Samé blbé zprávy na konci týdne.
Samé blbé zprávy na konci týdne. Napřed se dozvím, z mailu, který mi poslala jedna kolegyně, že ji zemřelo dítě, otec, vše v jednom roce, a že se mi proto omlouvá, že o onu dříve zmiňovanou spolupráci má zájem, ale až teď, kdy se toho všeho vzpamatovává. Dočetl jsem a jen jsem hekl. Někdo opravdu dostává v životě rány. Pak mi dopoledne do blázince volá Jitka Jamborová, že by byla ráda, kdybych se ujal jedné její pacientky, co ji syn okrádá tvrdě fetuje. A jen tak mezi řečí mi oznamuje, že zemřela naše přítelkyně a kolegyně z psychoterapeutického výcviku. Veronika. Prý už dřív.
Jen jsem lapl po dechu, asi to bylo i slyšet. Jitka mi řekla: „Takhle jsem přesně reagovala, když jsem se to dozvěděla. Musíme se Jeníčku sejít. Už se kácí i v našem lese.” No jo, nemládneme. Ono je tomu skutečně dvacet let, co jsme se viděli poprvé. Pořád je vidím o těch dvacet let mladší. Tak se snad ještě sejdeme v co nejhojnějším počtu.
Ani tuhle zprávu nestačím strávit, a hned za chvíli na to mi volá sestra, že můj švagr je těžce nemocný. Jo, občas jdou dobré i blbé události ve vlnách. To už jsem se musel jít „pochlubit” mezi sestry tím „úžasným” dnem. Šel jsem na jógu s pacienty, trochu odpoutal a mysl a po józe jsem měl chvíli volna. V té jsem se trochu zabavil ve chvíli volna učením unixových příkazů v konsoli, četbou konfigurací FreeBSD a vzpomínáním na Veroniku. Poprvé jsem ji viděl na Ondřejově,před dvaceti lety, kde měl tehdy dr. Růžička působiště a kde jsme začínali s výcvikem. Křehká, útlá, vypadala jako holčička, občas jsme ji říkali, „koloušek.” Tak už není mezi námi.
Máme mezi sebou jednoho člena bývalé komunity, který s námi začínal v sedmdesáti letech, dnes je mu devadesát, ráno jsem na něj myslel, říkal si jak asi na tom bude. Prý se těší náramnému zdraví, akorát lyže už letos daroval. Ještě loni na nich jezdil. Už jsem ho léta neviděl. S Veronikou jsem mluvil před rokem a půl, vypadala náramně dobře, ještě jsem ji žertem říkal, že je jedna z mála přes čtyřicet, co si ji umím představit ve své posteli. Život nabízí paradoxy. Nelze většinou ani moc prorokovat. Vlastně všechny prognózy i proroctví se skutečně zakládají na náhodě. Tedy podle teorie pravděpodobnosti.
Dočetl jsem včera v noci, spát nemohouce knihu, „Život je jen náhoda„ kterou jsem si objednal přes internet, včera vyzvedl, přečetl a hned po ni jsem začal číst znovu od Nassima Taleba, „Černá labuť.” Krásně se ty knihy doplňují, i když je pravdou, že Taleb je o něco čtivější než Mlodinow. Ale tak mě právě teď dostihla jedna z těch „černých labutí,” které jak říká Taleb přicházejí nečekaně. Nejdou předpovídat. Jak v ekonomii, tak třeba v samotné délce lidského života, protože do hry vstupuje tolik faktorů, že je nelze předvídat. Jeden se dožije devadesáti, druhá necelých padesáti.
Stejně tak se jedná o totéž v ekonomii, vynálezech, vědě. Negativní i pozitivní černé labutě jsou vždy nečekané a všechny prognózy jsou marné a zbytečné. Ty dvě knihy se v tomhle krásné překrývají. Moc jsem toho nenaspal, ale početl jsem si. Už dávno jsem takhle dlouho a nadšeně nečetl. Šel jsem ráno docela s dobrou náladou do blázince a jak praví přísloví. „Nechval dne před večerem.” Večer, když jsem dorazil z blázince domu, jsem už tak skvělou náladu neměl.
