Dostal jsem dotaz od jedné čtenářky, která abstinuje několik let a má
Dostal jsem dotaz od jedné čtenářky, která abstinuje několik let a má
potíže překonat obavy, které ji paradoxně zaplavují v chvílích kdy je ji
dobře.
Odvolává se na můj text v knize „Paradox abstinence/Jolana.”
Bylo jí dobře jako už dlouho ne. Usmívala se v duchu , ten úsměv se jí
jevil i na krásné tváři….Cítila se dobře a nebála se , jako se bála občas,
když jí bylo dobře, že odněkud přijde rána. Dopracovala se k tomu, že se
přestala bát chvil štěstí a naučila se je prožít. Věděla ze skupiny, že
tohle je problém mnoha závislých. Pocit ohrožení i po mnoha letech
abstinence. Opatrně tuhle skutečnost připouštěla. Dnes ten pocit ohrožení
neměla.“
Čtenářka se se ptá: „Jak se zbavit toho pocitu ohrožení a strachu,
že jakmile jde něco fakt dobře, může přijít rána a něco Vás srazí na
kolena? A souvisí tento pocit ohrožení i s tím ,jak vnímám sama sebe( cítím
se nejistá,;připadá mi že nejsem kolikrát dost dobrá,ale přitom vím, že jsem
udělala, co jsem mohla;”
Odpověděl jsem ji jednou větou, že to chce si užít přítomnost a
nezkoumat budoucnost. Nerad dělám poradenství přes telefon, nebo internet.
Ale možná, že by někomu mohlo prospět, pokud trochu rozvedu svou větu.
Závislí jako takoví, pokud abstinují, dokonce i dlouhodobě a neprocházejí
následnou terapií, které se říká nepřesným slovem: „Doléčování.”
dost často, tedy dá se říci skoro všichni, zjevně i skrytě žijí ve dvou
světech. Světě minulosti a světě budoucnosti. Jen málokdy si
uvědomují přítomnost jako takovou. Ono tímhle trpí většina lidí, tedy i
těch, co závislí nejsou.
Když říkám uvědomovat si přítomnost takovou jaká je, říkám něco, co se
traduje v křesťanství józe a buddhismu už tisíciletí. Kristus říká:
Nedělejte si starosti s tím, co bude zítra, zítřek má dost svých
starostí. Domnívám se, že jinými slovy říká.
je teď a tady.
Ano, člověk může v přítomnosti milovat někoho, vší silou, aby byl i milován
v budoucnosti, nají se teď aby přežil do zítra, udělá zásobu potravin,
našetří peníze teď v tuhle chvíli v naději, že má malou jistotu, že v
případě nouze o práci přežije.
Stará se v přítomnosti, aby budoucnost přišla. Co bude nikdo nevíme, nevíme, co bude zítra, co bude
po smrti, nevíme vlastně nic o budoucím okamžiku, víme jen co je teď a
tady.
Pochopitelně, že pochybujeme o sobě samých. Jestli jsme dost dobří,
jestli toho dost umíme, jestli nás mají lidé kolem nás rádi, jestli dost
milujeme. Pochybnost a strach jsou nám do určité míry dobrými rádci. Varují
nás a korigují naše chování. Dá se říci, že je to i určitá míra pokory a
vědomí si vlastních limitů. Myslím si, že být bezmezně nebojácný a bezmezně
bez pochybností je cesta do pekla díky pýše, nebo projev psychopatismu.
Mnoho lidí žije v minulosti. Trápí se tím, co udělali, trápí se tím, že
nejsou dost dobří. Pochopitelně, je dobré upřimně litovat svých hříchů,
zkusit se chovat tak, aby je člověk neopakoval, poučit se z chybného chování
v minulosti. Dá se říci asi tohle:
v přítomnosti své chování napravit.
lítostí nad ztrátami v minulosti.
minulost.
Tak to je asi tak, co bych své čtenářce chtěl říci. Nejen ji. Znám dost
lidí, kteří se zabývají minulostí, budoucností a neužijí si tu sladkou
přítomnost, kdy jsou najedeni, hlazeni, milováni a čekají stále na něco
lepšího. Čekají, čekají a život jim uteče samým čekáním. Jo jo.