Dorazil mi dnes plán natáčení nového pořadu. Na úterý 24.8. Bude se točit skoro celý den. Pokus o nový přístup ke vzdělávacímu pořadu.
Dorazil mi dnes plán natáčení nového pořadu. Na úterý 24.8. Bude se točit skoro celý den. Pokus o nový přístup ke vzdělávacímu pořadu. Bude-li z poloviny tak úspěšný jako byla „Závislost“ pak budu spokojený. Trochu s tím máme všichni starost, protože opět jdeme málo prozkoumanými cestami. Já ne, já ten program nacvičuji každý týden s pacienty v blázinci. Jenže program v blázinci a program v televizi jsou dost rozlišné věci.
Televize má svoje požadavky na to aby divák byl udržen v ději a pochopil oč se jedná. Dostal informace, který takový vzdělávací pořad poskytuje a ještě měl u toho pocit zábavy. Což sice také musím umět v blázinci, protože asertivita a zvládání zátěžových situací, které vyučuji, musí pacienty bavit aby se programu zůčastnili. Zatím je baví. Program je dobrovolný, mívám vždy plný počet těch, kteří se chtějí zůčastnit. Nemusím nikoho nahánět nebo nutit.
Tenhle týden jsme probírali dvě obtížné situace a problémy z nich plynoucí. Problémy, které je tíží, nastolují pacienti, já se jen pokouším potom je naučit techniku, která jim umožní čelit manipulacím a útokům z jejich okolí. První problém byl jak a jakou výši platu si mám říci při vyjednávání pracovní smlouvy. Na tohle se podle mne nedá odpovědět nějakým jednoduchým trikem, ale zkoumat jakou mám možnou cenu pro firmu, co mohu nabídnout svému zaměstnavateli a co v žádném případě nejsem ochotný přijmout. Doby kdy jsem žádal o práci jsou dávno za mnou, dnes už se asi těžko půjdu někam ve svých letech ucházet do výběrového řízení o práci. Navíc jsem v pozici člověka, kterému práci nabízejí.
Jak jsem založený, příliš se nezabývám přímo technikou zvládání přijímacích řízení, spíš probírám s lidmi emoce, důvody pro které třeba se lidé v komisích chovají, tak jak se chovají, zkoušíme porozumět takovému chování. Rozhodně se nesnažím držet nějakých kauzálních hodnocení, spíše, vidět tu situaci jako sice možná podobnou jiné situaci, ale zároveň si vědomit, že lidé jsou si sice podobní, ale ve stejných situacích se ne vždy stejně chovají. Spíš jsme tak přemýšleli, jak se dostat do pozice člověka, který má šanci být užitečný a potřebný pro firmu, kde s e ucházím o místo. Jak si tak o tom přemýšlím, docela si uvědomuji, že dělat konkurs a být v komisi je poměrně únavná záležitost. Ne všichni uchazeči jsou příjemní, ne všichni jsou připraveni, ne všichni zajímaví. Jako lidé preferují určité typy uchazečů, mají různé motivy. Tohle všechno je ve hře a ještě mnohé jiné. Mohou být nastaveny různé parametry, zákonné úprav omezující diskriminaci, ale přesto se stále členové rozhodují podle lidských subjektivních měřítek. na tohle téma existuje spousta studii, nebo dobrých knih. Dvě pro zajímavost uvádím:Jak se rozhodujeme knihy, které možná znáte a nebo ještě ne. Mžik
Pro lidi ucházející se o práci, může být docela stresující, být v pozici toho, co je v úzkých a je odsouzený hledat práci. Toho, co musí žádat, toho který byl zvyklý na skutečnost, že byl dlouho potřebný a užitečný a najednou musí žádat, místo aby byl žádán. Sám za sebe, pokud bych se ocitl v situaci žadatele o zaměstnání, asi bych vážně přemýšlel o tom, co jsem už naznačil výše. Přemýšlel bych, co všechno mohu nabídnout, co mohu nabídnout víc než ti druzí abych obstál v konkurenci. Přemýšlel bych jestli se mám chovat jako člověk, který nemá jinou možnost než je tohle zaměstnání. Takové chování sám pro sebe bych shledal jako vysoce nevýhodné, zřejmě bych hledal eště stupeň jistého projevu sebevědomí aby bylo jasné, že nemám jen tuhle možnost. Jasné nejenom členům komise, ale především mě. Hledal bych smysl celé té situace.