Podle zkušenosti: „Když je mizerně, udělej něco, co ti uleví!” Chvíli jsem si četl na internetu už o té teorii pravděpodobnosti, pak jsem zalezl a vyspal se z toho všeho. Holt, musím jako po několikáté v životě, zůstat na nohou. Probudil jsem se, vařím si čaj, až ho dopiji, dopíšu blog, zacvičím si a budu se věnovat zase tomu, čemu mám a co na mě čeká. Jinou cestu nevidím. Život sám ukáže, kam vede cesta. Člověk musí jen dávat na té cestě pozor. Jinou možnost nemá, být připraven a udělat vše, co od něj život žádá aby udělal.
Tohle jsem věděl už bez přečtení těch knih, ony to jen potvrdily, že vlastně můžeme být připraveni se vyrovnávat s požadavky, které na nás život klade. Podle naší víry a podle naší připravenosti se nám stane. Nikomu z nás není zaručeno, že se nám vyhne utrpení. Stejně jako nikomu z nás se neděje v životě jen příkoří. Pak už můžeme udělat vše, abychom tím, pokud je v našich silách, prošli stojíce na nohou, než to zabalíme. Tedy dá se tím i proplazit. A není to špatně. Každý podle svých schopností a možností.
Tak tak, prostě se někdy den vyvede. Oběma směry. Jo, tak té zmiňované kolegyni, co přišla o dítě, také nezávidím. Kdysi rodiče mívali hodně dětí a hodně jich umíralo. Tragedie to byla, ale rozhodně to bylo víc samozřejmostí, než dnes. Pokud mají rodiče jen jedno dítě, pak se s tou skutečností opravdu neskutečně těžko vyrovnávají. Není se čemu divit. V takovém případě skutečně přišli o všechno. Doslova.
Dnes, kdy jsme smrt a utrpení ze svého života pokud možno vytěsnili, tváříme se, že není a ona samotná její existence, její možnost, většinu lidí děsí natolik, že ani svým dětem, třeba nedovolí v rámci strachu z nějaké jejich újmy, aby šly na pohřeb prarodičům. Kolikrát jsem už zažil ve skupině diskusi na téma: „Mám vzít dítě na pohřeb? Nezpůsobí mu to nenávratnou újmu?” Vždycky je nechám mluvit, pochybovat, abych jim řekl svůj názor, že je dobré se umět rozloučit s tím mrtvým, že je dobré pro ně i pro ty děti se z toho případně vyplakat a že je dobré se třeba i po pohřbu trochu poveselit, aby bylo jasno, že trápení je tady, ale má svůj začátek i konec a tou případnou oslavou, že na toho mrtvého vzpomínáme v dobrém.
Obvykle dojdou k závěru, že ano, že je dobré se rozloučit, srovnat se s tím odchodem. Jestli oni sami projdou tím utrpením, které smrt a loučení přináší, z jakého důvodu by toho neměly být schopny jejich děti? O jakém strachu vlastně mluví?a O tom všem a ještě o dalších takových věcech si občas „povídáme.” Vím, že pro moji sestru i jejího muže to nebude lehký čas. Konečně už nejsou ani jeden nejmladší. Ale myslím, že oba se s tím mají schopnost vyrovnat důstojně. V tomhle případě máme skutečně jen dvě možnosti. Buď se tím vyrovnáme důstojně a nebo ne.
Co je důstojné ovšem záleží na pocitu těch, kteří se s takovou situací srovnávají. Jsem dalek toho abych určoval nějaké normy chování. Nakonec, měl jsem dva rodiče, čtyři prarodiče, sedmnáct tet a strýců, všichni jsou už po smrti. Se všemi jsem se v rámci možností rozloučil, srovnal se s jejich odchodem.Po jejich smrti na ně vzpomínám jako na živé, stejně jako na živou vzpomínám na Veroniku. Abych žil do této chvíle dál. Jinak to podle mého mínění nejde. Jo, ten čaj s medem. To je ale lahoda.