Chtěl jsem sladce spát, jenže klavír za zdí začal hrát. Mám dnes „budící den. Ráno mě probudil instalatér, který šel měnit vodoměry.
Chtěl jsem sladce spát, jenže klavír za zdí začal hrát. Mám dnes „budící den. Ráno mě probudil instalatér, který šel měnit vodoměry. Vysvětloval mi že má něco někde rozdělané a že tedy během dopoledne se objeví. Na oplátku jsem mu vysvětlil, že nejsem nijak informován o jeho dnešní příchodu a že mám objednané klienty. Takže bud hned a nebo jindy. Po zkušenosti z podzimu, kdy si pamatoval jak jsem jej vypakoval i s vodoměrem, když přišel pozdě, vyměnil vodoměr hned. Netrvala mu celá akce ani deset minut. Pak šel k sousedům, kde operace zřejmě byla náročnější. Inu není nad vlídné slovo k dodavateli.
Četl jsem dnes rozhovor s náměstkem ministra financí, údajně budoucím ministrem Janotou, který sestavuje už kolik let státní rozpočet. Dědí ho jednotliví ministři financí. Nebylo to nijak povzbudivé čtení, ale docela chápu, že říká co říká. Jednoduše se může utratit jen co je, a půjčit co je únosné. Všechno ostatní nad to je hazard. Hazard s našimi dětmi i vnuky. Na krizi je nemilé, to že jsme národ „chudých” lidí, kteří většinou žijí ze svých platů, ale bohužel nedá se nic dělat, stejně jako onen instalatér, který pochopil, že také by jeho práci mohl udělat momentálně někdo jiný. Budeme muset polknout tu hořkou pilulku, že důležitější než pastelky pro děti a víc peněz pro důchodce a zvyšování platů, budeme muset udržet lidi v práci. Pokud to bude možné.
Ten tlak na lidi, který vzniká je značně nepříjemný. Ale snesitelný. Jo i Kristus říkal. „Nepřišel jsem proto abych zrušil utrpení.” Takže pokud někdo se chce vyhnout kopci v cestě velmi často zjistí, že za tím kopcem jsou další kopce. A mnohdy ještě vyšší. Chce-li přejít přes hory, do kopce tedy musí. Fakt. Osamělých kopců v rovině jako je Říp, kterémus se běžné cesty vyhýbají a na které lidé lezou jen z plezíru, nebo tradice, zas tolik není. Takže tlak prostě poroste, bude a jen na lidech, jak mu budou umět čelit. Jestli se spojí třeba v rodinách, dojde jim, že není třeba doba k experimentům ze vztahy, dojde jim, že žádný Jirka spasitel je neudělá šťastnými, protože tohle ani Kristus ani Církev neslibují tady na zemi. Drží se té tisícileté lidské zkušenosti, že štěstí je něco se sem tam občas děje. Ale z permanentního štěstí se jeden maximálně zhroutí. Nemá po čem toužit, nemá se k vůli čemu trochu trápit, protože i to patří k rovnováze.
Co se natrápí jen třeba buddhističtí mniši, než dojdou toho vysvobození z kola Zákona, které námi podle jejich učení točí? Co se natrápí hlady, žebráním, zimou, nepohodlím, než pochopí stejně jako Otcové na poušti, že v životě se trápení nevyhne a ona cesta k osvobození z trápení je plná trápení. Co se natrápí žáci ve školách, než se něco naučí. Dnes mnozí křičí, že jsou přetěžování a ti samí co křičí o přetěžování jedním dechem řeknou, že člověk využívá lidský mozek jen z malé části. Mají pravdu. V obojím. Jenže pokud se ono učení podává v přiměřeně zvyšovaných dávkách na konci je schopnost snášet to co netrénovaný mozek neunese. A tak je to se vším. Vždycky jsem se v životě měl dobře vždy až poté, co jsem prošel určitou mírou trápení. Studium, učení se nových věcí třeba u plavby. Učení se těžce pracovat.
Ukazoval jsem nedávno po jedné své skupině fotografie od plavby. V té době jsem už dávno netrénoval, už jsem necvičil s činkami a přesto jsem pořád vypadal dobře vypracovaný. Jeden mládenec, co nahání svaly ve fitku se divil, že samotná fyzická práce mě dokázala z jeho hlediska udržet tak dobře vypadajícího. Jsem mu vysvětlil, že ona plavecká dřina se rovnala výkonu vrcholového sportovce. Přitom jsem neměl pocit nějaké zvláštní únavy večer, pokud se vykonávaly běžné povinnosti. Ovšem vykonávat tyhle běžné povinnosti netrénovaný člověk, tak večer padá na hubu. Což nováčkové obvykle padali. My co jsme byli mazáci, jsme se večer oblékli do gala a vyrazili za děvčaty, která na nás v tanečních sálech čekala.