Jeden ze smyslů situace při hledání zaměstnání, může být otázka, „jestli skutečně nutně hledat zaměstnání jako takové, nebo jestli se spokojím, třeba omezeným příjmem za určitou práci na omezený čas.” Malý příjem, poskytující možnost, udržet třeba finanční rezervy na dostatečně vysoké výši, a tím získat prostor pro další hledání toho co mě baví a co chci dělat. Což je jedna možnost.Jsem člověk, který díky psychoterapeutickému výcviku pochopil, že metoda „vše nebo nic” má spoustu nevýhod. Někdy, ne vždy je výhodné dostat něco. Dost lidí řekne, „já si počkám až dostanu všechno. Já říkám, „počkám a zatím budu mít něco.” ”
Onehdy jsme řešili s jedním klientem jeho situaci. Neví jestli jeho firma nezkrachuje, neví zda mu krachující firma bude schopna vyplatit odstupné, plat, který bere je poměrně nízký aby mu dovolil si vytvořit dostatečný polštář na zlé časy. Vysokoškolák, inženýr chemie, pracující na pozici středoškoláka, protože firma už pomalu likviduje místa. Míst pro inženýra chemie je v současnosti málo. Míst je vůbec málo. Takže jsme hledali, co malého by mu poskytlo jistou emoční stabilitu. Ta je v takové situaci velmi důležitá. Všichni víme, že klid poskytuje rozhled po možnostech. víme to, radíme klid jeden druhému a málokdo jsme schopen jej dodržet.
Metoda, která je založena na malém příjmu a limitovaném času umožňuje právě onen klid, po dob trvání nejistoty při očekávání krachu, nedostatku odborných míst. Takže jsme s e s klientem dohodli, že to ce je plně v jeho moci a má naději poskytnout výdělek, je doučování chemie, matematiky a fyziky. Obory, které pro středoškolskou výuky potřebu ovládá. Začal, zjistil, že nezaškodí si i pro sebe látku opakovat, má dost žáků a najednou dost velký příjem, pro sebe. Příjem, který mu umožní vytvořit finanční polštář pro časy, kdy se situace zlepší a on bude chodit po výběrových řízeních. Na výuku při rozhovoru přišel sám. Jak jsme diskutovali, vzpomněl si na mládí, kdy chodil doučovat. Dokonce se rozhodl, že si udělá své stránky, kde bude výuku nabízet.
Takže jsem podobnou metodu použil i pro pacienty, kterým z nejrůznějších důvodů hrozí ztráta práce. Hledali jsme možnost, jak získat klid, získat celkem pravidelný menší příjem, co jim poskytne klid který jim nezabere celý den a dá jim i možnost sedět u internetu, obcházet různé nabídky a přitom vědět, že na základní potřeby jsou si schopni vydělat činností, která je blízká jejich profesi a nebo jim osobně. Našlo se docela dost možností. Už sami mezi sebou si ve skupinovém procesu začali vymýšlet, hrát si, bavit se. Zatím jsou pod střechou, mají co jíst, kde spát a tak mohou hledat jak si polepšit. Lepší než veškeré radění, co dělat. Moji kámoši z abíčka mi posměšně říkají „terapeut na živnosťák„ ale umím zkombinovat některé terapeutické techniky, dát jim skupinovou dynamiku a najednou se z kursu asertivity, stane dílna na hledání možností, jak si polepšit, pobavit se pokud možno, a ještě si pro klid duše a lepší budoucnost i vydělat. Konečně i já praktikuji metodu menších prací, které dávají přijatelný příjem. Jo jo.