch je
skutečně velmi málo. Poznal jsem takové za celý život dvě.
Ano, mnohé dámy mají různé představy o trpělivosti mužů, jež hodlají
dostat do postele, pak je díky té posteli k sobě upoutat. Tyto teorie,
pokud se je pokusí nekompromisně uplatnit v praxi na mužích, o které stojí, se ukazují
jako zcela zcestné a mylné. Potřeba milování u žen, je stejná, jako potřeba
mužů, konkurence je značná, tatíci mohou sice radit, ovšem, život nám
ukazuje, že šachovnici sebou žádná nenosí. Nebo, skoro žádná. To by se asi 99,9% sexuálních
radovánek neuskutečnilo, kdyby měly slečny hrát u postele šachy. Sám za
sebe mohu prohlásit, že raději bych šel cvičit. Nebo si číst odbornou
literaturu.
Ale jo, ty hry se hrát musí, patří ke koloritu rituálů a rituály jsou
důležité. Lidé si za pomoci rituálů ujasňují co jsou zač, poskytují si o
sobě informaci a zároveň jistou míru bezpečí. Rituál dává najevo, že jsou
obě strany srozuměny s tím, že jsou pravidla a pravidla se dodržují.
Jinak, blíží se dovolená, už vybírám lepší stan, než jsem mělo loni, bude
zřejmě o kilo těžší, ale zase pohodlnější. Budu potřebovat, větší, abych
mohl uschovat na noc i svůj cestovní vozík, který letos sebou vezmu. Ptal se
mě Michal, jestli půjdu po hřebenech Orlických hor. Ujistil jsem ho že ne.
Nechce se mi po horách, chci se jen podívat po po městečkách a vsích
Východních Čech, chci se projít. Už se mi do nějakých extra kopců nechce.
Stárnu. Pouze asi vystoupím na Kralický Sněžník, protože už jsem tam asi
pětt a dvacet let nebyl. Naposledy, když jsem byl s „Klubem Z”
v Písečný v roce 1988.
Tehdy jsme tam vystoupali, mnozí tehdejší účastníci po těch dvaceti pěti
kilometrech toho měli plné zuby, já jsem to považoval za příjemnou
procházku. Jo bylo mi o něco méně než dnes. Roky člověk nezastaví a přeci
jen, mám dovolenou a nemám v plánu se nijak překonávat. Doby překonávání mám
za sebou. Pokud bude počasí přát, na ten Sněžník vycapkám, pokud
nebude, nepohrnu se tam.
Sám jsem zvědavý, jak mi to letos půjde. Jestli si budu moci koncem
července říci: „Jsi chodec!” Nebo už jen chodec ve výslužbě.
Kolena šetřím, aby byly k použití po celý měsíc. Občas mě bolí i po rovině,
natož do kopce :-). Jo z ničeho nic je tu stáří. Jak zpíval Kocáb: …vlasy
jak popel z cigaret a notně popraskanou pleť, rozpačitě říká hleď,
jsem tvoje stáří… Tady je ta krásná písnička, kde vystupuje i
s panem Kemrem Stáří Ale
zase na druhou stranu má stáří své výhody. Už ode mne nikdo nic extra
neočekává, takže si mohu dělat téměř, co chci.
Chodit si po světě, psát knížky, občas pozvat dámu na kafe, a dokonce
nemusí ani uklízet a vařit. Přesto to bývají hezké večery. Sem tam i rána.
Teď ji celý týden neuvidím, odjela do dáli.Prý se zase vrátí. Tak jo, čekám
tu na ni.
Ono toho lze i ve stáří dělat docela dost. Tak trochu je mi líto,
některých svých vrstevníků. Nejsou mladí, naříkají, že nemají tolik peněz,
co mívali, jenže i tak se lze bavit za málo peněz. Já nekupovat knížky a
občas filmy, tak vlastně za zábavu nic neutratím. Všechno ostatní zábavu mám
celkem zdarma nebo za pár drobných. On když člověk používá mozek, tak se
zároveň i baví. Třeba přemýšlením a vymýšlením, občas sněním.
V neděli jsme si zase byli zatrénovat, do konce měsíce budou ještě tři
tréninky, hezky jsme tam kopali a bouchali, učili jsme se tlouct loktem.
Bavili jsme se náramně. Tam občas zapomenu, že už jsem stařík.
Tělo mě pak bolelo, ale tuhle únavu mám rád, stejně jako mám rád tu únavu z
dlouhých cest.Když se tělo přiměřeně unaví, pak také zažije přiměřený
pocit libosti. Z endorfinů. Jo jo. Tak uvidíme.
Jinak informoval mě Aleš, že bychom tu knížku měli zvládnout. Jsem
zvědavý na obálku s čím pan Botka opět přijde. Na záložce inovujeme
fotografii, aby trochu víc odpovídala současnosti. Třeba tuhle: Foto
Prý na ni vypadám jak mafioso. Konečně, proč ne, ale mě se ta fotka líbí a
Pavlovi se povedla.