Občas někteří protancovali, promilovali noc, tedy mimo těch co měli zájem se zlít na doraz. A ti i oni, ráno, když houkla parník ke kotvám, jsme se u těch kotev sešli. Později když už jsem byl honorace na zadokoláku (zadokolák=ZKMR, neboli zadokolesový motorový remorkér) a nebo motoráku, (motorák=MNL, neboli motorová nákladní loď) sledoval jsem voraře (vor=vlečný člun) pokud jim nešly motorky u vindy (vinda=kotevní vrátek), což se mnohdy dělo, jak voraři růčo tahají kotvy a mezitím přitom tahání občas zvrací. Zvracet mohl, ale klikou točit musel. No a pak jsme neměli mít svaly. Kdo na voru netahal kotvy ručně, neodkrýval a nezakrýval při nákládce či vykládce nákladní prostory, netahal vlečné lano z vody, neví co znamená dřina. A nebyli ti voraři jen mladíci. Byli mezi námi tací, co na voru strávili celý svůj plavecký život. od 18 do šedesáti. Pár jsem takových znal. Nebyli to žádní hlupáci, jen prostě se jim na voru líbilo. Mě moc ne.
Já jsem sice na nepohodlí zvyklý byl od dětství, ale jsem měl za to, že není nutné stále trénovat svaly mytím paluby za pomoci kýblu, pokud nešla pumpa, což dost často nešla, protože v té době sice lidé létali na měsíc, ale pro soudruhy to byl zbytečný výdaj, nechat na staré čluny udělat na pevno kvalitní strojovny, které by měli agregáty, co by bezproblémově vyráběli proud na tahání kotev, elektrické pumpy nebo svícení. Petrolejka byl častý světelný zdroj. O posuvném krytu jako byly na motorácích si plavci na vorech mohli nechat zdát. Jen na devítistovkách jak se říkalo tyhle strojovny byly. Jenže těch bylo pár. Rád jsem, později, když přišel čas se šel učit nové věci na motorák a nebo zadokolák.
Vzhledem k tomu, že později jsem zatěžoval nejen svaly ale i hlavu a jsem tu dodnes, mám za to, že trocha trápení člověka formuje k lepšímu. Sice Jan Werich v jednom pořadu vyslovil sentenci, kterou si pamatuji dodnes, vyslovil ji v souvislosti, když zjistil, že má hypnotické schopnosti, cituji: Mohl jsem být bohatý a ctnostný. Pak se zamyslel a dodal Bohatý stačí. Ale já myslím, že jistá míra ctnosti vůbec člověka neochuzuje a nečiní z něj vola. Stejně jako jist8 míra dřiny prospívá a neškodí. To jsem viděl na těch gentlemanech, co celý život strávili na člunu, uměli udělat práci a nenadřít se. Pravdou je, že sice většina z nich nebyla hloupých, ale už se nic jiného nového neučili a přišli tak o tu radost z toho poznání. Je zvláštní, že radost z něčeho nového, co jsem objevil a poznal, překoná máloco.
Jestli si k něčemu gratuluji, tak k tomu, že mi ta radost z toho poznávání a objevování zůstala. Sice nemusím vidět každý nový film jako dřív a nemusím číst každou „převratnou novinku v literatuře.” Protože převratných, úžasných, neotřelých děl jsem četl, viděl, a slyšel o nich, že navršený na sebe by hravě zakryly Sněžku, ale občas se mi povede, něco vykoumat, jako dnes, když jsem zase přišel na jednu maličkost, dokonce vlastní hlavou a ona mi v tom OpenSolarisu funguje. Nebo onehdy jsem viděl takový paralelní dokument o presidentu dr. Husákovi, o kterém jsem přemýšlel ještě druhý den. Vyvolal ve mě vzpomínky. Našel jsem ho na internetovém vysílání ČT. Tak jsem si říkal, že to se jim opravdu povedlo. Bez jakýchkoliv urážek, osočování ukázat na jeho příběhu a za pomoci výpovědí jeho spolupracovníků a známých onu dobu. Úplně přesně na mě těn dokument působil, jako na mě působila i ta tehdejší doba.
Vlastně ten plavecký exkurs je také dozvuk onoho dokumentu. Jo jo. Slibovali ráj na zemi a nechali nám dřinu, bídu. Na těch vorech určitě. Ale směli jsme za hranice a mohli jsme ty lodě řídit. Taková laskavost z jejich strany. A podobní spasitelé nás opět lákají. nepochybuji, že mnozí naletí, jako naletěli naši otcové a některých čtenářů dědové. Výsledek byly ty vory, a to že se z rozvinuté země, během pár desetiletí stala rozvojová země a co naši předci našetřili bohatství se promrhalo, protože tehdy jim slíbili ten ráj na zemi. Stejně jako dnes. Nebudete nic platit, postaráme se aby všichni měli dost. Výsledek byl například ten plavecký ráj, co jsem popsal. Opravdu se postarali abychom měli dost dřiny.
Ten kdo nezná hukot vody,
lopatami vířený
málo zná, jo málo zná,
a kdo nejel říčný proudy sírou pekla sířený, ať se na děčínský šífy najmout dá.
Ten kdo nezná ranní zpěvy,
těch zarostlej lodníků, málo zná, jo málo zná…
Lehce upravená píseň, co jsme za mlada zpívali. 🙂