Flákám se flákam.
Flákám se flákam. Počasí neni o moc lepší, ale dělám okruhy po Slezku, které kdysi patřilo k Českému království, Marie Terezie nám ho se svými generály prohrála.Obdivuji nádherné dřevěné kostely a nějak se mi nechce ani tu dovolenou skončit, leč přesto se přiblizuji, nerad, ale pomalu k hranicím.
Nějak se mi od předvčerejška zlepšila nálada. V korespondenci, kterou jsem vedl se mnohé vyjasnilo, potvrdily se některé mé teorie, které popisuji ve svých blozích a knihách. To človeka vždy potěší.
Navíc i jiné dobré zprávy přišly, tak je svět i pod zamračeným nebem veselejší a jasnější. Ono je skutečně důležité si oddechnout od věčného řešení problémů cizích i blízkých lidi. V posledních čtyřech letech jsem byl právě pod tlakem nemoci a problémů žen, se kterými jsem měl známost. Byl jsem z toho unavený, strašně unavený.
První týden na cestě jsem skutečně cítil jak ze mě ty roky padají, ta tíha, pozornost, neudělat chyby, neřict něco špatného.
Když se ty ženy se mnou rozešly, byl jsem napřed smutný hodně smutný, ale nakonec úleva, která se dostavila byla značná. Udělal jsem pro obě co jsem mohl a uměl. Došly přesto k názoru, že jim beze mne bude lépe, byl jsem s tím nespokojený. Všechno jsem si cestou v klidu promyslel abych nakonec přišel na to, že mi svým rozhodnutím prospěly. Jestli i sobě nevím. Snad ano. Ale podle toho co vím o mechanismu rozchodu, jsem si jist, že jak v okamžiku rozchodu, opouštění neviděly ani jedna nic dobrého na vztahu, ze kterého odcházely, slova jež používaly, tak v průběhu času své hodnocení velmi pozměnily a došlo jim, že v tom vztahu bylo mnoho cenného.
To jsou ty přitažlivé síly a to je ta situace, kdy najednou ti lidé, nejenom ony dvě ženy, si uvědomují ztrátu, se kterou se budou muset smířit. Dožadují se potom ti lidé uznání toho, že i oni poskytovali, že i oni mají cenu v očích toho druhého a velmi nelibě nesou, že už třeba nejsou na prvním místě, jsou překvapeni, že se opuštěný partner, partnerka přestává zajímat o jejich život, už nevidi ten ukončený vztah až za natolik cenný aby usiloval o jeho nápravu.
Tohle všechno ze mne cestou spadlo. „Čas žití a čas umíraní“ říká kniha Kazatel. Ano něco starého musí umřít, rozpadnout se zcela v prach, aby z toho prachu mohlo vyrůst něco jiného, zdravého. Kdo tohle podcení, ten opakuje jen stále a stále stejné chyby a má za to, že za jeho problemy mohou špatní chlapi/ženský, které mu nedali co potřeboval. A nebo, dlouho se tváří, že něco chtějí, vlastně už nechtějí nic a jen manipulují nevyřčenými požadavky. A na rozloučenou obviní toho, kterého opustili z nedostatku lásky. „Věční hledači štěstí.“
Tito hledači nakonec, zjistí jednu věc. Nenajdou co chtějí a svými stížnostmi a svým nadšením pro každou další příležitost se stávají úsměvnými pro zralé lidi. Ti jim neubližují, vyslechnou je a nechají sobě samým. Už je ani nezachraňuji. Maximálně jim poskytnou informaci o jejich chování, beztak nejsou vyslechnuti, protože extremy ve střídání pohledu na svět z černé na bílou a opačně, těm informovaným zabrání vidět a slyšet.
A život jde dál.