Jo, jsem časně zrána opustil vyhřátý pelech, uvařil kafe, chvíli dumal nad životem a pak se vydal zase na cestu. Cestou jsem objevil formanskou hospodu, tady tomu zřejmě říkají „zajazd.“
Jo, jsem časně zrána opustil vyhřátý pelech, uvařil kafe, chvíli dumal nad životem a pak se vydal zase na cestu. Cestou jsem objevil formanskou hospodu, tady tomu zřejmě říkají „zajazd.“
Inteligentní kuchařka pochopila, že mám hlad, na rozdíl od šmatlavé servírky, co imitovala, dlouhé rovné nohy a ještě k tomu šmajdala na jehlách, na kterých evidentně neuměla chodit, nepochopila nic. Chtěl jsem jen něco k jídlu.
Nakonec mi udělali vajíčka. Hotel a neměli v 9:30 ráno nic jiného k jídlu. Chtěli za kafe a ty vajíčka 15 zlotych. Čirá zlodějna bych řekl. Tady v Polsku vám naprosto nezištně pomůžou, dají vám poslední, aby o pár kilometrů dál vás zcela bezostyšně okradli.
Pobavili mě dva mládenci, kteří za mnou přišli u jednoho krámu, kde jsem mlsal kolu a zmrzlinu, abych jim koupil pivo. Že ho chtějí pro tátu, jim je sedmnáct a zlá majitelka jim nevěří a nechce jim ho prodat. Naprosto drze čekali, že se zvednu ze své pohodlné pozice válejícího se chodce a bez otálení naklušu pro pivo. Možná že tam čekají ještě teď. Asi další dva chlapi jim odmítli tu službičku poskytnout.
No jo, kluci to mají těžký, dali by si pivo a nikdo pro ně nemá pochopení. Počasi je jak na podzim. Slunce se tváří, že hřeje. Celých osmnáct stupňů je, léto jak vyšité. Příští rok jedu do Řecka, nebo na Kypr. Trochu vyhřát staré kosti.
Chtěl jsem původně letos do Itálie, pak jsem to změnil a i když pouť má své, tak cítím, že to vlhnutí ve stanu už není to správné vlhnutí. Chce už mé tělo něco jiného. Mladou zdravou přítelkyni, která o mě bude cestou pečovat a vlhnout bude maximálně ona. Ve správný čas a na správnem místě v horkém středomořském počasí. I ona bude žhnout. Asi vyhlásim konkurs. Pokud žádná neprojde, vyrazím sám. Ale na tu Krétu bych nějakou vzal. A když bude remcat, budu mít komu dělat kázaní.
Jo jo, už jen týden dovolené. Zrovna včera při tom válení jsem si uvědomil jak jsem zcela z hlavy vymetl blázinec a všechno ostatni, co jsem řešil ještě zcela nedávno, jako důležité, neodkladné a nezbytné. I ty citové potíže se uklidnily. Prostě rytmus kroků je rytmus kroků. Jak jdu, tak myslím jen na takové věci, kde sehnat vodu, kde bude otevřený krám nebo hospoda a nebo vzpomínám na „staré zlaté časy.“ Některé události se mi vynořují po čtyřiceti a více letech.
Třeba jak jsem šel s klukama z Nového Boru na vandr a oni po čtyřech kilometrech nechtěli jít dál a dohonili m za sva dny vlakem ve Šluknově a nechtěli věřit, že jsem to celé ušel. V polobotkách s usárnou a dekou. Celých třicet korun jsem tehdy měl. A vydržel jsem s nimi tři dny. Jo, bylo mi osmmáct, nekouřil jsem, pivo jen občas, chleba stál celý čtyři koruny a masová konzerva, čínská deset korun myslím. Už jen samotná odvaha s jakou jsem se pustil do takové akce. Děčín – Nový Bor – Šluknov a zpátky. Nikdy předtim jsem nic takového nezkusil. A zůstalo mi to. Od té doby chodím sám, spoléhám na sebe a na určitou vlídnost lidí.
Holt už víc jak čtyřicet let, se povaluji u krámů, kde jím, nebo po autobusových čekárnách, když jsou aspoň trochu čisté, po vesnických hospodách, kde působím rozruch a někdy i takové zvláštní dusno, kdy se místní cítí ohroženi, protože jim tam leze někdo cizí. A je právě zábavné sledovat, jak se někteří ti hostinští domnívají, že když jste cizí, že vás můžou okrást a některým je zase blbý vás okrást. No jak kdy. A kde. V Polsku v Anglii nebo doma. Na celém světě je to stejný, akorát, že někde je to víc a častější než jinde.
A zase svinsky prší. To už tu dlouho nebylo. Zřejmě procházím rekvalifikací, jak zvládnout deštivé počasí. A Poláci nosí kýble borůvek. Zatím jdu opět mezi lesy. Si za chvíli budu připadat jak lesní pán.